Končí euro?

Evropa je opět v panice. Jarní řecká krize zdaleka nedozněla, a už je tu krize podzimní – irská. Obě tak či onak vyhrotilo euro. Blíží se konec jednotné evropské měny?

Boston je plný Irů – už od dob jejich bramborové neúrody a následného hladomoru, zjevil loni autorovi blogu Paul Samuelson, již zesnulý laureát Nobelovy ceny za ekonomii. „Ještě před pár lety, když jejich ostrovní ekonomika hbitě rostla, chtěl snad každý z nich zpět do Dublinu. A teď zas emigrují do Bostonu, mnozí už podruhé.“ Ve světle irské finanční krize je téměř jisté, že Boston může očekávat další vlnu imigrantů ze „zeleného ostrova“. A pořádná nárazová vlna nemine ani eurozónu a Evropskou unii. Možná, že je i smete… a zamete do učebnic dějepisu někam po bok dávného irského hladomoru, uvažují někteří.

„Budoucnost Evropské unie může být ohrožena,“ nechal se v reakci na irský průšvih slyšet sám „prezident“ evropského soustátí, Herman van Rompuy. Oč vlastně jde? Od druhé poloviny devadesátých let irské banky půjčovaly hlava nehlava. Ekonomové mluví o takzvané úvěrové expanzi. Úvěry jsou motorem hospodářského růstu, ale nesmí se to s nimi přehnat – motor se nesmí přepálit a posléze zadrhnout. To přesně se v Irsku děje.

V desetiletce předcházející finanční krizi bylo Irsko jednou z nejrychleji rostoucích evropských ekonomik. Ze zemědělsky orientovaného ostrova, jehož ekonomická kondice se až do osmdesátých let odvíjela – s mírnou nadsázkou – pouze od kvality bramborové úrody, se stal v devadesátých letech opravdový keltský tygr, jenž lákal investory z celého světa nízkými daněmi a poměrně kvalifikovanou, anglicky mluvící pracovní silou. Investoři investovali, banky úvěrovaly, objem peněz v irské ekonomice rostl a s ním i příjmy obyvatelstva. Irové najednou měli poměrně hodně peněz a toužili je zhodnotit. Kde jinde než v nemovitostech! Růst cen způsobený úvěrovou expanzí a zvýšením objemu peněz v ekonomice se tak nejvýrazněji projevil právě v realitním sektoru. Objem hypotečních úvěrů vzrostl mezi lety 2000 a 2007, kdy propukla finanční krize, z 24 na 115 miliard eur. Hotová bublina!

S příchodem finanční krize došlo podobně jako třeba v USA či ve Španělsku ke splasknutí nemovitostní bubliny, ceny realit začaly padat k zemi. To samozřejmě značí i znehodnocení zástav, jež si tamní banky za hypoteční úvěry braly, a tedy i povážlivé zhoršení jejich kapitálové situace. Do dění musela vstoupit irská vláda, jež se zadlužila až po uši, aby banky před kolapsem zachránila. Jenže tím se v kolapsovém stavu ocitla sama – nyní ji tedy bude zachraňovat Evropská unie ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem.

Nezbytná záchrana

Záchrana je nezbytná. Nejen proto, že klienti irských bank již delší dobu poměrně masově vybírají své vklady – run na tamní banky je tak nyní akutní hrozbou -, ale hlavně proto, že Irsko může „nakazit“ jiné státy eurozóny s neutěšenou rozpočtovou situací. V této souvislosti se mluví hlavně o Portugalsku, ale i o Španělsku a Itálii (vážné problémy některé z těchto dvou velkých euroekonomik by byly ještě ničivější než problémy Řecka či Irska), ba dokonce Belgii. Mechanismus takové nákazy je zřejmý: investoři by v případě vážných problémů Irska dále znejistěli i stran investic do dluhu ostatních ohrožených zemí, stáhli by se a v krajní situaci by pak nastal dominový efekt, při němž by kolabovala jedna evropská ekonomika za druhou. To je sice pesimistický scénář, ale eurozóna k němu nikdy neměla tak blízko jako dnes. Nikdy nebyla tak blízko katastrofě.

Nervozita je v Bruselu znát, o čemž svědčí i výše uvedená van Rompuyova slova. Sotva zmizela z titulků novin řecká krize, je tu irský debakl. Kdo je na řadě příští rok?

Irské a řecké hospodářské patálie jsou na první pohled dosti odlišné, cosi je však spojuje – euro. Zatímco Irsko trpí v důsledku splasknutí realitní bubliny a následné bankovní krize, v Řecku je příčinou těžkostí přílišná rozhazovačnost vládních politiků v uplynulých letech, ba desetiletích. Ač se obě země na cestu k průšvihu vydaly ještě před přijetím eura, byla to právě jednotná měna – donedávna chlouba „Bruselských“ -, která problémy fatálně vyhrotila.
Kdyby totiž Řecko mělo stále svou drachmu, investoři do dluhu země by zpozorněli mnohem dříve, půjčování řecké vládě by tudíž mnohem dříve zdražilo, a ta by tak byla nucena i mnohem dříve, ale mnohem méně bolestněji – utáhnout svým občanům opasky. A kdyby Irové platili stále svou librou, měla by země i svoji nezávislou měnovou politiku. To značí, že by úrokové sazby nebyly stanovovány ve Frankfurtu, ale v Dublinu, a značí to rovněž, že by tyto sazby nemusely být shodné s těmi, jež má zbytek eurozóny. Irská centrální banka – nemusejíc akurátně ladit své úroky s Francií, Německem a dalšími, dosti odlišnými euroekonomikami – by pak nejspíše už na počátku tisíciletí razantněji zvýšila úrokové sazby, což by ufouklo či možná úplně zneškodnilo zmíněnou úvěrovou a nemovitostní bublinu.

Euro a válka

Nabízí se tudíž otázka, zda tedy vůbec přínosy eura převažují jeho náklady, například právě v podobě vyhrocení řeckých či irských problémů. V současné době se dá říci, že stávající podobu eurozóny kvituje jen opravdu málo ekonomů. Na jedné straně totiž stojí ti, kteří se k projektu Evropské měnové unie dívají již dlouho skepticky. Na druhé straně se pak seskupili ti ekonomové, kteří myšlenku eura hájí. Ti však jedním dechem dodávají, že projekt nemůže uspět bez další politické integrace.

„Mám za to, že s centralizací měnové politiky jsme zůstali v půli cesty,“řekl před dvěma lety autorovi blogu Paul De Grauwe, profesor ekonomie na Katolické univerzitě v belgické Lovani a jeden z duchovních otců eura. „Odlišnosti ve fiskálních politikách jednotlivých členských zemí vedou k dalším tenzím.“ De Grauwe míní – a aktuální krize členských států eurozóny jako by mu dávala za pravdu -, že pokud nedojde k další centralizaci a harmonizaci jak v měnové, tak hlavně ve fiskální oblasti, eurozóna dříve či později zkolabuje. „Že stále nelze mluvit o jednolitém celku, to je klíčový strukturální problém eurozóny.“

Ani Martin Feldstein, jeden z nejvlivnějších světových ekonomů vůbec, profesor na Harvardu, poradce Reaganův a nyní Obamův, se netají skepsí vůči eurozóně, i když z jiných důvodů než De Grauwe. Už před třinácti lety, v době, kdy byl projekt eura v plenkách, napsal do vlivného magazínu Foreign Affairs hojně citovaný článek „Euro a válka“, jenž je často interpretován tak, že euro dokonce může vést k válce v Evropě. Tuto divokou interpretaci ale loni v rozhovoru s autorem blogu poněkud krotil: „Říkal jsem v tom článku spíše to, že jednotná měna ještě není zárukou, že k válce nedojde, jak se zaklínali politici typu Helmuta Kohla. Argumentoval jsem, že Spojené státy měly také jednotnou měnu už někdy kolem roku 1780, a přesto si v šedesátých letech 19. století prošly občanskou válkou.“

Osudové spoutání

Oboje ovšem ukazuje na dva podstatné rysy, které mají společného jmenovatele. Zaprvé, projekt eurozóny se nevyvíjí podle představ ekonomů, jež lze označit za eurooptimisty (De Grauwe), a spíše stále více naplňuje prognózy europesimistů (Feldstein), kteří ovšem z takového vývoje rovněž nemohou být nadšeni, neboť si dobře uvědomují, jaké nedozírné následky by krach projektu zapříčinil: Evropa by v hospodářském růstu dlouhodobě zaostávala nejen za Amerikou, ale i za stále dravější Asií. Zadruhé, což dobře vystihuje ono někdejší Kohlovo zaklínání se, politici při uvádění projektu eura mnohdy používali argumenty, které nebyly odborně podložené. A to vše proto – což je onen společný jmenovatel -, že euro není projektem ekonomickým, jakkoli se tak tváří, nýbrž projektem politickým. Celé zástupy evropských politiků spojily své kariéry právě s eurem. Bez něho by se jim zhroutil svět, propadli by. I proto budou ideu hájit, jakkoli mohou vyvstávat další závažné problémy, jakkoli nemusí skončit jen u Řecka a Irska.

A právě proto, že je euro projekt politický, a nikoli ekonomický, nynější ekonomické krize přečká. Otázkou bude, za jakou cenu. Že je socialistický systém centrálního plánování méně efektivní než systém opírající se o tržní síly, bylo mnohým československým ekonomům – s výjimkou zavilých dogmatiků marxismu-leninismu – zřejmé nejpozději na sklonku padesátých let. Přesto trvalo ještě dalších třicet let, než se systém politicky zhroutil. I tehdy totiž bylo se socialistickým centrálním plánováním spjato mnoho kariér, mnoho životů, celková geopolitická situace.

Samozřejmě, projekt vybudování komunistické společnosti je v téměř všech podstatných rysech odlišný od projektu vybudování jednotné evropské měny: opíral se o násilí na občanech, o nesvobodu a těžkou cenzuru, o vládu jedné strany, o takřka úplné potlačení tržních principů. Nic z toho v Evropské unii patrné není. Oba projekty ale mají společné minimálně jedno: jde o široký společenský experiment. Bohužel, společenské experimenty – na rozdíl od těch v přírodních vědách -nemohou být odzkoušeny předem někde v laboratoři, musí vždy probíhat „naostro“. Spoutání společnosti na cestě za vybájeným komunismem se ukázalo jako osudový omyl. Můžeme jen doufat – ale dosud to nevíme jistě, nemůžeme to ještě vědět, nikdo to totiž neví -, že osudově neblaze neskončí i snaha spoutat měnové politiky rozličných státních celků na cestě za vysněnou eurozónovou prosperitou.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin