#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Pohřběme ty své dluhy

21. října 2013

Hledá se méně bolestné řešení evropské dluhové krize

Ať už z nadcházejících voleb vzejde jakákoli vláda, takřka jistě se bude chtít slovy i činy distancovat od předchozí Nečasovy garnitury, takzvané vlády rozpočtové odpovědnosti. Těžko bychom v současnosti hledali zprofanovanější sousloví. Zostřující se kritika úsporných opatření však zdaleka není specialitou České republiky. Nebezpečná myšlenka Britský ekonom Mark Blyth například aktuálně vydává knihu Austerity: The History of a Dangerous Idea, v níž, jak vidno, označuje úsporná opatření za „nebezpečnou myšlenku“. Argumentuje, že škrty nepřinášejí kýžené výsledky a nutí chudé platit za chyby bohatých. Blythův příkrý odsudek škrtů je možná poněkud zjednodušující, nicméně se veze na současné vlně kritiky úsporných opatření. Kritiky, která jen tak nepoleví. V rámci odborné, ale i širší veřejnosti totiž stále silněji rezonuje přesvědčení, že tato opatření jsou cestou zhouby. Mnohé ekonomické studie navíc dokládají, že jakmile veřejný dluh té které ekonomiky dosáhne určité extrémní úrovně, trvá desetiletí – nikoli léta –, než se jej prostřednictvím rozpočtově odpovědného jednání podaří snížit na dlouhodobě únosnou úroveň. Podle některých odhadů tak zemím, jako je Řecko, Portugalsko nebo Itálie, bude trvat nejspíše dvacet a více let, než svůj vládní dluh zredukují na hodnotu 60 procent v poměru hrubého domácího produktu, jež je jedním z maastrichtských kritérií. Tak dlouho tamní občané zřejmě trpěliví nebudou – a ani mnozí politici, kteří z boje proti úsporám učiní středobod svého jistě perspektivního snažení.
Česká republika dané maastrichtské kritérium dlouhodobě splňuje, což jen přiživilo kritiku Nečasovy vlády, jež prý byla ve škrtání zbytečně razantní. Pravděpodobná povolební dominance levice a její očekávatelné distancování se od rozpočtové odpovědnosti uplatňované Nečasem a spol. zřejmě povedou k dalšímu nárůstu veřejného zadlužení. Na stole se tak dříve či později opět objeví otázka, co se zadlužením dělat. Politici by je nejradši nadobro pohřbili. Jakkoli výraz „pohřbení dluhu“ může znít zveličeně, někteří ekonomové dnes začínají uvažovat právě tímto směrem.
Vycházejí přitom nejen z praktické neuskutečnitelnosti úsporných opatření v extrémně zadlužených zemích, ale také z nerealizovatelnosti dalších možných přístupů ke snížení zadlužení, mezi něž patří rozprodej veřejného majetku, restrukturalizace dluhu nebo jeho odpuštění. Jak tedy dluhy pohřbít?
V současnosti spočívají záchranná opatření v rámci eurozóny v odkupu dluhopisů problémových zemí Evropskou centrální bankou (ECB). I po tomto odkupu ale problémová země musí nadále platit úroky z daných dluhopisů – tedy i z dluhopisů držených ECB. Tyto platby přispívají k zisku centrální banky, jenž je posléze rozdělován mezi její akcionáře, tedy mezi členské státy eurozóny. V důsledku tedy dochází k transferu ve špatném směru, z problémových zemí do těch, jež jsou v relativně solidní kondici. Navíc, se splatností dluhopisu musí problémová země uhradit jeho držiteli jistinu.
Aby tedy mohl být dluh opravdu pohřben, musí zkrátka jaksi zmizet, jakmile se ocitne v rozvaze ECB. Ekonomové navrhují následující postup. ECB by nejprve koupila dluhopis dané členské země, například v hodnotě sto eur, jejž by poté transformovala ve „věčný“ bezúročný úvěr stejné hodnoty. Úvěr by zůstal natrvalo v bilanci ECB, na straně aktiv, avšak nikdy by nebyl splacen. Na straně pasiv bude danou operaci reflektovat nárůstměnové báze, opět o sto eur. Jinými slovy, dluh by byl monetizován. Hrozí inflace?
Monetizace dluhu bývá ovšem nejrychlejší cestou k inflaci. Z dějin je známa celá řada případů, kdy panovník látal dluhové díry tiskem peněz tak dlouho, až tyto peníze zcela ztratily svoji kupní sílu. V horké současnosti ale platí, že nárůstměnové báze – tedy zjednodušeně řečeno „tisk peněz“ – nemá inflační účinek. Úvěrové trhy jsou totiž zamrzlé a z nových peněz nevznikají nové úvěry, které teprve by při nezkroceném růstu svého objemu vykazovaly inflační potenciál.
Pochopitelně, až trhy rozmrznou a firmy začnou investovat a komerční banky úvěrovat, inflace bude opět hrozbou. Jenže centrální banky se dušují, že si s touto situací poradí – například zvýšením úroků z rezerv, které u nich drží komerční banky, tak, aby pro tyto banky bylo výhodnější prostředky držet mimo oběh – v rezervách – než je poskytovat firmám. Ostatně, v posledních letech rapidně bobtnají i rozvahy jiných významných centrálních bank, například americké nebo japonské.
Pohřbení dluhu v rozvaze centrální banky je možné ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé, centrální banka na rozdíl od vlády nemůže zbankrotovat; své sebevětší ztráty si prostě může kompenzovat vytvářením nových peněz – tak dlouho, dokud tím není ohrožena cenová stabilita, výsostný to cíl každé centrální banky. Zadruhé, centrální banka musí mít garantovánu (ze strany vlády) monopolní moc nad peněžní emisí na daném území.
Pohřbení dluhů, o němž jako o jedné z možností řešení evropské dluhové krize neoficiálně hovoří i někteří členové bankovní rady České národní banky, značí transformaci rizika vyhlášení platební neschopnosti v riziko inflační. Pro mnohé evropské politiky tak je atraktivním řešením, jelikož případné obecné zdražování v celé eurozóně lze svést na řadu jiných faktorů. Relativně mírné zdražování je také mnohem méně nápadné než potenciální bankrot státu typu Řecka nebo Španělska. A stejně tak je mnohem méně nápadný i jeho dopad, jelikož náklady inflace – v podobě takzvané inflační daně – by byly rozprostřeny mezi 333 milionů obyvatel eurozóny, kteří by za řecký či španělský dluh celkem nevědomky platili třeba i koupí každého, jen o pár centů dražšího rohlíku.
Pohřbení dluhu je lákavou ideou, která, jak je patrné, má své potenciální náklady – nejen ekonomické, ale i společenské. Když přece mohou pohřbívat svůj dluh vlády, ocitnou-li se v úzkých, proč by tak nemohl činit řadový občan, třeba se svým dluhem na hypotéce, ocitneli se třeba na pracovním úřadě?

Vyšlo v Lidových novinách.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře