Zlato zdražovalo i letos. Pokračovalo tak v trendu, který trvá už deset let. Mnozí ekonomové přitom trvají na tom, že jde o bublinu. Investoři jim zjevně věří čím dál méně.
K do mě poslouchal v roce 1999 či 2000 a koupil zlato, je nyní čtyřikrát bohatší, řekl loni TÝDNU investorský guru Marc Faber. „Prosím vás, co jiného za posledních devět let čtyřikrát zhodnotilo?!“ A cena vzácného kovu rostla i v roce 2010. V první půli listopadu dosáhla úrovně přesahující 1400 dolarů za troyskou unci. To je dějinný rekord. Růst se podle všeho jen tak nezastaví. Proč? Jak však upozorňuje americký ekonom Gary North, jenž sleduje trh se zlatem nepřetržitě od roku 1963, cena drahého kovu v posledních letech roste nejen v dolarech, nýbrž i v jiných klíčových světových měnách. „Růst ceny zlata je mezinárodním fenoménem.“ Zásadní problém tkví podle ekonoma v tom, že investoři po celém světě už poměrně dlouho, někdy od roku 2001, ztrácejí důvěru v centrální banky a potažmo vlády jednotlivých zemí. „Globální investoři stále častěji dospívají k závěru, že centrální banky nakonec stejně sáhnou k inflačním opatřením, která zvýší riziko ztráty kupní síly té které měny.“ Za posledních necelých šest let tak cena drahého kovu stoupla o více než sto procent nejen v amerických dolarech, ale i v dolarech australských, v eurech nebo japonských jenech. „Je to investice desetiletí,“ konstatuje North. Pro úplnost připomeňme, že Česká národní banka se téměř ukázkově vyhnula příležitosti z této „investice desetiletí“ profitovat: v letech 1997 a 1998 se totiž – z dnešního pohledu dosti neuváženě – zbavila téměř 56 tun zlata. Kdyby toto množství prodala při nynějších cenách, dočkal by se český stát zhruba o 27 miliard korun vyššího výnosu! Trh se zlatem přitom podle Northe nyní nezachvátila horečka, jako tomu bylo v roce 1979. Zatímco na přelomu 70.a 80. let šlo o bublinu, jež se přifoukla a zase splaskla, nyní jsme prý svědky trvalého růstu cen, který je způsoben právě pomalu, ale jistě vzrůstající nedůvěrou globálních investorů ve vlády, centrální banky a měny. Tyto měny jsou totiž od roku 1971, od kolapsu brettonwoodského systému, „kryty“ vlastně jen důvěrou všech těch, kteří je užívají. Důvěrou, že daná měna bude protistranou přijata jako relevantní platidlo. Jenže když se to s tiskem peněz přežene – třeba proto, aby se zalátal hrozivě bobtnající deficit –, ztrácejí bankovky na hodnotě, ceny v nich vyčíslené stoupají a v extrémním případě – jako tomu bylo třeba v Zimbabwe roku 2008, kdy tam vrcholila hyperinflace – lidé raději přecházejí na barterovou směnu. Ač je k takovému rozvratu ve vyspělých zemích zatím ještě daleko, s každým prohloubením deficitu, s každým záchranným natištěním nových peněz se tato vzdálenost zkracuje, globální investoři jsou nervóznější a přesouvají stále více prostředků právě do zlata. To svou cenu bude mít vždy – i tehdy, budou-li se, nedej bože, bankovkami tapetovat dokonce toalety…
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
