Soudce: Legalizujme kokain i heroin

Proč mají být drogy legalizovány?

Ve dvacátých letech jsme v USA experimentovali se zákony, jež potíraly výrobu a prodej alkoholických nápojů. Byl to neskutečný omyl. Samozřejmě, alkohol je vážný společenský problém, způsobuje různá onemocnění, zvyšuje počet úmrtí za volantem. Je však velmi obtížné zabránit takzvaným zločinům bez oběti. Něco jiného je, když je spáchána třeba krádež – tam je oběť zřejmá. Ale v případě alkoholu či obchodu s ním žádná oběť není, chtějí jej všichni. Nemyslím si, že drogy jsou o mnoho nebezpečnější než alkohol. Užívání většiny drog nemá významné negativní zdravotní důsledky, spíše psychologické. Přitom za boj s nimi utrácíme obrovské finanční prostředky.

S jakými výsledky? Zdražují kvůli tomu omamné látky?

Ne. Drogy jsou vlastně velmi levné – což ovšem ukazuje, jak neúčinné vynucování zákonů v této oblasti je.

Jak tedy ty zákony změnit?

Mohlo by to být jako s alkoholem. Velmi tvrdé tresty za prodej drog dětem a mladistvím při současné legalizaci prodeje zletilým. Drogy lze pak zdanit podobně, jak tak činíme v případě alkoholu nebo cigaret. To je efektivní, je to mnohem jednodušší způsob, jak snížit jejich spotřebu, než potíráním a stavěním mimo zákon. Protidrogové zátahy stejně jen vytvářejí černý trh. Pokud na drogy uplatníme poměrně velmi vysoké daně, sníží se jejich nabídka i poptávka po nich a získáme tak mnohé z toho, oč se snažíme jejich kriminalizací.

Sníží se pak spotřeba drog?

Ne, bude nejspíše vyšší. Musíme ale porovnat společenské náklady o něco vyšší spotřeby drog a veškerých jejích zdravotních a psychologických důsledků, a obrovských nákladů, které jsou každoročně vydávány na boj s nimi.

Lze tyto náklady nějak konkretizovat?

Vezměme si, že v USA jsou momentálně ve vězení asi dva miliony lidí. Myslím, že tak polovina z nich je tam kvůli zločinům spjatých právě s narkotiky. Milion vězňů – jejich ufinancování si žádá desítky miliard dolarů ročně. K tomu připočtěme, že po dobu, co jsou za mřížemi, nejsou ekonomicky produktivní – to je další velká ztráta na produktu celého hospodářství. Takže to porovnání nákladů celkově vyznívá v neprospěch stávajícího boje s drogami.   

Házíte drogy do jednoho pytle nebo je rozlišujete například na měkké a tvrdé.

Různé drogy jsou samozřejmě různě ničivé. Nemyslím si, že marihuana je škodlivější než lihoviny, že je vůbec zdraví škodlivá. Její prohibice tak nedává žádný smysl. V případě užití kokainu či cracku reaguje organismus intenzivněji a třeba zmíněné LSD navozuje stavy epizodických psychóz. Když budeme zkoumat drogu po droze, patrně dospějeme k nějakým, jež je záhodno potírat – avšak rozhodně mezi nimi nebudou ty patrně nejrozšířenější, jako je marihuana, kokain nebo heroin. 

A proč tedy vlády stále tak prosazují antidrogovou legislativu, často „bez rozdílu“?

Sociologové říkají, že důvodem odlišného přístupu k alkoholu a cigaretám na jedné straně, a drogám na straně druhé, je, že drogy byly historicky spojovány s menšinami, zvláště černochy, různými bohémy – spíše spodními vrstvami společnosti, zatímco cigarety byly konzumovány celým jejím spektrem, napříč společenskými vrstvami. Kouření se nikdy nestalo zcela opovrženíhodným a doutníky byly dokonce znakem luxusu, zámožnosti a vyššího postavení. Myslím, že to má hodně co do sebe – společnost si prostě drogy postupně spojila s lidmi, co nemají život pod kontrolou. Postavení drog mimo zákon navíc tyto lidi dále stigmatizovalo.

K tomu ale došlo až poměrně nedávno?

Potírání drog začalo někdy během období alkoholové prohibice.   

Předtím byly všechny tyto omamné látky – například morfium – dostupné. A protože byl morfin užíván jako klíčový tlumič bolesti pro vojáky zraněné během občanské války, mnoho lidí na něm bylo závislých; ta závislost byla údajně mnohem rozšířenější než nynější závislost na drogách. A lidé tím ani nebyli příliš znepokojeni, bralo se to za normální věc – asi jako že nyní zase hodně lidí pije alkohol.

Je však nějaká rozsáhlejší legalizace drog vůbec myslitelná?

V posledních letech se mnoho jevů – předtím nepředstavitelných – má za docela normálními, čímž neříkám hned žádoucí – například předmanželský sex nebo homosexuální vztahy. I drogová závislost nakonec může být společností akceptována.Pak třeba budou mnozí lidé závislí nikoli na alkoholu, leč na drogách, přičemž soudím, že alkohol je obecně více nebezpečný, neboť je spjat například s úmrtími za volantem. Rád bych tedy viděl pokud ne přímo zrušení, tak aspoň krok směrem ke zrušení protidrogové legislativy – snížení trestů za drogové delikty, legalizaci marihuany atd. Uvidíme pak, zda to vyvolá katastrofu, či ne. V tom vidím i výhodu federálního uspořádání USA. Některé státy mohou přijít s liberálnější legislativou a v případě, že se ujme, rozšíří se napříč celou zemí.

Stran amerického právního systému též tvrdíte – za což býváte kritizován -, že soudci jsou pod tlakem politiky a že téměř každé jejich rozhodnutí vychází z nějakého politického přesvědčení.

Zaprvé, nemyslím, že by to bylo úplně každé rozhodnutí. Americké právo je však velmi vágní, často neurčité. Máme starou ústavu z osmnáctého století, již je dnes už velmi těžké interpretovat – změnil se psaný jazyk i mluva, chápaní kultury. Postrádáme stranicky disciplinované státní a federální zákonodárce, kteří jsou základem parlamentárního systému. Proto je právo vágní, plné různých kompromisů, obtížně interpretovatelné. Výsledkem je, že soudci často rozhodují ad hoc, dle vlastního uvážení, které je ovšem silně ovlivněno zastávanou ideologií a osobními zkušenostmi. Snažím se prostě jen vidět náš právní systém realisticky.

Kritici ale míní, že coby soudce svým zdánlivým realismem a rozumností jen maskujete radikalismus, jenž je vám ve skutečnosti vlastní.

(smích) Myslím, že to, že jsem rozumný, není žádná zástěrka. Nejsem fanatik. Nemyslím, že jsem radikální soudce, spíše jen nic nezastírám.

I mnohé z vašich kritiků překvapilo, že se vaše letošní kniha o ekonomické krizi jmenuje The Failure od Capitalism. Máte přece blízko k „protržní“ takzvané Chicagské škole.

Měl jsem ten název v knize lépe vysvětlit. Ekonomický systém je nestabilní. Spousta různých lidí činí svá rozhodnutí a jejich rozhodnutí jsou do značné míry koordinována úrokovými sazbami. Ty určují, kolik si lidé mohou půjčit a za jakých podmínek. Zásadní institucí kapitalismu je tudíž centrální banka, která sazby stanovuje. A tato instituce selhala; zejména počátkem tisíciletí. Je to selhání kapitalismu, jelikož centrální banka je ústřední institucí kapitalistického systému.

Proč neselhaly třeba regulace?

Došlo i k jejich selhání, zejména v oblasti regulace bank. Souhra nedůsledné regulace a nízkých úrokových sazeb, chybně nastavených Fedem (americká centrální banka, pozn. red.), vyústila v nemovitostní bublinu a v kolaps bankovního sektoru, který předtím chybně investoval právě do realit. Není to tedy kapitalismus sám o sobě, který selhal, nýbrž instituce, o něž se kapitalistický systém opírá. Ale zrovna tak lze říci, že jde o selhání regulací, potažmo vlády. Kapitalistický systém dnes nemůže fungovat bez vlády, která zásadním způsobem reguluje ekonomiku.

Je to tedy více selhání regulátorů či regulací než čistě trhů?

Ano. Řeknu to takto: zcela neregulované trhy se mohou dostat do velmi vážných problémů a vyvolat recese či deprese. Deprese tu ostatně byly dávno předtím, než existovaly bankovní regulace, než vznikly centrální banky – a dokonce předtím, než se začalo platit s penězi vytvářenými vládami. Kapitalistický systém, aby se vyhnul častým a těžkým depresím, potřebuje regulatorní orgány, centrální banky, bankovní dohled a další. Pokud tyto instituce fungují špatně, funguje zle i celý kapitalistický systém.

Ale ta kniha na mě působí tak, že jde o selhání trhu jako takového, přičemž je nyní třeba více regulací, více vládních zásahů do trhů.

Jak jsem řekl, není-li k dispozici správná regulaci, promyšlený systém, jak určovat sazby či peněžní nabídku, pak se trh ponechaný sám sobě vymkne kontrole. Banky fungovaly v prostředí, v němž podstupování rizika bylo velmi ziskové, leč také velmi nebezpečné. Pokud prostředí vytvořené vládou podněcuje k podstupování rizika, pak lidé budou riskovat. Budou si například brát hypotéky, jež si ve skutečnosti nemohou dovolit, ve víře, že ceny domů stále porostou. To je ale zprvu, v danou chvíli racionální jednání – riskantní, ale stále racionální. Riziko však podstupují nejen jednotlivci, ale tváří v tvář se mu posléze ocitá celý systém, a proto je třeba vlády, aby to riziko eliminovala. Ta však riziko navýšila: nedůslednou regulací a příliš nízkými sazbami, jak jsem již řekl.

A mají být úrokové sazby stanovovány vůbec centrální bankou? Někteří ekonomové soudí, že by měly být výsledkem působení čistě tržních sil.

Problém tkví v tom, že některé země – Čína, Německo, Japonsko, ropné státy – několik let prosazují proexportní politiky. To vede k pro ně velmi příznivým obchodním bilancím. Akumulují tedy též značné dolarové rezervy. Čína prodává Spojeným státům mnohem více, než my prodáváme jí. Získává přebytečné dolary, akumuluje je a zpětně investuje v USA. Tento příliv kapitálu do Spojených států snižuje úrokové sazby. A pokud neexistuje vládní kontrola úrokových sazeb, budou úroky velmi nízko, což právě vytváří podmínky pro rizikové půjčky. Ale Fed je obecně s to kontrolovat úrokové sazby. Mohl zvýšit úrokové sazby v počátečních letech tohoto tisíciletí, a pokud by to udělal, hypotéky by byly více nákladné, což by ústilo v nižší poptávku po nemovitostech, jejichž ceny by tak byl nižší a taková bublina by nevznikla. Ano, pravda, úrokové sazby mohou být ponechány silám trhu, ale to je velmi nebezpečné. To je ostatně jedním z důvodů, proč máme centrální banky.

Souhlasíte tedy s hypotézou takzvaného „saving glut“ („nahromadění úspor“, pozn. red.), dle níž Fed držel sazby nízko proto, že do USA stejně plynuly masivní toky finančních prostředků ze spořivých ekonomik typu Číny či ropných států?

„Saving glut“ je trochu zavádějící. Na úrovni celého světa jsou úspory a výdaje v rovnováze. Přebytek úspor v zemích, jako je Čína, Německo, či Japonsko, je kompenzován deficitem úspor v zemích, jako jsou Spojené státy či některé země západní Evropy. Ale pravdou je, že pokud existuje mnoho zemí, které akumulují dolary, jež by rády půjčily či investovaly dále, pak si Spojené státy a spol. budou ve značné míře půjčovat od těchto zemí, což povede k nízkým úrokovým sazbám- protože všude bude dostatek kapitálu k půjčování.

Jarní strach z deflace v USA a dalších zemích vystřídala podzimní obava z inflace. Například Fed ale tvrdí, že má po ruce účinné nástroje, jak peníze napumpované během záchranných opatření, potenciální zdroj inflace, zase stáhnout.

Inflace je vlastně podíl množství peněz oběhu k zboží a službám v ekonomice. Jestliže se sníží množství peněz, klesne onen podíl a inflace tudíž klesne. Banky mají k dispozici nových osm set miliard dolarů v hotovosti, které mohou půjčovat. A představitelé centrální banky říkají, že pokud Fed – až bude třeba – zaplatí bankám úrok z těchto peněz, z těchto rezerv, banky nebudou tolik půjčovat. A tím spíše, čím ten úrok bude vyšší. Budou ty peníze držet, jelikož tak nejvíce vydělají, a nepustí je tedy do oběhu. Problém je, že jakmile ekonomika oživí, vzroste poptávka po úvěrech, a bude-li Fed vysokými úroky z rezerv odrazovat banky od půjčování, lidé si začnou stěžovat ve stylu „potřebujeme úvěry pro náš byznys“. To by mohlo vést k politickým tlakům na Fed, aby úvěrování zvýšil.

Je to tedy vůbec potenciálně účinná strategie?

Ta idea je velmi důvtipná, ale dosud nikdy nebyla provedená.  Děje-li se něco poprvé, nikdo přesně neví, jaké budou dopady. Jedním nebezpečím je, že pro Fed, potažmo vládu, může být extrémně nákladné ty úroky platit. Druhá věc je, že pokud centrální banka ony úroky platí, aby těch osm set miliard „zmrazila“, komerční banky si mohou říci – pojďme akumulovat ještě více rezerv. Pak nejen že nové peníze nepůjdou do oběhu, ale naopak budou dokonce stahovány ty, co tam jsou už nyní. Strategie je tedy krokem do neznáma.

Richard Posner (*1939)

Vlivný americký právník, soudce chicagského odvolacího soudu, přednáší na právnické fakultě Chicagské univerzity a je vůdčím světovým myslitelem bádajícím na pomezí práva a ekonomie. Napsal více než čtyřicet knih; podle vědeckého žurnálu Journal of Legal Studies je nejcitovanějším akademickým právníkem všech dob a list New York Times jej roku 1999 zařadil mezi nejrespektovanější soudce Ameriky. Je obtížně zařaditelný: co se týká společenských témat, jako je přístup k drogám či homosexualitě, řadí sám sebe mezi liberály (v americkém smyslu slova), kdežto v ekonomických otázkách – má sám sebe za eklektika – u něj převládají konzervativní postoje. Posner je ženatý s chotí Charlene, má rád kočky, z nichž jednu i chová, nemá koníčky a řídí vůz lexus.

Rozhovor vyšel 30. 11. 2009 v Ročence Týdnu 2009.