Až příště budeme láteřit nad nízkým úročením našich vkladů v bance, můžeme se konejšit tím, že proto našemu bližnímu v Řecku či Itálii dramatičtěji neklesne životní úroveň. Přijmeme-li však euro, budeme platit i za řecké a italské průšvihy.
Češi prý nejsou solidární s Italy či Řeky. Možná ne v otázce migrace, zato v otázce snad ještě důležitější, v otázce financí, solidární jsme. Aniž ovšem o tom většina z nás ví. Třeba směšně nízké úročení vkladů v českých bankách je solidárním příspěvkem Čechů, který pomáhá odvrátit bankrot Řecka nebo Itálie. Životní úroveň takového řeckého penzisty není v posledních letech kdovíjaká. Nebýt však penzistů v jiných evropských zemích včetně Česka, bude se tento řecký penzista mít ještě hůře. Český důchodce má už řadu let mizerně úročené své celoživotní úspory (pokud nějaké má). Kdyby však nebylo třeba zachraňovat před bankrotem Atény nebo Řím a udržovat tak alespoň jakýs takýs životní standard řeckého či italského důchodce, měl by český penzista daleko vyšší úročení svých úspor. Měl by i znatelně více peněz, třeba o tisícikorunu měsíčně, záleží na výši úspor. To neplatí jen pro české důchodce, ale pro všechny občany Česka a dalších evropských zemí, kteří mají úspory. Ti všichni mnohem nižším úročením svých úspor „platí“ záchranu Řecka nebo Itálie před bankrotem.
Důvod je prostý. Jednotná měna euro v sobě má zabudován skrytý mechanismus solidarity. Tím, že bude mít německý důchodce hůře úročené úspory, umožní, aby řecký, italský či portugalský systém sociálního zabezpečení nezkolaboval. Německo, pokud by stále platilo markou, bude mít dnes znatelně vyšší úrokové sazby. Síla jeho ekonomiky by je umožňovala a byly by i žádoucí. Třeba z toho důvodu, aby se nepřehříval německý trh s nemovitostmi. Jenže Německo, jak známo, platí eurem. Musí se tedy solidárně ohlížet na nejslabší články eurozóny, kterými jsou země jižního křídla v čele s Řeckem a Itálií. Každý řetěz je jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. A každá měnová unie si může dovolit jen takové úroky a jen takové úročení úspor, které si může dovolit její nejslabší ekonomika.
„Přijmeme-li euro, budeme solidární nejen touto nepřímou, „neviditelnou“ cestou, ale i přímými závazky za řecké či italské průšvihy.“
Co to má však společného s českým důchodcem? Ten je na tom podobně jako jeho německý protějšek. Bohužel ne ve výši penze, ale v nizoučkém úročení svých úspor. Česká národní banka se totiž úrokovými sazbami, které nastavuje, nemůže příliš vzdálit od sazeb, které pro eurozónu včetně Německa či Řecka nastavuje Evropská centrální banka. Už dnes je rozpětí mezi sazbami ČNB a ECB poměrně vysoké. To umetá cestičku potenciálnímu, až příliš velkému nežádoucímu posílení české koruny vůči euru, které by sice přivítali čeští „dovolenkáři“, avšak konkurenceschopnost českých exportérů by se tím podlomila. To znamená, že pokud jsou v Německu a v eurozóně úroky nízké, zachraňující před bankrotem Atény či Řím, musí být nízké úroky i v Česku. S eurozónou jsme značně obchodně provázáni, i když neplatíme eurem.
Dokonce lze říci, že jsme s ekonomickým jádrem eurozóny, tj. v prvé řadě s Německem, obchodně provázanější než řada zemí, která už eurem dávno platí, ať jde o Portugalsko, či o Finsko. Česko zkrátka díky své geografické poloze náleží k ekonomickému „tvrdému jádru“ Evropské unie už nyní. A nevadí, že nemáme euro. Když zastánci rychlého přijetí eura říkají, že by náš vstup do eurozóny podpořil český zahraniční obchod s ní, mluví z nich jen zbožné přání.
Loňská studie ekonomů Aliny Mikaové z Evropské centrální banky a Roberta Zymeka z Edinburské univerzity dokonce o státech, které nově přijímají euro, hovoří ve svém názvu jako o „přátelích bez benefitů“. Přijetím eura sice možná utuží přátelství se zeměmi, které jím už platí, protože na sebe vezmou část přímých závazků za řecké dluhy, italské banky či jakýkoli jiný podobný budoucí průšvih, nicméně žádný benefit v podobě prohloubení zahraničního obchodu s eurozónou z přijetí eura neplyne.
Odhlédneme-li od aspektu solidarity, euro znamená náklady navíc a žádný dodatečný přínos ze zahraničního obchodu. Mikaová a Zymek ve své studii dokládají, že podíl obchodu se státy eurozóny na celkovém obchodu s EU po přijetí eura klesá, nejlépe stagnuje. Stagnoval po přijetí eura ve Slovinsku v roce 2007 i na Maltě o rok později, klesl na Kypru po jeho vstupu do eurozóny v roce 2008. Snížil se také na Slovensku (2009). Z jiné aktuální studie zmíněné ekonomky Mikaové, publikované loni pod hlavičkou Evropské centrální banky, zase plyne, že preference firem obchodovat spíše vnitrostátně než v rámci EU (ekonomové hovoří o takzvaném „home bias“) je u zboží i služeb vyšší na Slovensku než v Česku. Navzdory tomu, že Slováci už od roku 2009 platí eurem. Naopak Švédové či Britové mají vlastní měnu a jen slabý „home bias“. Kladný vliv eura na obchod v rámci EU tedy přeceňujeme.
Co však podceňujeme, je míra solidarity, kterou euro chtě nechtě iniciuje. Máme totiž obecně za to, a mnozí politici i ekonomové nás v tom utvrzují, že dokud eurem neplatíme, žádnou solidaritu s dluhem se dusícími ekonomikami typu Řecka či Itálie nevyjadřujeme. Není tomu tak. Jsme solidární už nyní.
Až zas příště budeme láteřit nad nízkým úročením našich vkladů v bance, může nás konejšit alespoň to, že úroky jsou nízké proto, aby náš bližní v Řecku nebo Itálii nepociťoval ještě daleko dramatičtější pokles své životní úrovně. Přijmeme-li euro, budeme solidární nejen touto nepřímou, „neviditelnou“ cestou, ale i přímými závazky za řecké či italské průšvihy. Za tuto naši dodatečnou solidaritu přitom nic nedostaneme nad rámec toho, co už máme. Alespoň tedy ne, co se zahraničního obchodu týče. Budou z nás nejlépe jen přátelé bez benefitů.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
