Psal se duben 2003 a novopečený ministr průmyslu a obchodu Milan Urban se právě vrátil z ceremoniálu při dokončení hrubé stavby automobilky TPCA v Kolíně, dnes už doslova symbolu zahraničního investování v Česku. V dobrém rozmaru sliboval další mohutné investice z ciziny, a to „nejen do zpracovatelského průmyslu, ale především do služeb, výzkumu a technologií“. Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale už před patnácti lety si tedy na ministerstvu průmyslu zjevně uvědomovali, jak ošidné je lákání investorů do průmyslové výroby s poměrně nízkou přidanou hodnotou, tedy do takzvaných montoven.
Bohužel, za těch patnáct let se prakticky nic nezměnilo. Jak jinak by totiž mohla letos v půli roku generální ředitelka CzechInvestu, agentury spadající pod ministerstvo průmyslu, pronést vyzněním prakticky to samé jako Urban před lety? „Do Česka už nebudou přicházet noví investoři v takové míře, jak jsme tomu byli v minulosti zvyklí. Čistě výrobní aktivity, které nejsou příliš technologicky náročné, už nejsme schopni v takové míře absorbovat. Zároveň daleko víc stojíme o high-tech investice,“ nechala se slyšet Silvana Jirotková.
Jinými slovy, tvůrci české hospodářské politiky nabrali více než desetileté zpoždění v uskutečnění žádoucí změny základního modelu tuzemské ekonomiky, změny spočívající ve zřetelné orientaci na produkci s vyšší přidanou hodnotou. Na finanční krizi to zase až tak svádět nelze. Nový model mohl u nás zapouštět kořeny už před ní, někdy kolem roku 2005, a nemusela tak nastat situace, kdy slova exministra Urbana z roku 2003 říkají vlastně to samé, co ve žhavé současnosti hlásá šéfka CzechInvestu.
Pokud by se dnešní věty Silvany Jirotkové měnily ve skutečnost už v polovině minulého desetiletí, nemuseli jsme dnes řešit problém odlivu dividend do zahraničí. To proto, že přímé zahraniční investice působí blahodárně i na tuzemskou firemní sféru.
Zahraniční firmy zakládají s těmi domácími dodavatelsko-odběratelské řetězce. Jejich vzájemná kooperace podněcuje šíření moderních technologií či manažerských postupů, popřípadě zajišťuje snazší přístup na zahraniční trhy. Zahraniční kapitál tak svým způsobem vytváří a posiluje domácí kapitál.
Ten tu v devadesátých letech chyběl, takže lákání investorů do montoven bylo jeden čas patrně pochopitelným způsobem, jak českou ekonomiku rozvíjet. Kdybychom se ovšem už ve zmíněné polovině minulé dekády soustředili na zahraniční kapitál zajišťující vyšší přidanou hodnotu, orientoval by se na takovou výrobu ve vyšší míře i jím generovaný domácí, český kapitál. To by následně zvyšovalo potenciál českého kapitálu a usnadňovalo tak jeho expanzi na zahraniční trhy, pochopitelně na spíše méně náročné a méně nasycené trhy východní. Z těchto východních trhů bychom pak inkasovali dividendy pro změnu my, což by výrazně snížilo současné dividendové „manko“. K poměrně masivnímu odlivu dividend na Západ by nejspíše dále docházelo, ale jeho nepříznivý makroekonomický dopad by byl z velké části kompenzován přílivem dividend zase odjinud.
Čas nevrátíme, leč neklesejme na mysli. I když Urbanův patnáct let starý příslib mohutných investic „především do služeb, výzkumu a technologií“ stále v uspokojivé míře naplněn nebyl, co není, může být. Mobilizace domácího kapitálu, vytváření příhodných podmínek pro malé a středně velké české firmy je stále jedním z nejlepších způsobů, jak českou ekonomiku dostat na vyšší vývojový stupeň. Rozhodně neskonale lepším než návrhy na různá zvláštní zdanění zahraničního kapitálu, ať už v bankovnictví, energetice, vodárenství, telekomunikacích či jinde.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
