Narodil se jako Michail Černoj, dnes se ale jmenuje Michael Cherney. Šestapadesátiletý izraelský podnikatel ruského původu neshledává domovinu bezpečnou. Ostatně za pravdu mu v tom dal i britský soud.
Když počátkem července vydal britský soud jeden z verdiktů ve při, kterou Cherney vede s Olegem Děripaskou, nejbohatším Rusem současnosti, doprovodil jej slovy, že „rizika spjatá s vedením procesu v Rusku – vražda, vazba nebo smyšlená obvinění – jsou pádnými důvody, aby byla pře souzena v Británii“.
Děripaska: Je to trapné
Soud dal Cherneymu za pravdu ještě jednou: má právo žalovat Děripasku o čtyři miliardy dolarů. Cherney tvrdí, že v roce 2001 souhlasil s výměnou akcií hliníkárenské společnosti SibAl za hotovost a dvacetiprocentní podíl v Děripaskově kolosu RusAl, jenž těží a zpracovává stejný kov. Děripaska se nyní podle jeho slov k dodržení této dohody nemá.
Mluvčí nejbohatšího Rusa však Cherneyho výroky odmítl, označil je za „trapné“ a dodal, že věří, že soud nakonec proběhne v Rusku. Narážky britského soudu na poměry v putinovském Rusku jsou dalším vyústěním politického ochlazení mezi oběma státy, k němuž došlo po předloňské otravě bývalého agenta KGB v Londýně a jež vážně nahlodává i ekonomické zájmy obou zemí.
Jak je patrné, s figurou Cherneyho se hraje i na politické šachovnici. Na někdejšího pololegálního výrobce plastů v postbrežňevovském Rusku docela slušný výkon.
Černoj vyrůstal v Taškentu, hlavím městě nynějšího Uzbekistánu. Už v mládí melouchařil po boku otce, jenž se živil jako bookeeper a inženýr. Po službě v armádě se milovník boxu a kopané vrhl do byznysu, jak to jen „tání“ osmdesátých let dovolovalo – spolu s bratry patří mezi průkopníky družstevního podnikání. Najali si továrnu na plasty a dodávali zboží, po němž se občané SSSR – navyklí na neustálý nedostatek – mohli utlouct. Bratři Černojové brzy zaměstnávali na 500 lidí.
Miliony mohl mít každý
V roce 1987 přesídlil Černoj do Moskvy, kde rychle naskočil na vagon, jejž odbrzdila perestrojka. S ním se vydal vstříc skutečnému byznysu. Jeho společníkem se stal Sam Kislin, americký obchodník, rodák z Oděsy, jehož společnost TransCommodities prodávala rozličné zboží – od šicích strojů po spotřební elektroniku. Černoj však není duší obchodník, spíše průmyslník. Toužil vyrábět, a protože s Kislinem během prvého roku vydělali dva miliony dolarů, mohl dát svým tužbám průchod.
Koupili hutě v Kemerovu uprostřed Sibiře a na sklonku roku 1991 se vrhli i na produkci koksu. Brzy dodávali milion tun ročně. Vyváželi jej do zahraničí, ale rovněž ho dodávali hutím v Rusku a na Ukrajině.
Výměnou získávali zejména kovy, které pak prodávali na Západě. Společnost TransCommodities, původně obchodující se spotřebním zbožím, se tak vyšvihla na klíčového dodavatele kovů s hrubými výnosy kolem 200 milionů dolarů.
„V těch dobách mohl miliony vydělávat každý, kdo se nebál jít do rizika. Stejně jako evropští obchodníci před staletími v Americe. Každá země na Západě prošla podobnou privatizací,“ ohlíží se dnes Cherney zpět. V roce 1992 shlížel na Rus z dostatečně vysokého hotovostního trůnu, a mohl se tak s dobrými vyhlídkami vrhnout do privatizačního zmatku devadesátých let.
V partnerství s mladším bratrem Lvem se proměnili v zásadní dodavatele a vývozce uhlí, mědi, koksu či kovů. Černoj starší investoval nejen desítky milionů dolarů, ale i důležité konexe na ta správná místa na ministerstvech. Společně s vládními úředníky upekli důmyslný systém, který „revitalizoval“ ruské hliníkárenství, jež se v kómatu ocitlo s pádem odběratele číslo jedna – Rudé armády.
Více takových Černojů
„Všechno, co potřebujeme, je ještě pár dalších takových Černojů, a obnovíme celý náš těžký průmysl,“ mohl tak pět Alexandr Bovin, někdejší ideolog perestrojky a ruský velvyslanec v Izraeli.
Cherney dnes tvrdí, že během privatizace se nemohl opřít o spojenectví s žádným z bývalých pohlavárů a že ani nebyl napojen na gangstery nebo agenty tajných služeb. Zřejmě proto prchl roku 1994 do Izraele a poangličtil si jméno.
Kromě hliníku se angažoval v bulharských mobilních sítích (v roce 1998 založil úspěšný Mobiltel) a tabáku (roku 2002 spoluprivatizoval 80 procent podniku Bulgartabac). Drží majoritu ve fotbalového klubu PFC Levski Sofie. Jak v Bulharsku, tak v Izraeli, kde podnikal v telekomunikacích, se dostal do křížku se státními orgány. Nyní jsou, zdá se, na Cherneyho straně. Alespoň tedy ty britské.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
