#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Pokud nepůjdeme do schodku a nepodpoříme české firmy, skoupí je za hubičku Němci, Rusové, Číňané…

24. června 2020
Schodek ale zaplatí řadoví Češi, vyššími daněmi a zdražením zboží.

Otázka dne dnes zní, zda se máme se z koronakrize prodloužit, nebo proškrtat. Schodek půlbilionu korun by byl ještě před několika měsíci špatným sci-fi. Vždyť pro tři čtvrtiny republiky je už pouhé slovo „bilion“ astronomicky nepředstavitelné, asi jako dobývání cizích světů. Dnes však právě takový schodek budou projednávat poslanci.

Kritici tak mohutného deficitu říkají, že tak velkého schodku netřeba, že by se vláda měla z krize spíše proškrtat. Celospolečensky a dlouhodobě levnější ale bude, když se z krize prodlužíme – ovšem systematicky, promyšleně, důvěryhodně, transparentně, adresně a účinně! A s tím, že až nastane opět prosperita, je třeba také pořádně proškrtávat. Samozřejmě, vzhledem ke zkušenosti uplynulých několika let to zní jako naivní doufání. Přesto není prozíravé zrovna v tuto chvíli škrtat.

On za nás totiž podstatnou část škrtů udělal koronavirus. Akorát škrtal v soukromé sféře, zatímco ve veřejné nikoli. Z hlediska ekonomiky jako celku však existuje jen jedna celková poptávka, tedy součet poptávky soukromé a veřejné. Proškrtáním soukromého sektoru (tedy odstávkami fabrik, zavřením kin, obchodů či restaurací, ochromením letecké i jiné dopravy či turistického ruchu atd.) vznikl výpadek v řádu stovek miliard korun. Alespoň část z těchto ztracených peněz je třeba doplnit uměle, a to lze jedině na dluh. Pokud k doplnění nedojde, bude soukromý sektor škrtat dále – škrtat se budou firmy, a to prostřednictvím bankrotů, a škrtat se budou lidé a pracovní místa, a to skrze vyhazovy. Tyto škrty budou důsledkem pokračující ochromené celkové poptávky a samy ji budou jen dále podvazovat a oslabovat.

Krachovat a přicházet o práci budou i celospolečensky vysoce přínosné firmy a pracovníci, neboť koronakrize není standardní tržní, očistnou krizí, při níž se žádoucím způsobem odděluje zrno od plev. Je krizí státní. Vyvolal ji stát, který ze zdravotních důvodů vypnul podstatnou část trhu a ekonomiky, takže z nich i vypudil podstatnou část právě oné celkové poptávky. Jedině stát ji může – a měl by – částečně doplnit zpět. Byť třeba i za cenu půlbilionového deficitu.

Pokud to stát dnes neudělá, stejně bude výsledkem dluh. A ještě větší. To proto, že podstatná část ekonomiky bez finanční pomoci státu pokrachuje a další její část, kapitálově oslabené firmy, skoupí za hubičku zahraniční společnosti. Třeba německé, ruské, čínské… Opět pak budeme dvacet let skuhrat nad tím, že jsme kolonií. Třeba Německo svoji ekonomiku masivně podporuje. Minulý týden se rozhodlo vzít si půjčku 5,8 bilionu korun, tedy půjčku převyšující velikost české ekonomiky. Německé firmy budou díky tomu kapitálové poměrně silné. Když uvidí, že český stát nechává své firmy na holičkách, přijdou a nabídnou Čechům své záchranné peníze – výměnou za vlastnický podíl…

Přitom peníze třeba na starobní důchody budeme muset někde získávat dále – a kvůli stárnutí populace ještě více než dnes. Kde je vezmeme, když firmy budou vykrachované či v ještě vyšší míře než dnes v zahraničních rukou, takže za kopečky bude mířit ještě větší objem dividend? Vždyť starobní důchody se konec konců platí z hrubého zisku firem. Vláda sama žádné peníze nevydělává, pouze zdaňuje hrubý zisk firem či podnikatelů, takže část jejich zisku pak může přerozdělit mezi důchodce. Když ty firmy budou vykrachované, nebude žádného zisku, ani čistého, ani hrubého, takže stát si bude muset tím více půjčit od bank či zahraničních investorů, aby na důchody měl. Ten dluh bude nakonec ještě větší než ten vznikající nyní zachraňováním ekonomiky a její poptávky, které firmy zároveň chrání před zahraničním převzetím.

Škrtat ve veřejné sféře, například propouštěním úředníků, není v tuto chvíli rozumné. Vyhozený úředník znamená, že třeba restaurace, kam chodil, bude mít o klienta méně. Hodně vyhozených úředníků znamená notně ochromenou celkovou poptávku v ekonomice. Ta už je, jak víme, dost proškrtaná koronavirem. Až se ekonomika alespoň trochu zotaví, je zeštíhlování veřejné správy samozřejmé na místě – a bude do značné míry nutné. Bohužel, stejně jako navyšování daní, jimiž se dluh bude tak jako tak látat. Dramaticky by mohla vzrůst třeba daň z nemovitostí, zvýšené daňové zátěže i za horizontem roku 2023 dočkají kuřáci či milovníci alkoholu, objeví se patrně i plejáda zcela nových ekologických daní…

Sečteno, podtrženo, v krizi, jako je tato, se zadlužujme, úředníky nevyhazujme. Prospíváme tím zprostředkovaně soukromému sektoru, který je nyní už tak dramaticky zesláblý.

Až bude ekonomika prosperovat a soukromý sektor bude silný a ekonomiku potáhne, pak škrtejme o sto šest, pak osekávejme veřejný dluh, pak propouštějme úředníky a zeštíhlujeme a zefektivňujme veřejnou správu. Tehdy tím totiž soukromému sektoru budeme pomáhat. Nyní bychom mu tím ublížili – a svým způsobem jej „dorazili“.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře