#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Masožravé společnice

4. února 2008

Rok 1472: Magistrát města Siena zakládá ústav Banca Monte dei Paschi di Siena. Bankovnictví je v rozpuku: kupci ukládají vydělané peníze, bankéři jsou nadšení, platí hezké úroky a žijí z toho, že peníze půjčují dál za úroky ještě vyšší.

Rok 2008: Banka Banca Monte dei Paschi di Siena je nejstarším nepřetržitě fungujícím ústavem svého druhu. Vše kolem se ale změnilo. Banky jsou nervovým centrem globalizované ekonomiky a tyjí ze své nepostradatelnosti. Zákazník už není pánem hlavně v Česku. Nikde jinde ve střední Evropě nechtějí finanční ústavy tolik za nepostradatelnost pro systém. Alespoň při pohledu na výši poplatků, jež účtují drobným střadatelům.

Sumy eur, jež v průměru platil střadatel v loňském roce za vedení běžného účtu po řadě v České republice, Rakousku, Maďarsku, Polsku a Slovensku: 82, 73, 65, 65, 45. Vyplývá to z čerstvé studie Slovenské bankové asociácie. České banky jsou vítězkami i tehdy, vztáhneme-li náklady na poplatky k průměrné mzdě. Žádný div – nerozpakují se zpoplatnit třeba připsání úroku, a to tak, že poplatek je vyšší než připsaná částka. Kdyby o tomhle slyšeli renesanční kupci v Sieně, bankovnictví by nerozkvetlo.

Dnes metamorfovalo do podob masožravých Adél, které nejen nevečeřely, ale ani nesnídaly a neobědvaly. Banky klientům dělají placené, celodenní společnice. Dostávají platbičky, poplatky, strhávají z účtu. Malé porce, jak uvádí člen bankovní rady ČNB „zanedbatelné vzhledem k rodinným rozpočtům“, se kumulují do pořádných sum.

Nepostradatelnost (a moc) bank v systému odhaluje aféra francouzské bankovní dvojky Société Générale, mateřské firmy české Komerční banky. Údajně jediný zaměstnanec „čachroval“ s cennými papíry, jejichž hodnota přesahuje výši rozpočtu ČR. Nakonec se dopustil ztráty „jen“ 125 miliard korun. Z události je problém i pro politiky. Kdyby onen zaměstnanec dosáhl drobet vyšších ztrát, světem by otřásl šok nepředvídatelných rozměrů. Kolik takových „čachrářů“ teď nekale jedná v ústředích jiných ústavů?

Banky si podrobily nejen klienty (jejichž poplatky zmizely v černé díře té děsivé ztráty), ale i systém. Padnou-li ony (a stačí jedna velká), padne i ten. To je globální fenomén – jakýkoli pokus o změnu stavu by byl vyháněním masožravek masožravkami ještě nenasytnějšími.

Co můžeme dělat? Pátrat, proč jsou české banky ještě více při chuti než jejich středoevropské kolegyně. Duch bank, jimž velel střadatel, se však již nevrátí.

Týden 4.2.2008, aktualizováno

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře