Přitom ještě v polovině minulého týdne „spanilá jízda“ pokračovala, když česká měna prolomila hranici 23,40 za euro, prvně od července 2008. V historii eurozóny od roku 1999 stálo euro méně než 23,40 Kč jen v osmi dnech, vesměs v červenci 2008. I to ovšem může signalizovat spíše návrat ke slabším úrovním kursu, v souladu se statistickou tendencí návratu k průměrným hodnotám. Koruna je z dlouhodobého hlediska nadále mimořádně a nadprůměrně silná.

Česká měna minulý týden na svůj zmíněný mnohaletý rekord pevnila bezprostředně zejména kvůli nečekanému zvýšení inflace v Německu. Měnoví investoři totiž sázeli na to, že kvůli nepředpokládaně silným, přetrvávajícím inflačním tlakům v nejsilnější ekonomice eurozóny bude muset Evropská centrální banka přistoupit k ještě razantnějšímu utažení měnové politiky, případně utažené podmínky udržovat po delší dobu. To samé „v bleděmodrém“ platí i pro Česko, protože Německo, a obecněji eurozóna, je mu stěžejním obchodním partnerem a celkem, s nímž je ekonomicky a finančně intenzivně provázané.

Razantnější nebo trvalejší utažení měnové politiky přitom příslušné měně a aktivům velmi často svědčí, protože zvyšuje atraktivitu souvisejícího úroku.

Inflace v Německu vzrostla letos v únoru meziročně o 9,3 procenta, zatímco v lednu to bylo o 9,2 procenta. Únorový růst cen poháněly u našich západních sousedů rostoucí ceny potravin a citelně zdražující služby. Inflace zrychlila i přesto, že německá vláda na svůj dluh srazila domácnostem v zemi účty za energie.

Experti oslovení agenturou Bloomberg očekávali ve střední hodnotě pouze devítiprocentní únorovou inflaci v Německu.

Citelná, nepolevující inflace přetrvává nečekaně také ve Francii, kde podle dat rovněž z minulého týdne dosáhla historického rekordu, nebo ve Španělsku. To jen umocňuje tlak na ECB, aby eventuálně ještě zpřísnila svoji měnovou politiku. Trhy nyní vůbec poprvé předpokládají, že depozitní sazba ECB se dostane – bude muset dostat – z nynější úrovně 2,5 procenta až na rovná čtyři procenta.

Co tedy bude s korunou dále? Přízeň mezinárodního kapitálu je vrtkavá, takže její dosavadní úspěch nelze přeceňovat. Nicméně i přes oslabení posledních dní, z úrovní pod 23,40 na úrovně nad 23,60 za euro, zůstává silná. Může za to letošní teplá zima a s ní související nadále nadprůměrně naplněné plynové zásobníky napříč EU. Ty jsou nyní o více než 20 procentních bodů naplněnější, než odpovídá pětiletému průměru. Jsou totiž naplněny takřka z 60 procent. Jejich nadprůměrná naplněnost citelně snižuje riziko hlubší recese v EU i ČR, což korunu tlačí vzhůru.

Česká měna ovšem těží také z rozdílu v základním úroku na koruně a v základním úroku na euru. Základní úroková sazba České národní banky činí sedm procent, zatímco základní sazba Evropské centrální banky nyní představuje tři procenta. Rozdíl tedy odpovídá čtyřem procentním bodům. Uvažme, že v dlouhodobém průměru let 1999 až 2023 odpovídá tento rozdíl zhruba 0,6 procentního bodu. Rozdíl v úrocích na koruně a na euru je tedy stále bezmála sedminásobný proti dlouhodobému průměru. Pro mezinárodní investory je tak výhodnější než prakticky kdykoli v minulosti ukládat si své volné prostředky v koruně, a nikoli euru, případně je z eura do koruny přesouvat. I to vede ke zpevnění koruny.

Navíc je Česká národní banka nadále připravena svá eura na devizovém trhu prodávat, a nakupovat za ně koruny, aby tak českou měnu zpevnila a stabilizovala, bude-li třeba. I tato její permanentní připravenost kurs korunu zpevňuje. Jedná se o takzvanou slovní intervenci, v tomto případě tedy ve prospěch silnější koruny.

To jsou ale všechno faktory, které už kurs koruny – nyní se tedy pohybující nad úrovni 23,60 koruny za euro – víceméně započetl. Naopak, trh teprve nyní postupně započítává přísnější výhled šéfa americké centrální banky, s nímž tento týden seznámil americké kongresmany.

Ve svém vystoupení na Kapitolu Jerome Powell varoval, že úrokové sazby americké centrální banky mohou vystoupat výše, než se dosud čekalo. To je pro korunu špatná zpráva. Protože ji oslabuje nejen proti dolaru, neboť výhledově výrazněji snižuje rozdíl korunového a dolarového úročení, ale i proti euru. Přísnější měnová politika USA je totiž pro svět faktorem, jenž spíše stupňuje riziko recesí v různých jeho částech.

Koruna, jež nepředstavuje „bezpečný přístav“ jako třeba dolar nebo švýcarský frank, pro svůj další vzestup potřebuje spíše zprávy toho rázu, že riziko recesí se snižuje, a to jak v Česku, tak ale i v Evropě či v ekonomicky vyspělém světě.

I v reakci na zmíněná Powellova slova se riziko recese v USA, jak jej vnímají trhy, nyní naopak zvyšuje. A to závažně. Recesi v USA poměrně přesvědčivě signalizují také tamní dluhopisové trhy. Vždyť úrok na dvouletém dluhopisu vlády USA v tomto týdnu – poprvé od roku 1981 – vyskočil o více než celý jeden procentní bod nad úrok na desetiletém dluhopisu téže vlády. To znamená, že investoři poměrně výrazně přesouvají peníze z dvouletých do desetiletých dluhopisů, neboť v období příštích právě zhruba dvou let se obávají závažného propadu americké ekonomiky.

Tento propad, jak se strachují, může způsobit americká centrální banka, která nakonec nebude mít jinou možnost než s přetrvávající inflací skoncovat výrazným zvýšením základní úrokové sazby a souvisejícím vyvoláním recese. Obava z recese v USA, největší světové ekonomice, vytváří tlak na pokles kursu koruny, a to, jak už víme, nejen k dolaru, jenž představuje „bezpečný přístav“, ale i vůči euru. To je vnímáno jako přece jen bezpečnější alternativa v porovnání s korunou právě pro čas recesí a obecně světové ekonomické tísně.

Analytici oslovení agenturou Bloomberg to v důsledku toho všeho na posilování koruny už moc nevidí. V polovině letošního roku by podle nich mělo euro nejpravděpodobněji stát 23,90 koruny a ke konci letoška dokonce 24,00 Kč.