Přijde totální zhroucení trhů i vlád

Zaměřujete na investování podle fundamentální hodnoty. Co soudíte o Warrenu Buffettovi, jenž užívá obdobných strategií jako vy?

Myslím, že byl velmi úspěšný v osmdesátých a devadesátých letech. Za posledních deset let žádné větší peníze nevydělal. Umění není zbohatnout na rostoucích trzích, ale v době, kdy trhy kmitají sem tam. Když jde všechno nahoru a držíte se filozofie, že investujete dlouhodobě, zbohatnete. Souhlasím ale s Buffettem v tom, že nejvíce peněz lze získat na titulech, které nejsou cyklické. A že je dobré se vyvarovat investic do nových technologických titulů. Protože těch jsou zpočátku tisíce, ale jen jedna či dvě ty firmy nakonec v ostrém konkurenčním boji uspějí a přežijí. Oceňuji Buffettův přístup k investování, ale rozhodně ho nemám za genia.

A kdo je podle vás opravdu genius?

Geniové jsou třeba v matematice, ve fyzice, ve sportu.

A v ekonomii?

Ano, také. Lidé jako Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Joseph Schumpeter, Wilhelm Röpke a tak podobně. To byli ekonomové s velmi hlubokými znalostmi historie. Nevážím si někoho, kdo jen sedí na univerzitě a dává dohromady teoretické modely. Ekonomie se prostě dotýká všech aspektů lidského života.

Marc Faber (*1946)

Globální investiční guru se narodil v Curychu, kde též vystudoval ekonomii. V letech 1978 až 1990 působil jako ředitel hongkongské pobočky investiční banky Drexel Burnham Lambert. Od roku 1990 řídí svoji vlastní investiční společnost, Marc Faber Limited. Úspěšně předpověděl burzovní krach roku 1987, asijskou krizi i splasknutí technologické bubliny. Vydává též neotřelý investorský měsíčník The Gloom Boom & Doom Report, jenž má řadu odběratelů po celém světě, kromě jiných prý i Billa Gatese. Faber žil třicet let v Hong Kongu, posledních sedm let pak na severu Thajska. Faberova thajská choť Supatra je prý na Asiatku výjimečná, neboť se muži příliš nepodřizuje. Otec 27leté dcery je milovníkem motocyklů, jichž má několik. Manželka řídí růžové porsche.

Hayek, Mises… Jaký je váš názor na rakouskou školu ekonomie?

Nejsem dogmatik v tom smyslu, že bych přijal pouze jediný soubor ekonomických teorií. Myslím ale, že Američané mají nedostatek historického přístupu ke studii ekonomie. Ekonomie, to je denní život, podívejte se z okna – jedni nakupují, jiní prodávají, jdou na vlak nebo jedou domů, to je ekonomie. Lidé, kteří působí na univerzitách, to tak nevidí. Mají ty své modely, které realitu neobsáhnou. Rakouská škola – ukazuje to i historická úspěšnost – podle mě mnohem lépe identifikuje příčiny a důsledky hospodářských cyklů. Jak jsem však řekl, nejsem dogmatik rakouské školy – nemyslím například, že je nutné se vyvarovat systému nekrytých peněz.  Jen by měl být tento systém uveden s jistou disciplínou. 

Máte podobné oblíbence jako Peter Schiff, jenž je nyní – díky tomu, že předpověděl krizi – podobným investorským guru jako vy. Co si o něm myslíte?

Řekl bych, že je to relativně bystrý chlapík. Své peníze bych mu ale asi nesvěřil.

Proč? Jde o rychlokvašku?

Umí udělat pořádné haló. Napsal jsem předmluvu k jedné z jeho knih. Řekněme to takto: on alespoň rozumí tmu, kde leží skutečné problémy. Mnoho lidí nedokáže rozpoznat ani to. Ale jeho závěry v loňském roce byly chybné. Radil vyhnout se americkému dolaru a investovat v rozvíjejících se ekonomikách. Jenže loni rozvíjející se trhy zkolabovaly a dolar vyletěl nahoru. Ale obecně, z dlouhodobé perspektivy, s ním souhlasím. Dolar bude skutečně slabou měnou. Někdy ovšem, když dojde k přiškrcení likvidity, dolar zhodnocuje, což se právě loni stalo.

Myslíte tedy, že Schiff dobře vystihuje obecné posuny, trendy, ale jeho časování je špatné?

Kdo ví co o časování. Je velmi těžké určit kdy, co, jak se stane. Obecně myslím, že věci vidí správně. Ale, jak jsem řekl, umí kolem sebe dělat pěkné haló – přesvědčivě do světa křičet své názory.

Protože to je to, co někteří vytýkají i vám – že dokážete odhadnout trendy, ale s časováním je to slabší.

V roce 2001 sem napsal jsem knihu Tomorrow Gold. Jděte a kupte si jí. Doporučoval jsem investovat do komodit a na asijských trzích. A v roce 2007 jsem začal být velice pesimistický stran ekonomiky celého světa. Když index amerických burz Standard and Poor’s 500 dosáhl počátkem března letošního roku svého dna, měl jsem rozhovor na Bloombergu a říkal jsem: kupujte akcie. Je to dohledatelné, přesvědčte se. Když za mnou někdo přijde a říká, že mám špatné časování, usmívám se – někdy je dobré, někdy horší, tak to prostě je. Ale kdo mě poslouchal v roce 1999 nebo 2000 a koupil zlato, je nyní čtyřikrát bohatší. Řekněte mi, prosím vás, co jiného za posledních osm devět let čtyřikrát zhodnotilo?

Do jakých akcií momentálně doporučujete investovat?

Vaše otázka je jako když se zeptáte lékaře, jakou léčbu nyní lidem doporučuje. Chci tím říci, že to celé odvisí od specifik konkrétního jednotlivce: jaké je jeho investiční portfolio; zda již koupil nemovitost; kolik má v hotovosti; zda už vlastní nějaké akcie a pokud ano, kolik a jaké; zda je majitelem dluhopisů; a v jaké měně to všechno má.

Tak dobře, vezměme třeba investora s malým příjmem. Začátečníka. 

Pokud bych měl jen velmi málo peněz, první věcí, kterou bych udělal, by byl nákup domu nebo bytu. Mít střechu nad hlavou, to je naprostý základ. Kdo má děti, ať se pojistí. Ať, když dojde na nejhorší, mohou děti studovat.  Teprve ten, kdo má střechu nad hlavou a je pojištěn, nechť se poohlíží po akciích. Kdybych měl v hotovosti třeba sto tisíc dolarů, pak bych v současné době dal do akcií tak dvacet procent.

Do jakých konkrétně?

No, Indie je velká země. Čína také. Vietnam rapidně roste. Latinská Amerika je rozsáhlý světadíl. Západ bohatl dlouhá léta nejdříve skrze kolonialismus a později proto, že čtyřicet procent světa bylo v područí socialistických a komunistických – hospodářsky neefektivních – režimů. Západní bohaté země se tak staly ještě bohatšími a životní úroveň tam razantně stoupla. V posledních deseti letech se tohle změnilo. Chudé regiony světa – Čína, Indie, Vietnam, Východní Evropa, Latinská Amerika, Blízký východ, bývalý Sovětský svaz a další – pomalu bohatnou a hlavně dále budou bohatnout. Naproti tomu, Západ nečeká v podstatě žádný růst. Třeba moje dcera bude mít pravděpodobně horší životní úroveň, než jsem měl já.

Předpovídáte dokonce značné zchudnutí širokých vrstev obyvatelstva západního světa. Proč přesně?

Na Západě prostě vlády naslibovaly příliš mnoho. V Česku dobře víte, že socialismus totálně selhal. Jenže západní svět nyní kráčí vstříc právě socialismu; vlády se stále masivněji zavazují k podpoře zdravotní péče, k různým sociálním programům, míra zdanění je závratná. Přitom evropské mzdy jsou v porovnání s Asií pořád vysoké. Rozjet byznys je proto též mnohem nákladnější. V Číně si usmyslíte, že postavíte továrnu a prostě to uděláte. Zaměstnancům dáte tak dvě stě dolarů měsíčně, maximálně tři sta, a můžete začít vyrábět. No a v západní Evropě přicházejí vlády s těmi a těmi regulacemi, těmi a těmi omezeními. Ještě než postavíte továrnu, náklady už jsou třeba o dvě stě procent vyšší než v Číně nebo na jiných rozvíjejících se trzích. Pak ty odvody na sociální a zdravotní. Dohromady to už není vůbec konkurenceschopné.

A trápí to vůbec někoho?

Američané nebo Evropané si stále říkají, jsme chytří, vynalézáme software – ti hloupí Asiaté jen pracují rukama. Samozřejmě, že mezi miliardami Indů nebo Číňanů je spousta chytrých lidí, kteří vynalézají a inovují, kteří posunou ekonomiku dále. Lidé žijící ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v Británii jsou oproti tomu vlastně rozmazlení fracci. Řeknete jim, nakopíruj mi to a to lejstro a oni ještě odvětí, to není moje práce. Lze dělat byznys, když zaměstnáte takovéhle idioty?

A co Češi? Jsou také rozmazlení fracci.

Ne, v Česku a východní Evropě obecně je to o něco lepší, i když nikoliv bez mráčku. Zkušenosti a vzpomínky na socialismus jsou odstrašující, a když nyní mohou mladí lidé využívat otevřené, tržní ekonomiky, jsou motivováni, aby se šance chopili a srovnali svoji životní úroveň s tou, již znají ze západní Evropy. A už se tak do jisté míry děje. Lidé se mají nesrovnatelně lépe než před dvaceti třiceti lety. Mimochodem, Prahu jsem poprvé navštívil roku 1968, přijel jsem, tuším, osmnáctého nebo dvacátého srpna – prostě chvilinku před vpádem Rusů.

Co se dělo?

Bydlel jsem vedle budovy čs. rozhlasu. Tanky byly všude okolo. A já našel můj volkswagen v jejich obležení. V jednom nočním klubu jsem v těch dnech potkal jistou dívku, jež mi nabídla, ať s ní jedu na venkov – že se tak vyhnu těm vojákům. A český venkov – bylo to asi tři hodiny jízdy od Prahy -, vzpomínám si, že tam ti lidé tehdy žili v neuvěřitelně bídných poměrech. Kuchyně, jeden vodovodní kohoutek, záchod, jinak nic. Otec oné dívky trpěl už za Němců během války, poté čekal, že se to zlepší – ale za Rusů to bylo ještě horší.

A co Čína, ta je rudá dosud, a přitom k ní vzhlížíte.

Čína není ani socialistická, ani komunistická. Je ultra-kapitalistická. Pravda, jde o systém jedné strany, jež se označuje za komunistickou, jenže nemá to s komunismem co dočinění. Nemají demokracii jako, řekněme, ve Švýcarsku nebo  v Německu, kde může ve volbách hlasovat každý idiot. Desítky milionů členů komunistické strany volí v Číně lokální, provinční vlády. A tito lidé pak volí ústřední výbor strany. Takže do jisté míry tam prvky demokratického procesu jsou – není to tak, že by jeden přišel a prohlásil se za hlavu státu, jako tomu bývalo třeba v Latinské Americe. Je to proces, kde postupují chytří, nejlepší lidé. Není dokonalý, jistě, ale co je demokratického v USA? Nevidím tam žádnou demokracii, vidím jen podvodníky a gangstery. Mají demokratickou a republikánskou stranu a všichni bez rozdílu jen kradou a kradou. Všichni jsou v podstatě zkorumpovaní.

A mají také krizi. Mluvil jsem však v nedávné době se čtyřmi Američany, nositeli Nobelových cen za ekonomii, a všichni se shodli, že její nejhorší fáze je pryč. Souhlasíte?

Ne tak docela. Je to pryč možná pro tuto chvíli, ale mám za to, že žádný z těch podstatných problémů, které ji vyvolaly, vyřešen nebyl. Když se těch nobelistů zeptáte, co způsobilo krizi, žádný neodpoví, že to byla přeúvěrovanost ekonomiky a s ní související přehnaný růst zadlužení. Oni žijí na jiné planetě. Nezajímám se o ekonomiku z pohledu nobelistů, zajímá mě, jak vydělávat peníze mým klientům. Zajímá mě ekonomie selského rozumu. Ale podívejte se pana Bernankeho (šéf americké centrální banky, pozn. red.). Tvrdí, že studoval depresi třicátých let. Nikdy ale nezmínil, co depresi zavinilo, tedy překotný růst míry zadlužení. Centrální bankéři by prostě měli okamžitě zpozornět vždy tehdy, překročí-li míra růstu úvěrů v ekonomice tempo jejího růstu. Protože taková situace není dlouhodobě udržitelná. Může to fungovat po jistou dobu – jako třeba od roku 1980 do roku 2007 -, ale nikoliv navždy. Existují meze, po jejichž dosažení už růst úvěrů ekonomiku dále nestimuluje. A té meze jsme dosáhli během finanční krize.

A lépe jen tak nebude, varují mnozí ekonomové.

Problém s nynější globální situací vidím předně v tom, že politiky, které vedly ke krizi – uměle snížené úroky, nadměrná míra zadlužení – jsou tu stále. Zadlužení v soukromém sektoru – dluhy firem a jednotlivců, hypotéky – sice klesá, ale je nahrazováno zadlužováním vlád. Ta rozsáhlá opatření – stimuly, kvantitativní uvolňování, tisk peněz – sice zabránila, aby se ekonomiky dále propadaly, ovšem na druhou stranu příliš nezajistila, aby začaly růst. Nevidím žádné oživení. Naopak, do deseti let přijde totální zhroucení nejen trhů, ale i zadlužených vlád.

Tisk peněz přináší inflační hrozbu. Vy navíc Americe předpovídáte do deseti let až hyperinflaci.

Ekonomové jako Bernanke a spol. přehlížejí, že inflace je příznak nejenom přehnaného růstu peněz v ekonomice, ale i přehnaného růstu úvěrů. Navíc, fiskální deficit v USA je nyní dva biliony dolarů. Jen tak neklesne, spíš vzroste. Zadlužení americké vlády tedy bude dramaticky narůstat a Fed (americká centrální banka, pozn. red.) bude muset i v budoucnu držet úrokové sazby na uměle snížené úrovni – tak jako po roce 2001. Pokud by totiž Fed sazby zvýšil sazby, úroky z dluhu půjdou dramaticky nahoru a nastane tak třeba situace, kdy padesát procent rozpočtu – toho, co se vybere od daňových poplatníků – bude vynakládáno pouze na pokrytí úroků z vládního dluhu. Jediné, co Americe zbude, bude jen možnost tisknout více peněz. A to nakonec povede k vysoké inflaci, k hyperinflaci.

Mluvíte o USA, ale hrozí něco podobného i Evropě?

Ano, pravděpodobně. Když USA budou tisknout v takové míře peníze, ostatní se budou muset přizpůsobit. Nevím, jak krátkodobě, ale dlouhodobě by lidé měli držet své peníze spíše v majetku, ve zlatě, v akciích, v nemovitostech, v dluhopisech. Za hyperinflace ovšem chudou běžní lidé, ovšem ti nahoře stále vydělávají.

Takže Goldman Sachs bude nadále vydělávat, ale všichni ostatní budou chudnout.

Ano, jako je tomu už nyní. A jak se v posledních deseti letech přihodilo každé průměrné domácnosti v USA. Od roku 1968 totiž průměrný reálný příjem americké domácnosti vzrostl ze čtyřiceti na padesát tisíc dolarů. Jenže to, co oni označují za reálný, je vládní inflační statistika, která počítá s nižší inflací, než jaká je ve skutečnosti.

Proč je ta inflace podhodnocená?

Index spotřebitelských cen je sestavován na základě určité koše zboží a služeb. Hodně záleží na tom, jak jsou jeho jednotlivé položky váženy. Domácnost v USA například vydává až dvacet procent prostředků na zdravotní pojištění.Ale statistici počítají pouze se sedmi procenty. Stejně tak podhodnocují jídlo, energie atd. podhodnocují jejich zastoupení, aby to lépe vypadalo.

Očekáváte, že přijde i druhé dno, že se burzovní indexy zase propadnou a nastane druhá recese?

Když se natiskne opravdu hodně peněz – jako ve výmarské republice ve 20. letech, jako nedávno v Zimbabwe, jako v Latinské Americe v osmdesátých letech – můžete „nakoupnout“ třeba i Dow Jonesův index tak, aby vyletěl, řekněme, z deseti tisíc bodů na sto tisíc. Nebo třeba na milion! Stačí jen natisknout ty peníze. Ale index bude klesat v reálném vyjádření – například v porovnání se zlatem – jako se to děje po roce 2000, anebo dojde ke kolapsu měny. Dostanete třeba Dow Jonesův index nahoru o deset procent, jenže měna znehodnotí o 95 procent. Takto se bohatství nevytváří. Žádná země nezbohatla tisknutím peněz. Bohatství se vytváří prostřednictvím úspor a skrze kapitálové investice. Kapitálové investice, to nejsou jen nákupy nových továren, nových zdrojů, ale též výdaje na vzdělání, na vědu a výzkum.

Co si myslíte o takzvaném paradoxu spořivosti, dle něhož je v době recese spoření škodlivé, jelikož se odkládáním spotřeby snižuje poptávka, firmy krachují a propouštějí a úspory jako celek se paradoxně snižují.

To je krávovina!

Ale mnozí ekonomové to nyní zmiňují jako akutní hrozbu. Prý se to dělo už během velké hospodářské krize.

Úspory se vytvářejí během hospodářské expanze.  Během recese – v ideálním případě – pouze žijete z těchto úspor, rozpouštíte je, čímž je hospodářský cyklus vyhlazován. Skutečný problém tudíž tkví v tom, že úspory nebyly během expanze vytvářeny!

Ale představitelé Fedu, jak Bernanke, tak jeho předchůdce Greenspan, tvrdí, že úrokové sazby na americkém hypotečním trhu nebyly před krizí tak nízko kvůli politice levných peněz Fedu, nýbrž z důvodu přehnané spořivosti v asijských ekonomikách.

To je zase krávovina. Asijské ekonomiky nemají přehnané úspory, mají prostě jen úspory. Co je to přehnaná spořivost, prosím vás?

Přehnaná v tom smyslu, že ty peníze uspořené v oněch zemích byly s to zaplavovat americký trh v takové míře, že vytvářely tlaky ke snížení úroků.

Asie oplývá značnými devizovými rezervami, značnou likviditou. Ta likvidita pramení z deficitu amerického běžného účtu, jenž mezi lety 1998 a 2007 narostl ze 150 na 800 miliard dolarů. Prosté. Proč deficit narostl tak enormně? Protože narostl obchodní schodek. A proč ten narostl? Protože v USA tiskli peníze! Drželi úrokové sazby na uměle snížené úrovni! Proto vylétly ceny nemovitostí. Vezměte si třeba, že mnozí měli dům za sto tisíc dolarů na hypotéku na padesát tisíc. Nemovitosti začaly zhodnocovat a ten dům byl najednou za dvě stě tisíc. Takže ti lidé si vzali hypotéky na dvě stě tisíc dolarů – na nižší úrokové sazby. Vzali si ty peníze – jako z bankomatu – dvě stě tisíc minus padesát tisíc, to dělá sto padesát tisíc! A za to si koupili mercedes nebo nějakou asijskou spotřební elektroniku. Byla to přebujelá spotřeba! Způsobila ji ovšem monetární politika Spojených států – a ano, asijské ekonomiky pak kvůli ní mají přebytek běžného účtu a obchodní bilance.  A co si s těmi penězi dělají, to je přece zcela na nich!

Právě v Asii jste se před lety usadil. Proč?

Nechtěl jsem žít ve Švýcarsku. Máme tam demokracii, ale nemáme svobodu. V Asii není demokracie, ale je tam svoboda. A mám rád asijské ženy.

Jejich vzhled, nebo charakter?

O charakter se zas tak nezajímám, více mě baví vzhled. Charakteru mám až až v rodině. (smích)

Zkrácená verze rozhovoru vyšla 12.10.2009 v Týdnu č. 41/2009.