#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Krize už nepřijde. Stačí, když…

28. prosince 2018

Letošním hitem diskusí při vánočních večírcích byla krize. Ekonomická krize. Kdy udeří? Už v roce 2019, nebo až 2020? A kdo ji vyvolá?

Trochu pochmurné. To loni byl hitem bitcoin. Kam až jeho cena vyletí? Pochmurné to bylo až potom. Jen co večírky skončily, začal se propadat. A padá dosud. V posledních týdnech se k němu přidaly i světové burzy. Také padají. Pražská burza se minulý čtvrtek poprvé od července 2017 propadla po psychologickou hranici 1 000 bodů.

Zatímco večírky se děsí, aspoň jedna sorta lidí zůstává v klidu. Kupodivu to jsou zrovna akcioví analytici. Ti se živí kromě jiného tím, že pro jednotlivé akcie stanovují takzvané cílové ceny. Čili odhadují, za kolik se ta či ona akcie bude prodávat zhruba za rok. A vida, když zůstaneme u pražské burzy, každičký z tuctu jejích hlavních akciových titulů by si měl v příštích zhruba dvanácti měsících polepšit. Říkají akcioví analytici. Každému z nich totiž odhadují cílovou cenu vyšší, než za kolik se nyní prodává. Vezměme si akcie takové Kofoly. Ty se teď prodávají za necelých 280 korun za kus. Za rok by ale měly stát přes 490 korun.
Říkají akcioví analytici. To je zhodnocení o 77 procent. Perfektní.  Ale bacha. To, že akcie Kofoly bude stát za rok přes 490 korun, předpovídali akcioví analytici už před rokem touto dobou.  Přitom tehdy se akcie limonádové firmy prodávala za necelých 420 korun. Zatímco tedy analytici čekali jejich zdražení o zhruba 70 korun, místo toho došlo na zlevnění o přibližně 140 korun.

Kouzlo špatných zpráv 

Kde se takový optimismus akciových analytiků bere? Jsou za něj placeni. Banky, makléřské firmy a další finanční instituce si je najímají jako svého druhu marketingové pracovníky. Analytici pak za hezký peníz vypracovávají odborně působící „analýzy“, jejichž hlavním cílem je rozptylovat blbou náladu a udržovat zdání, že burzy jen rostou a rostou. Když třeba vyrobí analýzu, která tvrdí, že akcie Kofoly do roka a do dne zdraží o 140 korun, určitě si příslušnou akcii koupí více lidí – drobných investorů. Z každého takového nákupu má zaměstnavatel daného akciového analytika provizi. Halíře dělají talíře a provize dělají zisk. A když je analytikův zaměstnavatel ziskový, má analytik práci, mzdu a třeba i bonusy.

Kdyby analytik přiznal barvu, totiž že ve skutečnosti neví, za kolik se akcie Kofoly nebo kterákoli jiná bude za rok prodávat, rychle by o práci přišel. Blbou náladu by totiž nerozptýlil, spíše by prostý lid utvrdil v nejistotě. A ta bankám a finančním domům nevynáší tolik jako lidová euforie. Z čehož plyne jedno: kdo letos na vánočních večírcích nechtěl poslouchat o krizi, měl navštěvovat výhradně večírky akciových analytiků. Opakem akciových analytiků jsou „vědátorské“ mluvící hlavy, které nám už řadu let zvěstují, že ekonomická krize udeří, než bys řekl švec. Tihle „experti“ provozují zase jiný marketing. Hlavně svůj osobní. Vědí, že když budou mezi lidem zasévat strach, budou v médiích častěji. Špatné zprávy se prodávají lépe než dobré. Kdo lidi umně děsí, má více kliků, lepší čtenost a sledovanost než ten, kdo emoce spíše tlumí.

Nenechme se mýlit, ona ta ekonomická krize jednou přijde. S ekonomy – těmi opravdovými – je to jako s právníky. Potkají se dva, slyšíte tři různé názory. Přesto se však na několika věcech shodnou. Jednou z nich je to, že ekonomika se vyvíjí cyklicky. Po období prosperity přichází období útlumu. Každý útlum však nutně neznamená krizi. Skutečnost, že česká ekonomika teď prochází útlumem, ještě neznamená, že zabředne do recese či krize jako před deseti lety. I když ony zkázopravecké mluvící hlavy na to sázejí – prožily by si pak svých patnáct minut slávy. Ano, krize jednou přijde, ale vůbec to nemusí být v příštích pěti letech. Ani v příštích deseti letech. Jediná férová odpověď prostě je, že to nikdo neví.

Něco však přece jen víme. Nynější klíčové ekonomické hrozby převážně mají jinou povahu než to, co způsobilo krizi před deseti lety. Před deseti lety to byla ve své podstatě krize důvěry. Tisíce, desetitisíce, statisíce bankéřů přestaly věřit jeden druhému. Přestaly věřit firmám, že úvěr řádně splatí. Přestalo se věřit i některým státům a jejich vládám, že svůj bobtnající dluh řádně uhradí. Polámaná důvěra se obnovuje dlouho. Před deseti lety tedy šlo o krizi ve své podstatě vyvolanou opravdu ekonomicky, jelikož důvěra je motorem ekonomiky. Ne náhodou je slovo „úvěr“ ve výrazu „důvěra“ etymologicky víceméně obsaženo. Úvěr přece poskytuje ten, kdo důvěřuje, že své peníze ještě někdy uvidí.

Klíčové hrozby dneška nepramení ze systematické vzájemné nedůvěry tisíců a milionů klíčových bankéřů či manažerů celého světa. Dnešní hrozby lze zažehnat během jediného odpoledne. Stačí, když si pár konkrétních lidí sedne k jednomu stolu a budou zase chvíli konsenzuální. Stačí, když se americký prezident Donald Trump udobří se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem a hrozba další eskalace obchodní války bude ta tam. Stačí, když se šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker zachová státnicky a dohodne se s britskou premiérkou Theresou Mayovou na co nejpoklidnějším brexitu. Stačí, když šéf americké centrální banky Jerome Powell přibrzdí tempo zvyšování úrokových sazeb v USA.

Ano, jistě, je to trochu naivní pohled. Má však ilustrovat, že pokud by ekonomická krize opravdu přišla, půjde o krizi vyvolanou politicky, několika konkrétními lidmi. Tak si do roku 2019 připijme na to, ať to těchto pár jedinců tak úplně nezvorá.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře