Minimální mzda stoupne od příštího roku o tisíc korun na 16 200 korun. Tedy o osm procent. Průměrná mzda přitom poroste jen tempem pěti procent, jak vyplývá z říjnového šetření České národní banky mezi tuzemskými i zahraničními analytiky. Minimální mzda by tak podroste tempem citelně rychlejším než mzda průměrná. Jinými slovy, stát firmy a podniky a další zaměstnavatele nutí zvýšením minimální mzdy přidávat nejhůře placeným zaměstnancům citelně výraznějším tempem, než jakým jsou připraveni přidávat v průměru svým zaměstnancům jako celku.

Zvýšení minimální mzdy o osm procent signalizuje, že jak řada politiků, si odmítá přiznat ekonomickou realitu. Vláda látáním výpadku koronavirové krize zatížila hlavně živnostníky, firemní sféru, banky, ale také kraje a obce. A pochopitelně – prostřednictvím citelného navýšení dluhu – všechny daňové poplatníky.

Osmiprocentní růst minimální mzdy, která dnes kabinet schválil, přitom dále zatíží firemní sféru, neboť se od výše minimální mzdy odvozuje například i výše mezd zaručených. Ty stanovují minimální mzdu pro jednotlivé profesní skupiny. Jenže zaměstnavatelé firemní sféry už během pandemie do značné míry finančně „vykrváceli“ a nyní musí své náklady osekávat.

Důvod, proč dosud výrazněji neosekávají personální náklady, a proč tedy nepropouští, spočívá zejména v záchranných programech vlády, jako je Antivirus. Jenže ty v důsledku zaplatí opět daňový poplatník. Vláda na jedné straně tedy z kapsy daňového poplatníka udržuje uměle – a nutno říci že i za cenu výraznější inflace – zaměstnanost, motivuje zaměstnavatele k tomu, aby ještě nepropouštěli, na straně druhé jim přidá další břímě v podobě navýšení mzdy minimální a mezd zaručených.

Situace, kdy minimální mzda roste rychleji než mzda průměrná, je částečně obhájitelná ještě tak v době prosperity, pokud panuje širší společenská shoda na tom, že minimální mzda je příliš nízká. Ovšem v ekonomicky náročném čase zcela ztrácí své opodstatnění a její obhajoba je čirým populistickým nátlakem, motivovaným nyní i blížícími se volbami, který postrádá špetku ekonomické racionality a je bezohledný k jiným socioekonomickým skupinám v čele se zaměstnávajícími podnikateli a obecně zaměstnavateli. A rovněž je bezohledný k obcím a krajům, které růst minimální mzdy a mezd zaručených rovněž poškozuje, neboť pochopitelně zvyšuje mzdovou úroveň i ve sféře veřejné, například v oblasti veřejných služeb, jež města a obce hradí ze svých rozpočtů.