#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Kam až může klesat česká míra nezaměstnanosti?

25. července 2018

Míra nezaměstnanosti v ČR je aktuálně nejníže za posledních 22 let. Nabízí se tedy otázka, zda a případně kam může dále klesat. To, že nezaměstnanost nemá moc kam klesat, se opravdu říkalo už loni. Přílišné šance na další výraznější pokles se jí nedávaly dokonce ani předloni.

Loni na jaře, když míra nezaměstnanosti činila dle ministerstva práce 4,4 procenta, publikovalo stejné ministerstvo studii, podle které se míra nezaměstnanosti dostala na svoji přirozenou úroveň. To je úroveň nezaměstnanosti, která „tak akorát“ odpovídá potenciálu ekonomiky, takže mzdy a ceny jsou v rovnováze, což brání nežádoucí inflaci.

Od té doby klesla míra nezaměstnanosti na současnou úroveň 2,9 procenta a je nižší než například v Japonsku, což je země s tradičně nízkou nezaměstnaností, možná dokonce přezaměstnaností.

Firmy a podniky se kvůli přehřátému trhu práce ocitají pod tlakem a doslova „luxují“ úřady práce. Přijímají i pracovníky, po kterých by za normálních podmínek nesáhly. Ne nutně proto, že by snad byli takoví pracovníci nekvalifikovaní, ale proto, že se jejich kvalifikace prostě rozchází s požadavky firmy. Jenže za déle trvající napjaté situace na trhu práce jsou nad takovým nesouladem firmy ochotnější přimhouřit oko.

Investovat do modernizace průmyslu

Svoji roli také může hrát zvyšování minimální mzdy, které zatraktivňuje práci před pobíráním sociálním dávek či nárazovým melouchařením. Problém s růstem minimální mzdy, zvláště pak skokovým, tkví v tom, že až se podmínky na trhu práce obrátí, firmám se zhorší odbyt a přijde ekonomický útlum, ba recese, zaměstnancům už navýšené mzdy zůstanou. Firmy se spíše uchýlí k propouštění než ke snížení mezd, které by zaměstnance demotivovalo.

„Český daňový poplatník tedy z modernizace průmyslové výroby násobně získává, zatímco dovozem málo kvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny nebo Balkánu násobně ztrácí.“

Růst minimální mzdy přitom navyšuje celkovou mzdovou hladinu. Propuštěných zaměstnanců tak při ekonomickém útlumu bude více, než by bylo nebýt růstu minimální mzdy. Stát tak bude vyplácet vyšší sociální dávky než bez navyšování minimální mzdy, přičemž zároveň už nyní musí z důvodu rychlejšího růstu minimální mzdy více přihazovat státním zaměstnancům, aby mu neodešli „za lepším“ do soukromé sféry. Státu, tedy daňovému poplatníkovi, se nynější skokový růst minimální mzdy tedy při cyklickém útlumu ekonomiky vymstí hned vícekrát, stejně zaměstnavatelům.

Není ovšem důvod, aby nezaměstnanost nemohla klesnout níže. V Austrálii v roce 1950 činila jen 0,4 procenta. V Německu klesla pod jedno procento na několik roků počátkem 60. let. V Japonsku se takřka po celá 60. léta pohybovala míra nezaměstnanosti v pásmu od jednoho do 1,5 procenta. Citelně pod úroveň dvou procent klesla třeba také ve Švýcarsku v prvních letech tohoto milénia.

V reálu přehřátý trh práce zatím příliš z výkonu ekonomiku neubírá. Prakticky nic. Každý průmyslník si v každém mediálním vystoupení z poslední doby povinně „zaskuhrá“ nad nedostatkem vhodné pracovní síly, ale to je v převážné většině jen součást lobbistického tlaku. Průmysl totiž lobbuje za to, aby se ve velkém dovážela levná pracovní síla ze zahraničí. To je pro průmysl levnější řešení než modernizace výroby.

Případné sociální výdaje a dávky spjaté s těmito dováženými pracovníky zaplatí při obratu situace na trhu práce hlavně daňový poplatník, nikoli průmyslníci. Dovoz zahraničních pracovníků přitom snižuje tlak na růst mezd, které pobírají čeští zaměstnanci. Naopak do modernizace musí průmysl investovat, a sáhnout tak výrazněji do svých zisků.

K celospolečenskému rozkvětu přitom přispěje mnohem spíše právě modernizace výroby, nikoli dovoz pracovníků. Modernizace umožní rychlejší růst produktivity a tedy i rychlejší zvyšování mezd v ČR. A také pochopitelně značí nižší zátěž sociálního systému naší země, až se situace na trhu práce „otočí“, což nastane dříve či později.

Český daňový poplatník tedy z modernizace průmyslové výroby násobně získává, zatímco dovozem málo kvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny nebo Balkánu násobně ztrácí.

Odvysíláno na Českém rozhlase Plus.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře