#Lukáš Kovanda, Ph. D.

O víkendu možná v Bruselu vznikne evropská dluhová unie, šlo by o milník integrace v rámci EU

16. července 2020
Jde hlavně o záchranu Itálie, kvůli níž může v ČR zdražit elektřina či zboží z dovozu.

Nalijme si čistého víno, klidně italského. Takzvaný fond obnovy EU, o němž se bude od zítřka jednat na summitu v Bruselu, je ve skutečnosti hlavně fondem záchrany Itálie. I když německá kancléřka Angela Merkelová se už chystá do politického důchodu, ani tak si u sebe doma nemohla dovolit to veřejnosti říci naplno. Takže se fond lakuje na zeleno a vytrubuje se, že jde o obnovu celé EU. Přitom třeba Česko a mnoho dalších zemí EU by si s rozjetím své ekonomiky po koroně jistě dobře poradilo i bez tohoto fondu. Když se to ale jmenuje „fond obnovy EU“, německá média a němečtí opinion makeři – a v důsledku tedy i německá veřejnost – to vše skousnou mnohem spíše než zase další záchranu zase další země jižního křídla.

Před pěti lety se zachraňovalo Řecko, dnes tedy Itálie. Kdo to bude při další krizi? Francie? Na záchranu ekonomicky málo významného Řecka ještě stačily hlavně bohaté země eurozóny. Na záchranu ekonomicky mnohem významnější Itálie už se chtě nechtě musí spojit všechny státy EU. Udělá se to tak, že si Brusel, totiž Evropská komise, půjčí oproti rozpočtu EU, na který se pochopitelně skládají všechny členské země. Všechny země EU se musí složit jednak proto, aby záchranu mohla Merkelová u sebe doma veřejnosti prodat. A pak samozřejmě také proto, že účinná záchrana Itálie je i pro bohaté státy eurozóny už až příliš velké sousto. Když navíc tuší, že to Itálií končit nemusí. Paříž vše ráda podpoří, samozřejmě. Nikdy neví, kdy bude pomoc sama potřebovat…

Berlín s Paříží navíc kulišácky využívají situace. Tím, že do záchrany Itálie vhání celou EU, smazávají jeden z argumentů těch členských zemí Unie, které setrvávají mimo eurozónu. Na rozdíl od řeckých dluhů před pěti lety teď budou v těch italských namočeni i ti, kteří s ní měnu nesdílí. Všechny členské státy EU se musí zaručit, že ze svého dodatečně „zalepí“ jakékoli platby úroků či jistiny, pokud nebude stačit rozpočet EU. Vlastně rozpočty EU. Dluh za fond obnovy se totiž bude splácet až minimálně do roku 2058. Evropská komise navíc plánuje, že dluh bude splácet i ze „svých“ nových zdrojů. Například rozšířením nutnosti pořizovat si emisní povolenky v letecké a námořní a lodní dopravě by mělo vynést dodatečných deset miliard eur ročně. V praxi podstatnou část těchto peněz uhradí řadový občan EU v podobě dražších letenek či dražšího zboží ze zámoří, od ovoce, přes oblečení po elektroniku. Dražší povolenky se totiž do spotřebitelských cen nakonec propíšou.

Německo s Francií vznikajícím minimálně takřka čtyřicetiletým fondem zabíjejí několik much jednou ranou.

Zaprvé, Itálii pořádně pokropí penězi. Na takové kropení byla ostatně zralá už před koronavirem, neboť stagnuje celé poslední čtvrtstoletí; opakovaně padá do recese a zase z ní s námahou vstává. Podstatnou část záchranných peněz navíc Itálie obdrží ve formě daru. Oficiálně se tomu tedy říká grant. Hlavní je, že nejde o půjčku. Řím ty peníze nikdy nebude muset splatit. To je další rozdíl oproti řecké krizi před pěti lety. Athény jen tiše závidí; samy mají splátkový kalendář rozepsaný až někdy do šedesátých let.

Zadruhé, dárek, na nějž se složí celá Unie, zřejmě utiší odbojné politické síly v Itálii. Ty v krajním případě byly ochotny zemi z Unie vzít, což by zřejmě EU rozbilo. Po tomto aktu celounijní solidarity – „kterou prostě nebylo možné odmítnout“ – získají prounijní politické síly v Itálii mocný argument ve prospěch setrvání.

Zatřetí, bez větších námitek se vznikem fondu konečně ustaví dluhová unie. Pár námitek tohoto rázu sice podotkl třeba rakouský kancléř. Ten však není tím největším pánem. „Uvzájemnění“ unijního dluhu je jistě zásadním integračním milníkem. Do teď mohli kritici ekonomické architektury eura upozorňovat na to, že eurozóna není jako Spojené státy, neboť nemá společný dluh. V USA vláda vydává dluhopisy i na federální úrovni. V EU dosud žádný takový společný dluhopis neexistoval. Až dosud. Pochopitelně tím zásadně vzrůstá ekonomická a politická moc Evropské komise, která si teď bude už půjčovat na mezinárodních trzích přímo, „na sebe“, nikoli jen získávat peníze do rozpočtu EU nepřímo, tedy od členských států.

Hlavně se to ale musí stihnout rychle. A musí se to tvářit dočasně. A zbytečně nevytahovat, o jak zásadní věc jde, ještě se v tom začne někdo nimrat. Promarnit krizi, kterou seslala sama Čína a přiživila mediální hysterie, by byla školácká politická chyba. Zabít mouchu také nelze jako ve zpomaleném filmu. Tím méně, když je těch much hned několik. Dokud se Evropa otřepává z koronakrize, je ve svém vyjukání z pohodlnosti svolná k ledasčemu. Tak šup, šup, zatím to vypadá, že dokonce ani „věční reptalové z Čech“ své nimravé slovo nechávají u ledu, vždyť poslanci vyzvali premiéra, ať fond podpoří.

Až se po letech děti budou v dějepisu učit, jak a kdy vlastně vznikla eurodluhová unie a k jakému letopočtu se datuje zrod unijního společného dluhu, na nějakou koronavirovou krizi si už nikdo ani nevzpomene.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře