Tak, a teď dáme tu noční okružní jízdu, ne? usmál se George Loewenstein (rozhovor s ním se na blogu brzy objeví) na autora blogu. Nešlo odmítnout. A nejen proto, že známý behaviorální ekonom, pravnuk Sigmunda Freuda, je vskutku sympaťák. Bylo jedenáct, právě po večeři, již manželé Loewensteinovi pořádali ve své vilce v Highland Parku na okraji Pittsburghu. Po večeři docela slavnostní a vydatné, v jejímž úvodu ovšem autor blogu necítil zdaleka takovou – byť příjemnou – únavu jako po jejím skončení. Jenže ještě než se začalo hodovat, celkem přirozeně kývl na onu nabídku nočního výletu kolem Pittsburghu. A když na něj mělo dojít, raději by volil přímou jízdu do postele.
Loewenstein by mohl pravit, že autorovo emoční rozpoložení ten večer potvrzuje jeho teorii rozdílnosti v empatiích nabuzeného (či jinak změněného – třeba znaveného) a klidného stavu (hot-cold empathy gap). Sytý prostě hladovému nevěří a čilý zase nevěří unavenému (a to, i když jde o tutéž osobu, jen v jiném čase).
Emoční výkyvy nás prostě provázejí celý život – ostatně jsme lidé. Kdekdo jistě zná ten pocit, že byl sám sobě cizincem. To když pod vlivem vzrušení, vzteku, vyhladovělosti či třeba právě únavy učinil kroky, jichž by se v klidném stavu – při střízlivé mysli – nedopustil.
Ne všechny emoční výkyvy jsou ovšem nežádoucí. Loewenstein o tom opět mnohé ví. V roce 2007 totiž se dvěma kolegy, rovněž bádajícími na pomezí ekonomie a psychologie, publikoval studii (shrnující článek), která dokládá, že když lidé mají dát na charitu, nesmějí o ní začít moc přemýšlet – hledat racionální zdůvodnění. Dávají spíše impulsivně, jsou-li osloveny jejich emoce (třeba fotografiemi hladovějících dětí v Africe) – stačí jim tak vlastně jen povšechné informace o účelu dárcovství.
Devadesát miliard korun, jež v uplynulých dnech málem z Česka putovaly (nakonec nepoputují) skrze Mezinárodní měnový fond na záchranu eurozóny, byly svým způsobem též darem (taková půjčka by totiž nemusela být při současném stavu věcí v eurozóně dost dobře splacena) – každý Čech včetně nemluvňat by vydal zhruba devět tisíc korun. Pochopitelně, že se to Čechům (a nejen jim) nezamlouvalo. Jak je k takovému dárcovství do budoucna přesvědčit? Vyjdeme-li z uvedeného, pak nejspíše hrou na city. Třeba poukazem na to, když jsou nyní Vánoce, že si každý Čech může zkusit být Ježíškem – rozdávat za tisíce na vskutku světové úrovni.
I když, pravda, fotografie hladovějících Řeků či Italů se budou shánět mnohem obtížněji.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
