Vládnou neschopní? Šéfují neschopní? Koho svírá naléhavé tušení, že na pracovišti maká za dva, přičemž nadřízení svojí nekompetentností přidělávají práci ještě za třetího, nechť si přečte knihu „The Peter Principle“ z roku 1969. Autoři Laurence J. Peter a Raymond Hull v ní formulovali takzvaný Peterův princip, dle něhož „v hierarchii povýší každý zaměstnanec nejspíše na takový stupeň, který odpovídá jeho úrovni nekompetentnosti.“ V hierarchii jsou prý lidé povyšováni tak dlouho, dokud pracují kompetentně. Přirozeně se, říkají autoři, jejich šplh po kariérním žebříčku musí zastavit tehdy, když již na svoji pozici nestačí a musejí si tudíž nechat zajít chuť na další povýšení. Skutečně přínosná práce je tak odváděna pouze těmi, co zatím po žebříčku šplhají – těmi, kteří dosud nedosáhli své úrovně nekompetentnosti.
Peterův princip, platí-li, je základem pro vznik mediokratické společnosti. Z definice jde o takovou societu, v níž si vliv a dominanci uzurpují lidé s pramalým, pokud nějakým talentem a mizivými dovednostmi či schopnostmi. Například pohled na tuzemskou politickou scénu může napovědět, že nám asi opravdu vládou průměrní. Jenže ani takový pohled na globální finanční scénu, zvláště v uplynulých krizových letech, nezbaví dojmu, že mediokracie je prost alespoň privátní sektor. Jak je to možné? Neměla by konkurence, vlastní právě soukromé sféře, generovat ty nejlepší?
Matthias Kräkel, ekonom z Bonnské univerzity, přišel v listopadu 2009 se studií, v níž argumentuje, že právě konkurenční boj o místo paradoxně vede k mediokracii. Jak je to možné? Kräkel říká, že to vlastně jsou ti nejméně produktivní, kteří budou nejpravděpodobněji povýšeni. Tito lidé tuší, že „nic neumí“ a že neuspějí-li ve vřavě kariérních bojů, mohou se společensky propadnout na úplné dno. To je relativně velmi silně motivuje k tomu šplhat v kariéře za každou cenu, chodit i přes mrtvoly, jak se říká. Naopak ti, co jsou si vědomi, že opravdu „něco umí“, zároveň vědí, že se právě proto na úplné dno nikdy propadnout nemohou. Pádu z kariérního žebříčku se prostě tolik nebojí. To ale oslabuje jejich motivaci šplhat v kariéře za každou cenu, podlézat nadřízeným či soustředěně kout po kantýnách pikle. Proto se nedostávají na vrchol, proto nešéfují ani nevládnou.
Peterův princip i Kräkelova studie, jež mu dodává teoretickou oporu, tedy svorně hlásají, že konkurenční boj je minimálně na pracovním trhu neefektivní, ne-li kontraproduktivní. Existuje lepší způsob alokace píle a talentu ve společnosti, nebo je třeba se smířit s nedokonalostí světa?
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
