Vláda se dnes rozhodla pro zrušení superhrubé mzdy a zavedení dvou sazeb daně z hrubé mzdy. Záměr ještě musí projít parlamentem. Pokud se tak stane, většina zaměstnanců si polepší. Například zaměstnanec, který pobírá průměrnou mzdu letošního prvního čtvrtletí, 34 077 korun, by po změně bral v čistém nikoli 25 559 korun měsíčně jako nyní, ale 27 280 korun. Za celý rok by si tak polepšil o 20 736 korun.
Zaměstnanci, kteří pobírají více než 140 tisíc korun měsíčně, si ovšem naopak pohorší. Podle záměru vlády totiž budou čelit sazbě 23 procent. V současné době například zaměstnanec s hrubou měsíční mzdou 150 tisíc korun pobírá běžně v čistém vyjádření 104 719 korun. Solidární daň přitom činí 746 korun. Po zrušení superhrubé mzdy bude tento zaměstnanec čelit zmíněné sazbě daně z hrubé mzdy čítající 23 procent. Takže jeho čistý příjem bude 101 070 korun, tudíž si pohorší o 3649 měsíčně, tedy o 43 788 korun ročně.
I tak však krok vlády bude rozpočet stát podle slov premiéra Babiše 74 miliard korun, nelze ale vyloučit, že to bude více. Vláda totiž vychází z některých předpokladů, které se nemusí naplnit. Počítá například s tím, že část nákladů se vrátí v podobě vyššího inkasa DPH, zapříčiněném vyšší spotřebou. Pokud však lidé budou šetřit více než vláda předpokládá, například v důsledků možné druhé vlny pandemie onemocnění covid.19 a jejích ekonomických dopadů, náklad opatření bude v příštím roce vyšší než 74 miliard korun.
Současně vláda také dnes rozhodla o vyplacení mimořádného příspěvku důchodcům, a to nejen starobním, ale také příjemcům invalidního a vdoveckého důchodu. Příspěvek by měl činit 5000 korun a důchodci s ním mohou počítat v prosincovém výplatním termínu. Náklady na toto opatření tedy zatíží ještě rozpočet na rok 2020. Dopad tohoto opatření do letošního rozpočtu bude podle slov premiéra Babiše činit patnáct miliard korun. Dohromady tedy vláda dnes rozhodla o tom, že letos a příští rok „připraví“ rozpočet o dalších minimálně přibližně 90 miliard korun.
Obě vládní strany si ale mohou gratulovat. To proto, že se vemluví do přízně podstatné části svých voličů, jejichž loajalitu tak před blížícími se volbami utuží.
Zrušením superhrubé mzdy každý z koaličních partnerů – hnutí ANO a ČSSD – totiž získá více, než ztratí.
Hnutí ANO nejprve nápad se zrušením superhrubé mzdy a jejím nahrazením patnáctiprocentním zdaněním mzdy hrubé „vyfouklo“ občanským demokratům.
Těžko ovšem říci, zda tento návrh kdokoli z politiků kdy myslel vážně. ODS s ním přišla až v době, kdy neměla zodpovědnost za vládnutí. Z opoziční lavice se snáze žongluje s čísly, sliby, a dokonce fantaziemi až fantasmagoriemi, neboť chybí vládní zodpovědnost.
Těžko říci, zda na tom bylo hnutí ANO jinak. Nejspíše ne. Počátkem srpna sice šéf hnutí, premiér Andrej Babiš, poměrně troufale vzal návrh ODS za svůj, čímž věci dodal váhu: přece jenom, něco jiného je, když to či ono žádá opozice, a něco jiného, když s tím koketuje sám premiér. Z hlediska politického marketingu šlo o obratný krok: z premiéra se stal zase jednou pořádný „pravičák“, což nepochybně může zmírnit možný odliv voličské přízně právě k ODS.
Babiš si ale musel uvědomovat, že nápad je to věru pořádně pravicový, takže si ovšem žádá i „pořádně pravicové“ úsporné kroky. Třeba zeštíhlení a zlevnění provozu státu až o 90 miliard korun ročně, což je odhadovaná výše výpadku vzniklého nižším zdaněním. Nezapomeňme, že nyní, když platí superhrubá mzda, je hrubá mzda daněna 20,1 procenta. A najednou by to mělo být 15 procent!
Na scénu ve velmi příhodnou chvíli vešel druhý z vládních partnerů, ČSSD. Sociální demokracie vtancovala s prohlášením, že výpadek 90 miliard je až příliš vysoký a že takto velkoryse daň opravdu snížit nelze. Sociální demokraté tím demonstrovali, že se umí poprat za zájmy těch svých voličů – a že jich je –, pro něž by výpadek 90 miliard erárních peněz mohl znamenat citelné zhoršení životní úrovně. Jde třeba o příjemce dávek, důchodce, část zaměstnanců placených z veřejných peněz a další. Ti všichni mohli být hledáním úspor za 90 miliard neblaze dotčeni. Proto nakonec zůstává druhá sazba daně, platná pro zaměstnance s příjmem od 140 tisíc korun měsíčně hrubého. Ti si oproti současnému stavu pohorší a budou tedy manko veřejné kasy částečně kompenzovat.
Pro jednorázový bonus důchodců ve výši 5000 korun se těžko hledá objektivně smysluplné ekonomické opodstatnění. Babiš v minulých týdnech hovořil o tom, že důchodci během vrcholícího šíření koronavirové nákazy prožívali „stres“, takže mají nárok na podobnou kompenzaci jako OSVČ. Jenže v případě OSVČ se jednalo o kompenzaci výpadku příjmů, způsobeném uzavřením podstatné části ekonomiky v rámci boje s nákazou. Důchodcům příjmy nijak kráceny nebyly. OSVČ by nyní mohly teoreticky argumentovat, že také jako důchodci prožívaly stres, za který ještě kompenzovány nebyly, protože dosavadní kompenzace hojila pouze tu finanční, nikoli psychickou újmu. Vláda totiž svoji jarní pomoc OSVČ zdůvodňovala opravdu jako kompenzaci finanční, nikoli psychické újmy.
Ve skutečnosti jde v případě rouškovného mnohem spíše než o stres důchodců o jejich voličskou přízeň. Početná a loajální část elektorátu se u volební urny umí odvděčit. Navíc mnozí penzisté opravdu mají pocit, že vláda na jaře třeba právě OSVČ „rozdávala až příliš“ a začínají se bát, že na ně nezbyde, ba že se dokonce jejich životní úroveň zhorší. Vládní strany, tedy hnutí ANO i ČSSD, nechtějí riskovat, že si penzisty rozezlí natolik, že ti u voleb začnou dávat hlas někomu jinému. Proto svorně – a mediálně synchronizovaně – si nyní za peníze daňového poplatníka hodlají přízeň důchodců pojistit, případně koupit zpět. Opatření má letos vyjít státní kasu na zmíněných patnáct miliard korun. Navíc ovšem budou pro příští rok důchody valorizovány, o 848 korun, což stát vyjde na dalších 32 miliardy korun.
Jednorázový příspěvek je pochopitelně záměrem nesystémovým, ale tím byla pomoc OSVČ také. Ta však měla své opodstatnění kvůli zcela mimořádné koronavirové krizi. Nesystémovost příspěvku pro důchodce vyniká tím více, že zrovna právě ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, jejž návrh též prosazuje, ustavila v pořadí již několikátou důchodovou reformu, ale ta dosud s ničím smysluplným nepřišla.
Je nedůstojné, jak vláda po stovkách (měsíčně) důchodcům přihazuje, když potřebuje jejich hlasy. Je ostudou politiků, že již čtvrtstoletí otálejí se zavedením smysluplné, udržitelné a zásadní reformy penzí. Je ostudou nynější důchodové komise, že současné vládě k tomu poskytuje záminku svojí samotnou existencí. Politici by se neměli neustále schovávat za nové a nové komise. Vše podstatné už připravily komise předchozí. Nyní je na politicích, volených zástupcích lidu, a tedy daňových poplatníků, aby o podobě reformy rozhodli.
Teprve reforma penzí zajistí, že důchodci budou mít více peněz, aniž by se stát dále trvaleji zadlužoval. Bohužel, i současná ministryně práce a sociálních věcí má jiné priority. Raději se věnuje podružnosti v podobě srovnávání toho mála, co si důchodci a důchodkyně mezi sebou rozdělují, než aby do systému skutečnou reformou postupně vlila více peněz. Takový krok si žádá politickou odvahu, kterou generace našich politiků nikdy neměly.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
