Kdo se v době vydání knihy The Population Bomb začetl do úvodních řádků, tomu se dobře neudělalo. Entomolog Paul Ehrlich totiž svůj vlivný spis z roku 1968 začal touto pasáží: „Boj o obživu všeho lidstva skončil. V 70. a 80. letech pojdou stovky milionů lidí nevyhnutelně hlady. Už je příliš pozdě na to, aby bylo možno zamezit významnému růstu světové míry úmrtnosti…“
Uplynulo již takřka půl století, leč Ehrlich svoji rétoriku příliš nezměnil. Navzdory tomu, že se kolosálně mýlil. V článku pro letošní dubnové vydání magazínu Science, jehož je spoluautorem, se opět píše o hrozbě populační exploze.
Aktuální data ovšem promlouvají docela jinak, mnohem optimističtěji. Opravdu vysoké míry plodnosti jsou totiž v rostoucí míře charakteristické již jen pro jediný světový region – pro tropickou Afriku. Mnohé ze zemí, jež by byly ještě nedávno označeny za součást třetího světa, registrují nižší míry plodnosti než nejvyspělejší státy. Chilská míra plodnosti činí 1,85, brazilská 1,81 a thajská 1,56. Naproti tomu obyvatelka Francie může za stávajících podmínek počítat s tím, že se jí narodí dvě děti, v Norsku se zase ženy dočkají průměrně 1,95 dítěte a švédská míra plodnosti činí 1,98. Všechna výše uvedená čísla jsou nižší než hodnota 2,1 dítěte na ženu, což je pro demografy tak trochu magická cifra zajišťující prostou reprodukci populace. Jinými slovy, všechny zde zmíněné populace vymírají! A kdo by třeba řekl, že indická míra plodnosti (2,5) je jen nepatrně vyšší než nynější v USA, tedy 2,1? Ehrlich však doporučoval, aby byli povinně sterilizováni všichni indičtí muži, kteří zplodí tři a více dětí.
Afghánistán, v současnosti „nejplodnější“ země mimo africký kontinent, zaznamenává minimálně v posledních 15 letech setrvalý propad v počtu narozených dětí na jednu matku. Vše tak zapadá do celkového, globálního obrázku: od roku 1960 se celosvětová míra plodnosti snížila o polovinu, z pěti dětí na matku na 2,45 dítěte v roce 2010.
V této souvislosti je krajně zarážející, že takto masivní propad v míře plodnosti je stále přehlížen jak médii, pro něž jsou však katastrofické zprávy vítanou návnadou na čtenáře, tak částí odborné obce. Proč jej přehlíží Ehrlich, je zřejmé – spoluautorstvím studie pro Science evidentně po letech naskakuje na vlnu pesimismu ohledně osudu lidstva, k jejímuž umělému vyvolání koncem 60. let přispěl. Otázka je, proč propad plodnosti ignorují i další vědci.
Podobně zásadní otázka je, proč dochází k tak razantnímu poklesu měr plodnosti. Žádné sterilizace nebyla třeba, stačil ekonomický rozvoj, ten mnohdy tolik proklínaný hospodářský růst a s ním souvisící technologický boom.
Vědci například zjistili, že rozšíření kabelové televize na indický venkov zlepšuje postavení tamních žen. Ženy díky osvětě a informovanosti mnohem méně přehlížejí násilí, jež je na nich pácháno, a emancipují se i v otázkách plánování rodičovství. Jak mohl Ehrlich v roce 1968 předvídat, že kabelová televize se ještě za jeho života rozšíří i na indickém venkově? Nemohl. Jenže bez zohlednění budoucího technologického rozvoje – a to platí i pro dnešek – nelze předpovídat, a zvláště ne tak komplexní jevy, jakým světová míra plodnosti bezesporu je.
Vzhledem k tomu, že minimálně od 90. let slibně ekonomicky rostou i mnohé regiony v Africe, není patrně důvod se děsit tak temného vývoje, jak jej Ehrlich předpovídá. Pokud kdy vůbec existovala populační bomba, už máme její explozi za sebou. Bez katastrofy.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
