Demokracie je jako vlak; jakmile dosáhnete cíle, vystoupíte.
Tak pravil Recep Tayyip Erdogan, současný turecký prezident, v roce 1998. O uplynulém víkendu dost možná cíle dosáhl. A je čas vystoupit. Ve stanici jménem Autoritářské Turecko. Podivně zpackaný puč mu poskytuje vítanou záminku utužit moc a nastolit prezidentský systém. Prezident, druhdy ceremoniální funkce, se tak v Turecku zřejmě promění ve zdroj autoritářské moci. Erdoganovy moci.
Dani Rodrik, původem turecký ekonom, momentálně působící na Harvardu, kroutí nechápavě hlavou. Proč vůbec k pokusu o puč došlo, a právě teď? Armáda už podle něho není tou zatvrzelou strážkyní sekulární ústavy a Atatürkova odkazu, jakou bývala. A Erdogan na druhou stranu učinil v nedávné době vstřícná gesta jak vůči Rusku, tak dokonce vůči Izreali; ba ne, žádný zavilý islamista to nebude, uvažuje Rodrik. Pravda, islamisté se k židovskému státu zpravidla vstřícně nechovají. Jenže co když je Erdogan extrémně trpělivým islamistou, jenž navíc své skutečné cítění dokáže umně kamuflovat, dokud nemá absolutní jistotu, že lze hrát s odkrytými kartami?
Svým citátem o demokracii coby vlaku totiž možná odhalil ze svého nitra více, než chtěl: že se umí tvářit i jako demokrat, když jde o účelnou cestu k uchopení autoritářské moci. A v podobném duchu se třeba umí zatvářit vstřícně i vůči Izraeli. Stále však zůstává mužem, jenž před lety veřejně neváhal citovat – za což skončil ve vězení – verše jistého tureckého nacionalisty: „Mešity jsou naše kasárna, minarety naše bajonety, kopule naše helmice a věřící naši vojáci.“
Zkrátka a dobře není vůbec vyloučeno, že zatímco demokracie je Erdoganovi cestou k autoritářství, autoritářství mu je pro změnu stezkou k islamizaci země. To ale není dobrá zpráva pro finanční trhy. Uvěřily, že Erdogan je prozápadně orientovaný politik.
I díky tomu během jeho premiérské éry, v letech 2003 až 2014, země nevídaně hospodářsky rozkvetla a velmi dobře zvládla i světovou finanční krizi. Třeba ovšem prozápadní orientace byla jen Erdoganovou jinou kamufláží. Ostatně od doby, co dává otevřeněji najevo své autoritářské choutky, a dokonce touhu přepsat ústavu, lira oslabuje, akcie na turecké burze stagnují a hospodářství není s to navázat na svá osmiči
devítiprocentní tempa růstu, jichž dosahovalo ještě v roce 2011. Zrovna pomalejší ekonomický růst mohl být důvodem, proč v červnu učinil zmíněné vstřícné gesto – ale opravdu jenom gesto, pragmatické gesto – vůči Moskvě a omluvil se za loňské sestřelení ruského bitevníku. Kreml vzápětí oznámil, že učiní kroky ke zrušení sankcí namířených proti Turecku. Ty podle odhadů letos mají zemi připravit o 0,7 procenta hrubého domácího produktu.
Právě ekonomické ohledy budou Erdoganovi největší překážkou na jeho cestě k autoritářství, případně islamizaci Turecka. Trhy mu dají rychle jasně najevo, že si tuhle cestu nepřejí. A značnou hospodářskou páku na Ankaru třímá v rukou i Brusel (byť ten zatím smýšlí o Erdoganovi jako o umírněném, celkem rozumném politikovi): 44,5 procenta tureckého vývozu mířilo loni do zemí Evropské unie, která je s Tureckem v celní unii. Turecký lid se tak zřejmě nakonec nevyhnutelně ocitne před osudovou volbou – buď autoritářství, islamizace a ekonomické zaostávání, nebo pokračování hospodářského rozkvětu, ale bez Erdogana.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
