#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Jak se plýtvá v EU aneb „Máslové hory“ a „mléčná jezera“

19. prosince 2010

Evropskou unii (EU) mnozí mají ve své mysli uloženu jako klíč ke svobodnému obchodu na starém kontinentě. Teprve začleněním do této unie stává se daný stát součástí „Evropy“ se vším, co k tomu patří, tedy i s možností volně obchodovat s ostatními, vpravdě evropskými zeměmi, míní dosud tito. Pravda je však jinde: volný evropský obchod je výsledkem existence Evropského hospodářského prostoru, nikoli EU. Součástí tohoto prostoru jsou i ty země, které do Evropské unie nepatří, konkrétně Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tento trojlístek pak společně se Švýcarskem tvoří Evropské sdružení volného obchodu, EFTA. Evropský hospodářský prostor vznikl roku 1994 na základě smlouvy právě mezi EFTA a Evropským společenstvím, předchůdcem EU. Pro Island, Lichtenštejnsko a Norsko to znamená, že mohou být účastny evropského vnitřního trhu, potenciálně těžit z volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, aniž by byly členy „politické“ EU; mohou získávat ekonomicky, aniž by se nechávaly svazovat politicky. Členství v EFTA tak lze vidět jako střední cestu mezi hospodářsky nevýhodnou izolací od vnitřního trhu a až příliš politicky a regulačně omezujícím, tudíž hospodářsky suboptimálním členstvím v EU.

V tomto textu se pokusím nehlédnout debatu EU vs. EFTA z netradičního úhlu pohledu, jako analogii k debatě fair trade vs. „free trade“. Jsem totiž přesvědčen, že strukturálně jsou obě debaty v lecčems podobné. Jako se obhájci EU zaklínají výhodami spjatými s přístupem k volnému trhu a vyzdvihují tržní principy, tak i stoupenci fair trade nechtějí veřejnost nechat na pochybách, že snad tržní principy nectí. Ve skutečnosti jsou ovšem jak EU, tak i fair trade nepřirozené, umělé konstrukty, často – i když na první pohled možná nezřetelně – jdoucí proti principům trhu, a to z té příčiny, že jejich ideoví otci usilují ještě – a především – o jiné cíle, než je ekonomická efektivita sama. EFTA je akronymem sousloví European Free Trade Association a i z toho symbolicky plyne, že „free trade“, svobodný obchod, staví v žebříčku priorit nejvýše, rozhodně výše než všeobjímající Evropská unie. Jak poznamenává Petr Mach (2010), „smlouva o založení EFTA má asi stokrát méně stran než smlouvy EU“ – projekt EU je prostě mnohem ambicióznější v míře, s níž se snaží přetvořit evropský prostor, a to nejen hospodářský, ale i společenský a politický. I v projektu fair trade jde o víc než o pouhé odbourání bariér… vlastně, o odbourání bariér nakonec ani tak nejde.

Kořeny rozsáhlého projektu fair trade sahají až do čtyřicátých let minulého století. Především různé náboženské skupiny si tehdy za svůj cíl vetkly usnadnit výrobkům z chudého „jihu“ cestu na bohatý „sever“. Ručně vyráběné produkty, nejčastěji z juty, prodávané na tržištích a prostřednictvím církví, neměly často žádný jiný účel, než sloužit jako symbolická upomínka na učiněný finanční dar. Současná podoba projektu začala krystalizovat ovšem až v šedesátých letech ve Francii, kde se konceptu fair trade chopila radikální studentská hnutí, jež v něm spatřovala politické gesto proti „neoimperialismu“, proti nadnárodním korporacím a koncernům. Nálada té doby takovým gestům přála, a tak brzy rozkvetlo takzvané hnutí alternativního obchodu, s fair trade neodmyslitelně spjaté. Na trhy vyspělého světa se v mnohem vyšší míře začaly z rozvojových zemí dostávat výrobky netradičními, alternativními cestami. Jejich netradičnost měla dle otců myšlenky spočívat v odbourání značného množství zprostředkovatelů a i v tom, že nákupem fair trade zboží (identifikovatelného dle certifikátu nebo dle prodeje ve specializovaných prodejnách, v takzvaných worldshopech) přispěje zákazník i na rozvoj stavu vzdělání a dalších podmínek v rozvojových zemích.

Od osmdesátých let pak dochází ke změně v zastoupení fair trade výrobků, když podíl rukodělných, řemeslných výrobků na celkovém objemu setrvale klesá, zatímco vzrůstá podíl fair trade zemědělských produktů jako káva, banány, kakao, cukr či rýže. V roce 2008 činily tržby za fair trade zboží  více než čtyři miliardy dolarů, což značí 22procentní meziroční nárůst.

Postupem doby se fungování fair trade obchodu více a více institucionalizovalo. Vznikly organizace jako World Fair Trade Organization (1989), European Fair Trade Association (1990), Fair Trade Federation (1994), Network of European Worldshops (1994), Fairtrade Labelling Organization International (1997) či naposledy Fair Trade Action Network (2007).

S institucionalizací projektu je spjat i růst jeho politického a samozřejmě lobbyistického vlivu. Projektu fair trade v neposlední řadě jistě pomáhá i ten fakt, že mnozí z těch, kteří v šedesátých letech coby studenti sdíleli ideje stojící v pozadí rozvoje jeho nynější podoby, například ten již zmíněný odpor k nadnárodním firmám, se postupně dostali do klíčových politických funkcí, například v rámci orgánů EU.

Přibližně v posledních patnácti letech dochází k citelnému zintenzivnění podpory, které se projektu fair trade ze strany právě orgánů EU dostává. Tak například v roce 1997 se Evropská komise zavázala k podpoře fair trade banánů. O tři roky později vydaná směrnice 2000/36/EC si klade za cíl celkovou podporu fair trade. Dle Návrhu Akčního plánu EU z roku 2004 „je fair trade předobrazem více společensko-ekonomicky odpovědnému obchodu.“ O rok později pak Evropská komise vyzdvihuje fair trade jako způsob, jímž lze efektivně snížit světovou chudobu při zachování udržitelného rozvoje. V červenci 2006 zase Evropský parlament přijímá rezoluci k fair trade, v níž zdůrazňuje přínosy celého projektu a navrhuje přijetí celé řady opatření na úrovni celé EU, která mají zajistit jeho další rozvoj. Nelze si nevšimnout analogie se zelenými politikami. Z původně bohulibé, dobrovolné činnosti – ať už je jí rozumná ochrana přírody a šetrnost v užívání přírodního bohatství či právě podpora „třetího světa“ formou symbolické koupě výrobků z něj pocházejících – se v běhu desetiletí stalo zásadní politikum, jež živí nesčetné napojené organizace a lobbyisty.

Jak již je zmíněno, Evropská unie jako taková i obhájci projektu fair trade proklamují – v teoretické rovině – svoji náklonnost k principům rozvolněných trhů. Praxe je ovšem jiná: o tom, že EU svojí přehršlí úřednictva, regulací, směrnic, nařízení, snah o unifikaci, standardizaci i harmonizaci hospodářský rozvoj více dusí než podporuje, je dnes přesvědčena celá řada ekonomů, a to včetně těch, jež rozhodně nelze označit za nějaké vypjaté liberály či libertariány. Například Robert Fogel, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1993, jenž působí na Chicagské univerzitě  a ve čtyřicátých letech inklinoval ke komunismu, říká: „Podívejte se, která z vlád je dnes nejvíce pro volný trh? Ta čínská. Sice stále sami sebe prezentují jako socialistickou tržní ekonomiku, ale ve skutečnosti je tam socialismu jako šafránu. Vždyť tam je méně vládních intervencí než v Evropské unii.“ (Kovanda 2009: 75).

Podobně tak stoupenci fair trade v teorii podporují myšlenky volného trhu, ale v praxi přidávají nejrůznější „ale“. Liberální teorie, říkají často, vycházejí z podmínek, které v převážně zemědělských a rurálních společnostech mnoha rozvojových zemí prostě chybí. Zdůrazňují zejména obtížnost přístupu k úvěru a na trhy samotné, ale i nemožnost měnit výrobní postupy a strukturu výstupu na základě momentálních signálů z globálních trhů. Negativní vliv absence příhodných mikroekonomických podmínek, pokračují, pak eliminuje nebo dokonce převažuje zisky, které výrobcům obchod přináší. I Světová banka (2006) pak v této souvislosti podotýká, že trhy rozvojových zemí selhávají a projekty fair trade pomáhají tyto nespravedlnosti překonávat – ostatně, jde přece o „férové obchody“.

Stejně jako projekt EU, i projekt fair trade je kritizován takříkajíc „zleva“. Zatímco EU je takto kritizována pro přílišnou liberalizaci obchodu, fair trade proto, že se prý nedostatečně staví stávajícímu obchodnímu systému a s ním spjatým praktikám. Oba projekty jsou ovšem kritizovány též „zprava“. V případě fair trade je právě tato kritika relevantní pro výše nastíněnou debatu fair trade vs. „free trade“. Právě kritici „zprava“ totiž obvykle upozorňují, že fair trade ve skutečnosti volný trh pokřivuje a v důsledku tak působí kontraproduktivně. V tomto světle je fair trade viděn jen jako další forma subvence či dotace, přičemž ceny fair trade výrobků, uměle fixované nad rovnovážnou tržní cenou, motivují stávající i nově vstoupivší producenty k výrobě většího množství produktů, než si poptávka trhu žádá. Dochází k převisu nabídky nad poptávkou – tedy plýtvání – v těch sektorech, v nichž je praxe fair trade rozvinuta, a zároveň jsou relativně znevýhodňována ta odvětví, kde fair trade nefunguje nebo není tak rozvinut; v těchto odvětvích totiž může naopak dojít ke stlačení rovnovážné ceny pod úroveň, jež by se ustavila bez existence projektu fair trade. Jak napovídá již legendární Bastiatův „Klam rozbitého okna“, jestliže musí spotřebitelé zaplatit někde extra výdaj – ať už jde o opravu (zbytečně) rozbitého okna či o přirážku za zboží certifikované jako fair trade -, je zřejmé, že ony „extra“ peníze se jim nebudou dostávat někde jinde. Už takto je tedy patrné, že fair trade pokřivuje trh. Navíc, jak odhaduje Adam Smith Institute (Sidwell 2008), pouze deset procent z přirážky za fair trade končí v kapsách původních výrobců, tedy těch jimž má být pomoženo. Zbytek, devadesát procent, se ztrácí „v systému“, a to i přesto, že nosnou ideou projektu fair trade, jak je uvedeno, bylo právě radikální snížení počtu zprostředkovatelů při cestě toho či onoho výrobku z chudých zemí na bohaté trhy. Adam Smith Institute tak celý projekt fair trade označuje v zásadě za pouze marketingový tah.

Co hůře, v mnohých případech vyšší cena fair trade produktů zdaleka neplní svůj účel, jak například roku 2006 zjistil list Financial Times. Žurnalisté odhalili, že pracovníci najatí fair trade výrobci k práci na kávových plantážích v Peru sice vydělávají za den více (10 solů), než na kolik by si přišli na farmách bez certifikátu fair trade (8 solů), stále však je jejich mzda pod úrovní zákonné minimální mzdy (11 solů). V takovém případě daná plantáž a její produkty vůbec neměly mít právo užívat certifikát fair trade jednoduše proto, že neplní základní podmínku pro její udělení, jíž je právě to, že bude vyplácena mzda alespoň odpovídající té zákonné minimální. To však nebylo vše. Stejný článek uváděl, že alespoň jeden z producentů kávy, jenž byl držitelem certifikátu fair trade, ilegálně pěstoval nějakých dvacet procent budoucí sklizně v chráněné krajinné rezervaci. To ovšem pravidla fair trade rovněž zapovídají stejně jako třeba dětskou práci. Nabízí se proto též otázka, na kolik je udělování certifikátu určováno autentickými podmínkami výroby, a na kolik je dáno arbitrárním rozhodnutím zodpovědných organizací, motivovaným například i korupcí. Jedno je jisté: bez certifikátů fair trade by se žádný prostor pro takovouto možnou korupci neotevřel.

Závěrem lze tedy konstatovat, že fair trade je spíše jen umělým konstruktem, který nahrává jistým zájmovým skupinám, zatímco jiným škodí, a který zjevně neplní bohulibý účel, pro nějž vznikl, v plné šíři. Celý projekt, zdá se, se tak stává zdrojem financí pro řadu napojených organizací. Princip je zřejmý: spotřebitelé bohatého „severu“ platí vyšší cenu jen proto, že je zboží certifikováno jako fair trade – věří, že tím přispívají ke zlepšení podmínek chudého „jihu“. Drtivá většina toho, co je takto zaplaceno navíc, však plyne do kapes napojených fair trade organizací, které navíc minimálně v některých případech selhávají, když certifikát – marketingový „tahák“ – udělují i těm, kteří na něj nemají nárok. Je-li tedy existence fair trade ospravedlňována existencí selhání trhu, ukazuje se, že ani systém fair trade není bez selhání – a je pravděpodobné, že tato selhání přinášejí více škod, než by přinesla domnělá selhání tržní. Netřeba příliš podotýkat, že chudým zemím, například těm africkým, by spíše než fair trade pomohl „free trade“ – volný trh například pro zemědělské produkty je ale jen chimérou, dokud budou existovat různé společné zemědělské politiky a podobné konstrukty, které sice nahrávají jistým skupinám (například evropským zemědělcům), ale poškozují jiné (například africké zemědělce).

Společná evropská zemědělská politika, na niž směřuje téměř polovina rozpočtu EU, se podobá projektu fair trade v tom, že jsou určeny výkupní ceny, jež jsou nad tržní rovnovážnou cenou. To zajišťuje poměrně pohodlný život evropským zemědělcům, kterých tak ovšem zůstává v sektoru mnohem více, než je z pohledu zastánce opravdu volných trhů zdrávo. Dochází opět k převisu nabídky nad poptávkou, ke kupení „máslových hor“ či vzniku „mléčných jezer“. Přebytečné produkty, a nejen mléko a máslo, jsou po čase jako odpadky vyexpedovány do rozvojových zemí, kde ovšem jejich snadná dostupnost – vlastně je to mana spadlá z nebe – demotivuje tamní rolníky od vlastní výroby. Zemědělci v rozvojových zemích jsou tak zbytečně odkázáni na dovozy evropských zbytků, které zbytečně financují (ve formě exportních subvencí) evropští daňoví poplatníci. Takový stav má velmi daleko k volnému trhu, znemožňuje rozvojovým státům postavit se na vlastní nohy a neúměrně zadlužuje státy Evropské unie. Z takového dlouhodobě neudržitelného stavu krátkodobě až střednědobě těží pouze mocné lobbyistické skupiny, například oni symboličtí „francouzští zemědělci“, jež pravidelně manifestují sílou svou a svých traktorů na pařížských bulvárech.

Jak vidno, analogie existují – ač představitelé EU i obhájci fair trade proklamují následování tržních principů, realita je jiná, ne-li opačná. Mnohem více hospodářsky efektivní by byl skutečný volný obchod, „free trade“, k němuž jsou blíže cíle a vize skupiny EFTA, a nikoli EU.

 

Literatura:

Financial Times (2006), „The bitter cost of fair trade cofee“ (autor: Hal Weitzman), 8.9.2006, přístupné [online] na http://www.ft.com/cms/s/2/d191adbc-3f4d-11db-a37c-0000779e2340.html

Kovanda, Lukáš (2009), Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, Praha: Mediacop

Mach, Petr (2010), EFTA jako alternativa k EU (přednáška), publikováno [online] 15.5. 2010 na adrese http://www.reformy.cz/zpravy/petr-mach-efta-jako-alternativa-eu-prednaska/ (přístup: 9.6.2010)

Sidwell, Marc (2008), Unfair trade, publikace Adam Smith Institute dostupná [online]na adrese http://www.adamsmith.org/images/pdf/unfair_trade.pdf

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře