#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Miláček britských soudů

11. srpna 2008

Narodil se jako Michail Černoj, dnes se ale jmenuje Michael Cherney. Šestapadesátiletý izraelský podnikatel ruského původu neshledává domovinu bezpečnou. Ostatně za pravdu mu v tom dal i britský soud.

Když počátkem července vydal britský soud jeden z verdiktů ve při, kterou Cherney vede s Olegem Děripaskou, nejbohatším Rusem současnosti, doprovodil jej slovy, že „rizika spjatá s vedením procesu v Rusku – vražda, vazba nebo smyšlená obvinění – jsou pádnými důvody, aby byla pře souzena v Británii“.

Děripaska: Je to trapné

Soud dal Cherneymu za pravdu ještě jednou: má právo žalovat Děripasku o čtyři miliardy dolarů. Cherney tvrdí, že v roce 2001 souhlasil s výměnou akcií hliníkárenské společnosti SibAl za hotovost a dvacetiprocentní podíl v Děripaskově kolosu RusAl, jenž těží a zpracovává stejný kov. Děripaska se nyní podle jeho slov k dodržení této dohody nemá.
Mluvčí nejbohatšího Rusa však Cherneyho výroky odmítl, označil je za „trapné“ a dodal, že věří, že soud nakonec proběhne v Rusku. Narážky britského soudu na poměry v putinovském Rusku jsou dalším vyústěním politického ochlazení mezi oběma státy, k němuž došlo po předloňské otravě bývalého agenta KGB v Londýně a jež vážně nahlodává i ekonomické zájmy obou zemí.
Jak je patrné, s figurou Cherneyho se hraje i na politické šachovnici. Na někdejšího pololegálního výrobce plastů v postbrežňevovském Rusku docela slušný výkon.
Černoj vyrůstal v Taškentu, hlavím městě nynějšího Uzbekistánu. Už v mládí melouchařil po boku otce, jenž se živil jako bookeeper a inženýr. Po službě v armádě se milovník boxu a kopané vrhl do byznysu, jak to jen „tání“ osmdesátých let dovolovalo – spolu s bratry patří mezi průkopníky družstevního podnikání. Najali si továrnu na plasty a dodávali zboží, po němž se občané SSSR – navyklí na neustálý nedostatek – mohli utlouct. Bratři Černojové brzy zaměstnávali na 500 lidí.

Miliony mohl mít každý

V roce 1987 přesídlil Černoj do Moskvy, kde rychle naskočil na vagon, jejž odbrzdila perestrojka. S ním se vydal vstříc skutečnému byznysu. Jeho společníkem se stal Sam Kislin, americký obchodník, rodák z Oděsy, jehož společnost TransCommodities prodávala rozličné zboží – od šicích strojů po spotřební elektroniku. Černoj však není duší obchodník, spíše průmyslník. Toužil vyrábět, a protože s Kislinem během prvého roku vydělali dva miliony dolarů, mohl dát svým tužbám průchod.
Koupili hutě v Kemerovu uprostřed Sibiře a na sklonku roku 1991 se vrhli i na produkci koksu. Brzy dodávali milion tun ročně. Vyváželi jej do zahraničí, ale rovněž ho dodávali hutím v Rusku a na Ukrajině.
Výměnou získávali zejména kovy, které pak prodávali na Západě. Společnost TransCommodities, původně obchodující se spotřebním zbožím, se tak vyšvihla na klíčového dodavatele kovů s hrubými výnosy kolem 200 milionů dolarů.
„V těch dobách mohl miliony vydělávat každý, kdo se nebál jít do rizika. Stejně jako evropští obchodníci před staletími v Americe. Každá země na Západě prošla podobnou privatizací,“ ohlíží se dnes Cherney zpět. V roce 1992 shlížel na Rus z dostatečně vysokého hotovostního trůnu, a mohl se tak s dobrými vyhlídkami vrhnout do privatizačního zmatku devadesátých let.
V partnerství s mladším bratrem Lvem se proměnili v zásadní dodavatele a vývozce uhlí, mědi, koksu či kovů. Černoj starší investoval nejen desítky milionů dolarů, ale i důležité konexe na ta správná místa na ministerstvech. Společně s vládními úředníky upekli důmyslný systém, který „revitalizoval“ ruské hliníkárenství, jež se v kómatu ocitlo s pádem odběratele číslo jedna – Rudé armády.

Více takových Černojů

„Všechno, co potřebujeme, je ještě pár dalších takových Černojů, a obnovíme celý náš těžký průmysl,“ mohl tak pět Alexandr Bovin, někdejší ideolog perestrojky a ruský velvyslanec v Izraeli.
Cherney dnes tvrdí, že během privatizace se nemohl opřít o spojenectví s žádným z bývalých pohlavárů a že ani nebyl napojen na gangstery nebo agenty tajných služeb. Zřejmě proto prchl roku 1994 do Izraele a poangličtil si jméno.
Kromě hliníku se angažoval v bulharských mobilních sítích (v roce 1998 založil úspěšný Mobiltel) a tabáku (roku 2002 spoluprivatizoval 80 procent podniku Bulgartabac). Drží majoritu ve fotbalového klubu PFC Levski Sofie. Jak v Bulharsku, tak v Izraeli, kde podnikal v telekomunikacích, se dostal do křížku se státními orgány. Nyní jsou, zdá se, na Cherneyho straně. Alespoň tedy ty britské.

Vyšlo v Týdnu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře