Velká Británie je tradičně považována za příklad země, která není sociálně nejpřívětivější. Anglosaský model kapitalismu, jehož je kolébkou, má přece jenom stále image poměrně nesmlouvavého, nerovnostářského zřízení, které příliš nedbá sociálně znevýhodněných a naopak dále vychází vstříc těm, co už jsou dávno zaopatřeni až do smrti. To raději skandinávský model státu blahobytu nebo německou sociálně-tržní sázku na jistotu, pomyslí si proto nejeden našinec. Chyba lávky! Velká Británie je totiž překvapivě rovnostářská. Alespoň co se týče rovností příležitostí k životní spokojenosti.
Nová odborná studie týmu ekonomů kolem Paul Frijterse nazvaná „Destined for (Un)Happiness: Does Childhood Predict Adult Life Satisfaction?“ na rozsáhlých statistických datech dokládá, že to s rovností šancí na spokojený život není na ostrovech vůbec tak špatné. „Dospěli jsme k závěru, že konvenční ukazatele socioekonomického postavení dané rodiny, jako je dosažené vzdělání rodičů, typ zaměstnání a příjem domácnosti, neurčují nikterak silně, jak spokojený život jedinec vyrůstající v takové rodině v dospělosti prožije,“ píší autoři. „To znamená, že existuje vysoká rovnost příležitostí k prožití spokojeného života.“
Britský ekonom Chris Dillow doplňuje další údaje, které závěr potvrzují. Jistá závislost mezi příjmem otce a syna sice existuje, ale je poměrně zanedbatelná (korelační koeficient odpovídá cifře 0,35, což je poměrně daleko od hodnoty rovné jednotce, jež by značila úplnou závislost, a naopak je dokonce blíže k nule, jež vystihuje stav, kdy by vůbec žádná závislost neexistovala). Jinými slovy, to, že má syn zámožného otce, zdaleka nezaručuje, že bude rovněž bohatý.
Závislost mezi příjmem jednotlivce a jeho životní spokojeností je ještě zanedbatelnější (korelační koeficient činí 0,2). Vynásobíme-li obě číselné hodnoty, dospějeme k hodnotě 0,07, což je téměř nula – a nula v tomto kontextu vystihuje stav plné rovnosti příležitostí prožít spokojený život. Sečteno, podtrženo, kolébka kapitalismu je vlastně téměř ukázkově egalitářskou zemí.
Má to ale svůj háček. Zádrhel může vězet právě v tom, že jde o rovnost příležitostí, co se týče životní spokojenosti, nikoli příjmu. I když, lze podotknout, zač konec konců utrácíme onen příjem, když ne za spokojenost? Jenže lidé se také dokážou dobře přizpůsobit okolnostem, v nichž žijí. Ekonomové říkají, že jejich preference jsou adaptivní. To znamená i to, že chuďas si může navyknout (redukovat svá očekávání) na to, že je chudý – a být vcelku spokojený. Rovnost příležitostí k životní spokojenosti pak ovšem nemusí vypovídat o ničem více, než o tom, že chudí své chudobě poměrně snadno uvykají.
„To pak může být rovnost, ale je to rovněž spravedlnost?“ ptá se závěrem Dillow – a my s ním.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
