#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Jak zkrotit nerovnost

7. září 2018

Příčina, proč bohatí bohatnou a váha mezd v ekonomice klesá, tkví v regulaci. Lékem proti prohlubování rozdílů je liberalizace.

Nůžky nerovnosti se ve vyspělém světě stále více rozevírají. Je populární z toho vinit „trh“ a prosazovat další regulace, které by je přivřely. Ve skutečnosti to jsou ale právě státní regulace, které v Evropě nerovnost v její dnešní podobě způsobily. Budoucnost nemusí být tak ponurá a tak „nerovná“, pokud pokročíme v liberalizaci a deregulaci zejména nemovitostního trhu.

Amazon se tento týden stal druhou firmou historie, jejíž tržní hodnota překonala bilion dolarů. Jeho zakladatel a šéf Jeff Bezos je ztělesněním „amerického snu“, ale pro mnohé též ponuré budoucnosti. Budoucnosti, v níž pár jedinců ovládá astronomický majetek, kdežto miliony ostatních pro ně za „pár drobných“ vše oddřou. Třeba novodobou „otročinou“ v amazonských skladech.

V době, kdy se Bezos stal v polovině července nejbohatším člověkem moderních dějin, bohatl rychlostí 243 milionů korun každou hodinu. Takovou sumu by hypoteticky vydělal průměrný zaměstnanec českého Amazonu za nějakých 615 let, pokud by tedy byl ochoten pracovat i o víkendech. Jestliže by Bezos i v dalších měsících rozhojňoval svůj majetek tempem letošního prvního pololetí, mohl by si už v roce 2020 koupit veškerou roční produkci zboží a služeb na území České republiky. Posledním člověkem, který si mohl něco takového dovolit, byl v roce 1999 Bill Gates, spoluzakladatel Microsoftu. Tehdy ale Česká republika vykazovala nominálně zhruba trojnásobně slabší ekonomický výkon než dnes (náš hrubý domácí produkt podle dat Mezinárodního měnového fondu v roce 1999 činil 65 miliard dolarů, kdežto dnes v běžných cenách představuje 213 miliard dolarů). A Gatesovo jmění bylo tehdy navíc notně nafouknuté internetovou bublinou – po jejím prasknutí se v dalších letech propadlo i na méně než polovinu.

Boháč nás sdírá z kůže… 

Dramatické bohatnutí několika „vyvolených“ až na úroveň celoročního výkonu ekonomicky poměrně vyspělých zemí se přitom podílí na zvyšování napětí ve společnosti. Právě v době, kdy média v červenci pasovala Bezose na nejzámožnějšího člověka moderní historie, bouřili se amazonští odboráři ve Španělsku, Polsku či Německu. Že prý je boháč Bezos sdírá z kůže, neposkytuje jim uspokojivé podmínky pro fyzicky i duševně náročnou práci. Protesty a stávky zaměstnanců Amazonu tak zapadají do narativu, který je v současnosti hojně rozšířený a populární. Ve větší či menší míře jej tlumočí západní média i nemalá část akademické sféry, ohánějí se jím i mnozí politici. Podle tohoto výkladu dochází v hospodářsky vyspělém světě někdy od 80. let, tedy od doby nástupu takzvaného „neoliberalismu“ (mlhavě definovaný pojem, za nějž si různí lidé dosazují různé věci), k poklesu podílu objemu mezd pracujících na přidané hodnotě té či oné ekonomiky. V důsledku toho citelně roste nerovnost ve společnosti. Na jedné straně několik závratně bohatnoucích „Bezosů“, na straně druhé miliony stále zřetelněji (relativně) chudnoucích pracujících.

Z povrchního pohledu na data za hospodářsky nejvyspělejší země se zdá, že takový výklad je pravdivý. Podíl objemu mezd na přidané hodnotě vyspělých ekonomik v souhrnu v posledních desetiletích vskutku klesá. Zato další část pomyslného koláče – podíl objemu zisků, které plynou vlastníkům – naopak roste. Jenže to platí, jen pokud zahrneme do statistiky firemních a korporátních zisků také profit ze sektoru nemovitostí. Jakmile jej ze sledování vypustíme, situace se náhle rapidně mění. S výjimkou USA pak totiž v ekonomicky vyspělém světě k žádnému poklesu podílu mezd nedochází. Je dnes zhruba tam, kde byl počátkem 70. let nebo v první polovině 80. let, jak dokládá ve své studii z roku 2017 ekonom Germán Gutiérrez z Newyorské univerzity.

Vypuštění realitního sektoru přitom dává smysl. A to proto, že většina vysvětlení klesajícího podílu mezd – včetně těch, která jsou užívána rámci zmíněného populárního výkladu – se týká právě jen sektorů, jež nezahrnují ten realitní. Jedno z vysvětlení spočívá třeba ve vzniku trhů, na nichž „vítěz bere (takřka) vše“. Za „vítěze“ lze dosadit třeba právě Amazon nebo také Google, Apple či Facebook. A proč technologické kolosy dneška takto vítězí na celé čáře? Například kvůli síťovému efektu, umocněnému globalizací, z něhož technologické firmy dneška pohádkově těží. Zkrátka a dobře, většina teorií vysvětlujících pokles podílu mezd vychází z předpokladu razantní technologické změny. Jenže v segmentu nemovitostí hraje technologická změna malou roli, pokud vůbec nějakou. Přidaná hodnota v realitním segmentu primárně pramení z rostoucích cen nemovitostí, nikoli z nové technologie. Pokud tedy pokles podílu mezd plyne z technologické změny či třeba také z globalizace, měl by být rozhodně patrný i po vypuštění nemovitostního segmentu. Jenže není.

Ve skutečnosti lze pokles objemu mezd v ekonomicky vyspělém světě (s již zmíněnou výjimkou USA) kompletně vysvětlit růstem zisků v realitním segmentu. To je pro vysvětlení rostoucí nerovnosti zásadní. Populární výklad tvrdí, že za prohlubování nerovnosti může onen nejasně definovaný „neoliberalismus“, tedy „trh“, liberalizace a deregulace 80. a 90. let, případně pokles vyjednávací síly odborů… Žádá tedy více regulací a přerozdělování. Jenže pokud za růst nerovnosti může výhradně nemovitostní segment, jak ukazují Gutiérrezova data, je třeba recept na přivření nůžek hledat úplně někde jinde.

Růst cen realit má totiž v posledních desetiletích na svědomí zejména nadměrná regulace výstavby nemovitostí. Regulace představují nejdůležitější faktor (důležitější než náklady na stavební práce či a materiál) ovlivňující nabídku realit, neboť zvyšují cenu nemovitostí. Snižují objem výstavby, stejně jako citlivost nabídky na změny v poptávce po bydlení. Ceny realit pak také přifukují – někdy až do podoby bublin – nízké úrokové sazby, nastavené centrálními bankami zvláště v posledních deseti letech na historická minima. Je to tedy státní regulace realitní výstavby a státní regulace ceny úvěru, které ve skutečnosti prohlubují nerovnost. Zvláště velcí vlastníci nemovitostí si díky těmto regulacím mnou ruce nad poměrně snadným ziskem, zatímco většina lidí se potýká se stále dražším bydlením. Je proto pikantní, že populární narativ vidí spásu v dalších státních regulacích – tedy v tom, co problém způsobilo.

Pokles objemu mezd v ekonomicky vyspělém světě lze – s výjimkou USA – beze zbytku vysvětlit růstem zisků v realitním segmentu. 

Evropa vs. USA: rozdíl v odolnosti vůči lobbingu 

Výjimkou, jak už je vícekrát zmíněno, jsou Spojené státy. Tam skutečně po roce 2000 citelně poklesl podíl mezd i po vyčlenění nemovitostního segmentu. Proč? Díky stimulujícímu podnikatelskému prostředí se tam rodí globální lídři v inovacích. Firmy jako Bezosův Amazon, které jsou zároveň schopny si lobbingem naklonit politické špičky, a korporativisticky tak v důsledku zamezovat vstupu nové konkurence na trh. V této souvislosti stačí zmínit třeba Google, který loni i letos rekordně pokutovala Evropská komise, zatímco na druhé straně Atlantiku je „ticho po pěšině“. Například za prezidentování Baracka Obamy byli představitelé a vyslanci Googlu v Bílém domě „pečení vaření“, jak dokládá Luigi Zingales, profesor financí na Chicagské univerzitě, ve své studii z roku 2017. Od Obamovy první inaugurace v lednu 2009 až do října 2015 navštívili představitelé Googlu nebo s nimi spříznění lidé Bílý dům celkem 427krát. Jinými slovy, každý pátý až šestý den po celou dobu Obamova prezidentování v daném období jej – nebo některého ze členů administrativy – navštívil „někdo od Googlu“. Pokud by se mělo alespoň vzdáleně podobné pozornosti dostat každé americké významné firmě, prezident by nedělal od rána do noci nic jiného, než schůzoval s jejich generálními řediteli. Zingales uvažuje, zda právě časté návštěvy zástupců Googlu v Bílém domě nejsou jeden z klíčových důvodů, proč v USA společnost dosud nebyla tak výrazně pokutována jako v EU.

Orgány Evropské unie svými zásahy z posledních let účinně zamezují koncentraci na jednotném vnitřním trhu. To je hlavní důvod, proč podíl zisku v evropských ekonomikách nenarůstá tak jako v USA. A tedy i důvod, proč podíl mezd po vyčlenění nemovitostí v Evropě neklesá. Evropské instituce vlastně zhruba po roce 2000 vytvořily z jednotného trhu konkurenčnější prostředí, než jakým je trh ve Spojených státech, jak v jiné studii argumentuje již zmíněný Gutiérrez s kolegou z Newyorské univerzity Thomasem Philipponem. Příčinou je vyšší míra nezávislosti na politickém a lobbistickém vlivu, kterou příslušné instituce EU vykazují a která mnohdy vskutku vytváří konkurenčnější prostředí.

Původ jejich vysoké míry nezávislosti, a tedy síly je třeba hledat v době samotného ustavení vnitřního trhu v 80. letech. Politici jednotlivých členských zemí tehdejšího Evropského společenství si silného a nezávislého antimonopolního regulátora na úrovni celé budoucí Evropské unie zrovna dvakrát přát nemuseli. Ovšem ještě více se obávali toho, že si jej podmaní některá z jiných členských zemí. Francouz se bál, že si regulátora „kolem prstu obmotá“ Němec, Němec zase že Francouz. Pokud se tedy členské země měly shodnout na nadnárodním regulatorním orgánu, musely mu současně chtě nechtě dát do vínku větší míru nezávislosti, než jakou disponovaly srovnatelné regulatorní orgány na národní úrovni. Jen tak získaly dostatečnou garanci, že si orgán žádná jiná členská země „neochočí“. Proto je dnes Evropská komise třeba zrovna v oblasti antimonopolních řízení prokazatelně silnějším tělesem než antimonopolní úřady jednotlivých členských zemí, a dokonce než antimonopolní orgány Spojených států. Jedním z důsledků je, že korporátní lobbing je účinnější v USA než v EU, protože v Bruselu naráží na mnohem obtížněji prolomitelnou bariéru v podobě silného regulátora. I v důsledku toho dostává Google vyšší pokuty v EU, zatímco v USA dochází k vyšší koncentraci odvětví, a tedy i k popsanému růstu podílu korporátních zisků na přidané hodnotě a souvisejícímu poklesu podílu mezd čili k vzestupu nerovnosti.

Ze situace v USA těží Bezos i Google. Jejich citelné bohatnutí na úkor pracujících však není univerzální záležitostí. A není ani tak rozšířenou záležitostí, jak tvrdí populární narativ dneška. Mimo USA k ničemu takovému vlastně nedochází. V Evropě není lékem na nerovnost další regulace, jak často i s poukazem na stav v USA stoupenci narativu tvrdí, ale naopak deregulace a liberalizace – především v oblasti výstavby nemovitostí. Pokud k ní dojde, Evropa se zbaví svého jediného zásadního zdroje klesajícího podílu mezd. A budoucnost tak ponurá a tak „nerovná“ pak jistě nebude. 

Vyšlo v Hospodářských novinách.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře