#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Výkřik egománie

14. července 2008

„Kráčel jsem ulicí s dvěma přáteli. Slunce zapadalo, dýchl na mě závan melancholie. Nebe se náhle zbarvilo krvavě rudě… Přátelé šli dál. Já zůstal stát, třásl se strachy. Pocítil jsem hlasitý, nekonečný výkřik, jenž pronikal celým krajem.“ Tak líčí norský malíř Edward Munch zážitek z ledna 1892, jejž o rok později zpodobnil slavným Výkřikem.

David Galenson, historik umění a ekonom současně, v dubnové studiivydané National Bureau of Economic Research, předkládá zajímavý závěr. Malíři jako Vincent van Gogh nebo právě Munch, jenž jím byl ovlivněn – „přeji si jít v jeho šlépějích,“ řekl doslova –, odstartovali na sklonku devatenáctého století přechod k nové podobě vizuálního umění, která charakterizuje století dvacáté. Spočívá v uplatnění vlastních prožitků a dokonce v zachycování vlastních podob, jež jsou převáděny na plátna či do tvarů skulptur.

Pro novou éru je dle Galensona typický rozmach autoportrétů. Například Munch jich vytvořil více než 190, sám sebe maloval od devatenácti do 81 let. Pravda, dávno před van Goghem a Munchem proslul ztvárňováním sama sebe Rembrandt, jenž namaloval asi 90 autoportrétů – ty ale tvoří jen necelých dvacet procent jeho tvorby a jsou přečísleny biblickými výjevy nebo portréty, tedy motivy, které v sedmnáctém století kupci olejových maleb běžně očekávali.

Až ve dvacátém století mohli umělci nejen významně zvýšit podíl autoportrétů, ale i mnohem častěji tvořit inspirujíc se prožitky z vlastního života. Tak na van Gogha s Munchem navázali Frida Kahlo, Joseph Beuys, Bruce Naumann a řada dalších.
Takový vývoj má ekonomické pozadí – umožnila jej doslova revoluční proměna trhu s uměním. Jejím symbolem je „pád Salonu“, pařížské oficiální výstavy, která s roční nebo dvouletou frekvencí monopolisticky diktovala, co je správným uměním, a co již nikoliv – co se na trhu s uměním uplatní, a co ne. Monopol narušili hlavně nepoddajní impresionisté.

Skončila tak éra, jež započala renesancí, během níž podobu umění určovaly „shora“ peníze mecenášů či zkostnatělých, oficiózních (státních) porot. Naopak započala epocha volné konkurence a značné proměnlivosti stylů, kdy sami umělci mohli a mohou mnohem citelněji směrovat podobu umění – třeba i zachycovat vlastní prožitky, vlastní „já“ a vlastní výkřiky.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře