#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Startup WeWork se hroutí. Zaplatí to řadový občan – a pak zvolí Trumpa

25. října 2019

Čtyřicet miliard dolarů v luftu. To je skoro bilion korun. Bublina splaskla, jeden z nejočekávanějších letošních vstupů na burzu skončil spektakulárním fiaskem. Zatímco ještě začátkem roku se americký startup WeWork mohl pyšnit tržním oceněním 47 miliard dolarů, nyní bude rád, když jej investoři ohodnotí aspoň na osm miliard. Splasknutí bubliny WeWork je vztyčeným prstem směrem k centrálním bankám. Ty však těžko změní svůj dostávající kurz.

Obchodní model WeWorku není žádná raketová fyzika. Stojí a padá ale s ultranízkými úrokovými sazbami, jež nastavují světové centrální banky. WeWork ve 32 zemích světa, včetně Česka a pražské budovy DRN, pronajímá kancelářské prostory. Na bázi jakéhosi co-workingu či sdílení kancelářských prostor. To znamená, že kanceláře pronajímá krátkodobě a intenzivněji, umí tedy posadit na menší plochu větší počet pracovníků, než je zvykem. Díky tomu také WeWork slušně kasíruje: více lidí na menší ploše znamená samozřejmě finanční bonus. O část tohoto bonusu se ale WeWork musí dělat. Sám totiž kanceláře zpravidla nevlastní, ale pronajímá si je. Zatímco však sám kanceláře podnájemníkům pronajímá krátkodobě, sám si je pronajímá dlouhodobě. Tím se WeWork vystavuje riziku, neboť když se ekonomika dostane do recese, a o projektíky hipsterů a mileniálů nebude zájem, co-workingy se vyprázdní. WeWorku tedy zbydou prázdné kancly, z nichž bude muset nadále odvádět nájem jejich skutečným majitelům. Pokud by centrální banky nestavily své úroky jen o něco výš, do rizika jménem WeWork by nikdo nešel.

Nenechme se mýlit, lidé jako Adam Neumann, jenž WeWork roku 2010 spoluzakládal, si z celého dobrodružství odnesou pořádný ranec peněz. Do konce života už nemusí hnout prstem. Nad celospolečenskou užitečností projektů jako WeWork však visí otazník. Protože dlouhodobě ztrátové projekty nejsou z definice celospolečensky přínosné. Otázkou však je, kdo ztráty platí.

Uvažme, že druhou stranu mince jsou v prostředí nízkých úrokových sazeb nulově úročené celoživotní vklady běžných lidí, třeba důchodců. Čelíme tak situaci, kdy si pár vyvolených jako Neumann hrají s miliardami, bohatnou, i když jen nafukují bubliny a vyhánějí ceny realit a nájmů do nebes. Ekonomové tomu říkají misalokace kapitálu. Celospolečenský kapitál, bohatství náš všech, je tedy špatně rozdělován, neboli právě misalokován. Špatně třeba právě proto, že hrstka lidí bohatne díky neproduktivnímu nafukování bublin, zatímco jejich zbohatnutí ve finále zaplatí třeba desítky milionů obyčejných důchodců, kteří budou muset z nižší penze zaplatit vyšší nájem. Dochází k přesunu bohatství v celé společnosti Západu, přičemž centrální banky jsou převodovou páku. Rozevírání příjmových nůžek, které z velké míry způsobují, vede k politické polarizaci, k volbě politického extrému, k Trumpovi i brexitu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře