#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Válka, kterou všichni prohrajeme

28. března 2019

Současná podoba globalizace – hyperglobalizace – opět jako kdysi proti sobě staví své vítěze a své poražené. Poražení se politicky radikalizují, aby tak zvrátili nepříznivý trend, jemuž čelí. Demografický vývoj příštích let však dává dobrou naději, že vyjednávací síla lidské práce vzroste i v éře hyperglobalizace. Proto je třeba nadále ctít principy co nejvolnějšího světového obchodu, nepoddávat se temným analogiím s dvacátým stoletím a nepouštět se do války, kterou všichni prohrajeme.

Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno. Děsuplná postava. Mezi centrálními bankéři a předními světovými ekonomy se takovou figurou stal záhy po svém předloňském zvolení americký prezident Donald Trump.

Že se americký prezident stal jejich „Lordem Voldemortem“, bylo patrné už třeba na loňském vrcholném sympoziu v Jackson Hole v americkém státě Wyoming. Bankéři a ekonomové jako by jím tam byli uhranuti. Mario Draghi, šéf Evropské centrální banky, Trumpa ve svém projevu sice výslovně nezmínil, ale i tak bylo zřejmé, že za pokračování globalizace a za volný obchod tolik pléduje právě proto, že v Bílém domě sedí antiglobalizační Lord Voldemort.

Draghi zato výslovně zmínil Daniho Rodrika, ekonoma z Harvardu. Ten črtá jistou paralelu mezi první vlnou globalizace, jež probíhala zhruba v letech 1870 až 1914, a současnou vlnou globalizace, neboli – Rodrikovými slovy – hyperglobalizace. První vlna souvisela s vynálezy typu železnice, parolodi nebo telegrafu. Měla své vítěze a poražené.

Ti poražení se nakonec podle Rodrika ve své frustraci uchýlili buď k levicovému radikalismu v podobě komunismu, nebo k radikalismu nacionálnímu v podobě nacismu či fašismu. Výsledkem byl nástup totality, který krví potřísnil převážnou část dvacátého století. Současná politická radikalizace, souvisící s hyperglobalizací, je dle Rodrika znepokojivá, ale zároveň – vzhledem k historické zkušenosti i ekonomickým zákonitostem – očekávatelná.

Očekávatelné tak prý bylo i to, že poražení – například americký dělník z Detroitu, jemuž vzal práci Číňan pracující za misku rýže – se „na první signální“ vrhnou do chlácholivé náruče některé z radikalizujících politických tendencí. Ta má prý opět – jako ve dvacátém století – podobu buď nacionální, nebo levicovou.

Lord Voldemort Trump zosobňuje tu nacionální, stejně jako třeba Marine Le Penová ve Francii. Bernie Sanders (Trumpův protikandidát v prezidentských volbách), Jeremy Corbyn v Británii, ale i hnutí jako řecká Syriza nebo španělský Podemos pak představují tu levicovou.

K politické polarizaci na Západě nepochybně dochází. A růst nerovnosti v éře hyperglobalizace je jednou z klíčových příčin. Draghi i Rodrik proto volají po „globalizaci s přívlastky“, v jejímž rámci by dále navýšené přerozdělování projevy nerovnosti tlumilo.

Rodrikova mrazivá paralela s vývojem v první polovině dvacátého století bohužel není úplně surreálná. Opakování hororů dvacátého století však dost možná – a dost překvapivě – pomůže odvrátit proces demografického stárnutí nejen Západu, ale i zemí, jako je Čína.

Na první poslech to zní dost bizarně, neboť stárnutí je přece klíčová hrozba, která před námi stojí. Jak by to tedy nyní mohla být naopak výhoda, která utne Rodrikovu ponurou paralelu?

V uplynulých zhruba 35 letech se globální ekonomika nacházela ve zcela mimořádné situaci. Poměr ekonomicky aktivních lidí celosvětově mohutně narostl jak vůči ekonomicky závislým dětem, tak vůči ekonomicky závislým seniorům. Porodnost se totiž snižovala, zatímco růst naděje dožití při narození, klíčový zdroj populačního stárnutí, se ještě nestačil projevit v takové míře, aby pomohl zastavit růst podílu ekonomicky aktivních lidí na celkové populaci.

Tento podíl kulminuje v probíhajícím desetiletí, dále se bude snižovat, zvláště znatelně v ekonomicky vyspělé části planety. Výsledkem je obrovská globální zásoba pracovní síly. Ta byla ještě rozšířena koncem dvacátého století začleněním do té doby socialistických, poměrně izolovaných zemí střední a východní Evropy, a zejména Číny do světového trhu.

Toto začlenění v krátkém období neopakovatelně zvýšilo objem pracovní síly, kterou mohl světový trh využít, o závratných 120 procent! Je více než cokoli jiného důvodem stagnace mezd, kterou v éře hyperglobalizace pociťují zejména vyspělé západní ekonomiky. Lidská práce prostě na nějaký čas přestala být tak vzácná, tak cenná.

Růst světové populace však zvolní, z aktuální hodnoty 1,25 procenta ročně na 0,75 procenta ročně v roce 2040, jak vyplývá z prognózy OSN. Západ, ale hlavně Čína mají před sebou dekády citelného stárnutí. Dramaticky se sníží poměr ekonomicky aktivních osob vůči starým lidem. Lze tedy očekávat růst daní, který si vyžádá stále palčivější nutnost nárůstu objemu starobních penzí, ale zároveň zesílí tlak na růst mezd.

Lidská práce totiž bude vzácnější, a tedy dražší, a to i navzdory pokračující automatizaci a robotizaci. Vyjednávací síla zaměstnanců citelně vzroste čistě z demografické příčiny, žádného posilování role odborů nebude třeba. Pokles podílu mezd na celkové velikosti ekonomiky, který vyspělé země vykazují od 70. let dvacátého století, se tedy podle všeho již brzy přirozeně zvrátí. Klíčový zdroj nerovnosti, a tedy politické polarizace, tak vezme zasvé. To dává naději, že Rodrikova paralela se opravdu nenaplní.

Ačkoli se tedy děsy dvacátého století naštěstí nemusí zhmotnit v celé šíři, současná politická polarizace je evidentní. Trump je jejím zosobněním. A jeho kroky v oblasti zavádění cel pak jejím jistým symbolem. Trump si od cel slibuje konec nepříznivých projevů hyperglobalizace. Míní, že když zavedením cel zdraží Číňanovu práci, tu získá zpět dělník z Detroitu.

Trump je v tomto ohledu ani ne tak Lordem Voldemortem jako spíše obyčejným realitním makléřem. Sází na silová řešení. Naučil se to v minulosti: buď ten lukrativní barák na jižním Manhattanu či fajn pozemek na Floridě získám já, nebo konkurent. Nic jiného nejde, kompromis není možný. I zahraniční obchod má sklon nahlížet jako hru s nulovým součtem. Musí tušit, že obchodní válka, kterou letos rozpoutal, zasáhne i ekonomiku USA. Sází ale na to, že dřív a tíživěji poznamená Čínu a případně Evropskou unii.

Na první pohled se zdá, že mu sázka vychází. Aktuální čísla k růstu hospodářství Spojených států předčila očekávání. Ve třetím letošním čtvrtletí přidala 3,5 místo očekávaných 3,3 procenta. Tahounem růstu byla spotřeba domácností.

Jenže k růstu notně přispělo to, že firmy kupovaly zboží do zásoby. Naplňují sklady až po okraj, protože se bojí eskalace obchodní války. Další navýšení cel na dovážené čínské zboží slibuje Trump už od ledna. Je bláhové sázet na rychlý konec obchodní války s Pekingem. Takže americké firmy se předzásobují. Předzásobovat se nelze věčně, pochopitelně. Jedná se o jednorázový efekt. V právě běžícím čtvrtém čtvrtletí už nebude tak silný. Co zůstane, je právě strach. Strach z dopadu obchodní války. Tenhle strach je zjevně enormní, když dokáže zahýbat s makroekonomickými čísly. Vždyť bez něj by americké firmy zdaleka tak agilně své zásoby nenavyšovaly.

Pokud se firmy bojí vyhrocení obchodní války a dalších cel, tak sice plní své sklady, což má přechodně příznivý vliv. Trump si jej před blížícími se volbami do Kongresu dokonce přisvojil jako zásluhu. Jenže současně také firmy kvůli tomu samému strachu jen zdráhavě investují. A investice byly ve třetím čtvrtletí mdlé. Právě to může být zárodek ekonomického útlumu Spojených států, který v řádu několika čtvrtletí bolestivě pocítí třeba i střední Evropa a Česká republika.

Malé otevřené ekonomiky typu právě České republiky jsou vysoce zapojeny do takzvaných globálních hodnotových řetězců, a jsou tedy vysoce citlivé na jakékoli prodražení mezinárodního obchodu. Více než Spojené státy jsou do těchto řetězců ale zapojeny také velké ekonomiky Evropské unie v čele s Německem. To je nesporně výhoda na Trumpově straně, která ovšem jen umocní – byť zprostředkovaně – negativní dopad na Českou republiku, jelikož země Unie v čele s Německem jsou jejím hlavním obchodním partnerem. Trump tak nyní zprostředkovaně představuje klíčové ohrožení ekonomické prosperity České republiky. Pokud by například zavedl nová cla na dovoz automobilů z Evropské unie – a s touto myšlenkou si stále pohrává –, strádali by v České republice zejména subdodavatelé německých automobilek. Nikoli ovšem vývozci již hotových vozů, jelikož těch Česká republika vyváží do Spojených států pouze desítky ročně.

Otázka je, zda Trumpa od zavedení dalších cel odradí resumé listopadových voleb do amerického Kongresu. Americký prezident sice výsledek republikánů označuje za „fantastický“, ale přesto pro něj nepochybně představuje jistou výstrahu před pomalu, ale jistě se blížícími prezidentskými volbami v roce 2020. Ovšem na druhou stranu pravdou zůstává, že Trump je čtvrtým prezidentem v řadě, který po dvou letech od zvolení ztratil většinu ve Sněmovně reprezentantů. Jedná se tedy vlastně spíše o pravidlo než výjimku. Trumpovi ale hrála do karet výjimečně dobře ekonomika, což se třeba předchůdci Baracku Obamovi rozhodně nepoštěstilo. Skutečnost, že republikáni nedokázali nízkou nezaměstnanost a (počátkem listopadu) stále poměrně silný akciový trh zhmotnit v lepší volební výsledek, je tak Trumpovi právě tou zásadní výstrahou. Volby byly do značné míry „referendem“ o jeho dosavadním působení v Bílém domě.

I když tedy demokraté Sněmovnu ovládli, nelze se příliš spoléhat na to, že obchodní válčení zastaví. I rozdělený Kongres se totiž patrně shodne nejen například na dalších výdajích na infrastrukturu, ale právě také na pokračování obchodní války s Čínou. Demokraté jsou historicky nakloněnější než republikáni vypisování nových, vyšších cel. Trumpův postoj vůči Číně by tak měl mít jejich podporu. Alespoň tedy z velké části.

Zůstává ovšem otázkou, zda postoj Trumpa samotného bude nadále tak vyostřený. Je možné, že pod tíhou výsledků voleb do Kongresu americký prezident sám od sebe, bez tlaku demokratů, přece jenom zmírní rétoriku a ubere razance svým činům, a to nejen ve věci obchodní války. Pokud se tak nestane, česká ekonomika se musí připravit na citelně pomalejší růst HDP a vyšší míru nezaměstnanosti. Celková atmosféra napjatých vztahů v mezinárodním obchodě už se částečně projevuje ztrátou dynamiky české ekonomiky nyní. Její růst ve třetím čtvrtletí zklamal. Na rozdíl od dalších zemí Visegrádské skupiny, jejichž růst naopak předčil očekávání. České ekonomice se zřejmě stala osudovou silně provázanost s německým automobilovým průmyslem, který ve třetím čtvrtletí trpěl právě i kvůli obchodní válce.

Růst ekonomiky ČR by byl při předpokladu scénáře středně závažné a déle trvající obchodní války po několik čtvrtletí až let pomalejší průměrně o 0,9 až 1,2 procentního bodu. Následně by se česká ekonomika aplikací vhodné hospodářské politiky buď dokázala novým podmínkám přizpůsobit, nebo by v horším případě upadla do vleklejší ekonomické stagnace s ještě znatelnější dlouhodobou celospolečenskou ztrátou pro celou zemi a její obyvatelstvo. Hraje se zkrátka o dost. Dokud bude v Bílém domě vládnout mentalita realitního makléře a představa že světový obchod je hra s nulovým součtem, prohrajeme. Nejen malé a otevřené ekonomiky, ale postupně i všechny ostatní.

Demografické stárnutí s ním související růst vzácnosti lidské práce a vzestup vyjednávací síly zaměstnanců mohou v budoucnu představovat silný tlak působící proti společenské polarizaci a radikalizaci. Je tak třeba zasadit se o to, aby do té doby vnímání světového obchodu nenapáchalo již zcela nevratné škody. V tomto smyslu je třeba neochvějně stát za principy co nejvolnějšího světového obchodu, protože jeho přínosnost bude zase jednou mnohem zřejmější než dnes – a to napříč společenskými vrstvami.

Vyšlo v Aspen Review.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře