#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Jak bankéři „dealují“ návykové látky

27. února 2008

Může radní České národní banky Pavel Řežábek fungovat jako dealer návykových látek? A co sám guvernér Zdeněk Tůma? Nebo Ben Bernanke, šéf centrální banky USA? Svým způsobem ano.  Alespoň podle Douga Frenche, ekonoma a bankéře, editora Liberty Watch Magazine.

French upozorňuje na knihu neurologa Reada Montaguea Why Choose This Book? (recenze blogu Neuromarketing). Vědec v ní nahlíží do nitra lidského mozku a zkoumá, jak činíme rozhodnutí. V jedné z kapitol popisuje zajímavý experiment, s nímž mu pomohli dva ekonomové.

Lítostiví investoři

Experiment spočíval v investiční hře, která věrně simulovala historicky autentické tržní situace. Hráči, „pokusní králíci“, byli obdarování sto dolary a měli tyto peníze co možná nejvýnosněji investovat. Nevěděli, že hrají na de facto autentických trzích. Nepřekvapí možná, že nejvíce pohořeli tehdy, když investovali v rámci trhu, jenž simuloval burzovní krach roku 1929. Debaklem byl i trh, který věrně napodoboval sesuv v roce 1987.

Co přivedlo hráče „na buben“? Obyčejná lítost, již lze charakterizovat jako rozdíl mezi hodnotou, která reálně je, a hodnotou, jež mohla být (rozdíl mezi vrabcem v hrsti a holubicí na střeše). Lépe řečeno, strach z této lítosti. Montague to může tvrdit docela jistě, neboť hráčům při experimentu nasadil přístroj, který měřil aktivitu jednotlivých mozkových center.  Zvláště si pak všímal chování mozkového hormonu zvaného dopamin. Tato chemická látka, kromě jiného, lidské bytosti odměňuje, neboť navozuje libé pocity v reakci na učiněná správná rozhodnutí.

Opojný dopamin je ale prevít. Uvolní se jen tehdy, natrefí-li jedinec na štěstí spadlé z nebe, na neočekávanou výhru, nikoli tehdy, dostane-li člověk, co už vlastně čekal. Hráči ve zmíněné simulaci roku 1929, popisuje Montague, v jistém momentu zabředli do strnulosti a nebyli schopni činit racionální rozhodnutí. Čekali na štěstí spadlé z nebe, které jejich mozkové receptory oblaží pořádnou dávkou dopaminu. Jenže dávka nepřišla, protože celý trh zamířil kolosálně k zemi – ostatně přesně jako v roce 1929 –, a hráči přišli do jednoho o peníze. Lítost (že nedosáhnou na holubici), které se předtím obávali, vystřídala pořádná frustrace. Uletěla nejen holubice, nýbrž i ten vrabec.

Není důvod domnívat se, že všichni reální obchodníci na světových burzách jsou jiní. Že jsou snad nějaké superracionální bytosti, které včas dokážou dát sbohem tužbě po hormonální droze, po dopaminu, a v pravou minutu opustí průšvihem zavánějící investiční pozice. Pak vzniká začarovaný kruh: jedni závisláci utvrzují v chybných rozhodnutích jiné závisláky. Všichni touží po dávce dopaminu a odmítají si přiznat, že tam, kde fundamentální hodnota a růst firmy významně zaostávají za tržní valuací akcií již zdroje neočekávaného štěstí, tedy i dopaminu, vyschly.

Centrální banky to jistí

Ale pozor, existují centrální banky. Když trh dává signál, že zdroje dopaminu vyschly, umí tyto „kouzelné“ instituce poskytnout dodatečnou likviditu. Jinými slovy, napumpují na trhy nové peníze, čímž sníží úrokové míry. Obchodníci se uklidní, část z napumpovaných peněz investují do akcií v očekávání nových dávek dopaminu. Vidí-li, že ceny akcií nyní rostou, zvyšují se i jejich očekávání – investují tedy ještě rizikověji. Vidina koňské dávky dopaminu proměňuje trh v bublinu. Jenže fundamenty nejsou s to vyplnit ona očekávání, nejsou s to dostát nadějím, jež do nich vkládá dav investorů. Nezasáhne-li opět centrální banka, bublina splaskne, některé firmy zkrachují, mnoho investorů výrazně zchudne – a jsou frustrováni (doslova), neb přísun dopaminu se nekonal.

Významný ekonom rakouské školy, Ludwig von Mises, ve svém vrcholném díle Human Action napsal: „Pokles úrokových sazeb ,vyrobený‘ centrální bankou prostřednictvím zvýšení likvidity, činí kalkulaci obchodníků falešnou a zavádějící. A to proto, že řada investičních projektů se najednou jeví jako zisková a realizovatelná, zatímco při správné kalkulaci, založené na úrocích nezmanipulovaných centrální bankou, by trh od těchto nereálných výhledů dávno upustil.“

Centrální bankéři, dealeři návykového dopaminu, činí nepodloženým zlevněním peněz (snížením sazeb) zmatek v hormonálních soustavách investorů, kteří po dávce dopaminu, jež přijde například po razantnějším než očekávaném snížení sazeb, očekávají další a další infúze. Ostatně, též aktuální situace na globálních trzích stižených následky americké hypoteční krize odhaluje, že Fed, americká centrální banka, dodává trhům při každém snížení sazeb nové a nové peníze, ale i nové a nové (falešné) naděje.

Úroková cukrlátka

Že je představa centrálních bankéřů poskytujících kromě levných peněz též (dočasnou) hormonální úlevu přitažená za vlasy? Známý ekonomický žurnalista Daniel Gross se v nedávném textu, jenž vyšel v magazínu Slate, táže, proč se nejvyšší šéfové korporací i finanční vlci z Wall Streetu chovají tak dětinsky. Jako děti žadonící cukrlátka mu tyto figury připadají, když naléhají na centrální bankéře, aby hnuli s úrokovými sazbami. A že Gross takových naléhaní, jak uvádí, při nedávném ekonomickém fóru v Davosu shlédl nemálo. Čím větší ekonomické turbulence se vznáší ve vzduchu, tím více prosíků je slyšet.

„Cukrlátka jsou peníze. A když finančníci vidí možnost získat jich více, chovají se jako malí – nepočítají vůbec s následky,“ cituje Gross newyorského psychologa Alana Hilfera a dodává, že právě proto má současný finanční systém tak rozbolavělý žaludek. Centrální bankéři v čele s Benem Bernankem totiž na nářky finančníků perfektně slyší: nedávné snížení sazeb Fedu z 4,25 na tři procenta je vskutku nebývale razantní. Jenže, vyhov prosíkům, krátkodobě získáš klid, leč dlouhodobě se řítíš do problémů. A to je právě to, co nyní hrozí nejen americké, ale i světové ekonomice.

K uvolnění dopaminu stačí malým dětem neočekávaná hrstka bonbónů, finančníci potřebují miliardové dolarové injekce. Centrální banky jim je poskytují, čímž naplňují neblahá proroctví ekonomů typu zmíněného Misese nebo Miltona Friedmana. Ten v jednom ze svých posledních rozhovorů, v září 2006, uvedl, že svět dříve či později skončí v drastické inflační krizi, jež bude vyvolána ze strany vlád a centrálních bank neuváženým vrháním peněz do ekonomiky. Zaplatíme za neschopnost bank odolat volání na dopaminu závislých finančníků celosvětovou inflací? Tato hrozba není tak vzdálená, jak se na první pohled jeví.

Kdo poslouchá Misese či Friedmana?

Ale skutečné jádro problému leží ještě někde jinde – a je to již tolikrát ohraná písnička. Centrální banky jsou svého druhu regulátoři. A jestliže regulátor zasahuje do trhu více než je zdravé, rodí se deformace, jejichž následky jsou nakonec mnohem horší než původní problém. Skutečné a bolavé vyústění hypoteční krize a následného úvěrového přiškrcení nás teprve čeká, varují mnozí. Propukne tehdy, až centrální banky nebudou mít s úroky kam couvat (dodávat nové bonbóny). Pokud by přitom tytéž banky odolaly pokusům o takové couvání, mohla být případná krize mnohem méně bolestná, než bude nyní, přidávají. Zkrátka, regulátor reguloval, až přereguloval.

A navíc, snaha o nemístné regulace, či snad dokonce snaha domněle vyvolených shora řídit lidskou společnost, nejspíše stála v samém počátku hypoteční krize. Jak uvádí Stan Liebowitz, profesor ekonomie z univerzity v texaském Dallasu, v nedávném textu pro NY Post, byli to právě různí ochránci lidských práv a antidiskriminační lobbisté, kteří zákonodárce tlačili, aby zjemnili pravidla pro získání hypotéky. „Zřejmě největší skandál hypotékové krize je, že tato přímo pramení ze záměrného uvolňování pravidel pro získání hypotéky. Dělo se tak v jménu boje (ochránců lidských práv) za zmírnění diskriminace, a to navzdory varováním, že takový stav může vyústit v dalekosáhlou platební neschopnost,“ píše Liebowitz.

Právě neschopnost chudých splácet ony „subprime“ hypotéky vedla k následné krizi, jež stále hrozí přerůst v globální problém dlouho nevídaných parametrů.

Jak již autor blogu argumentoval v této souvislosti v tomto textu, trh třeba není všemocný, ale nedopouští se takových chyb jako ti, kdož se jej snaží řídit (tedy ochránci lidských práv a v jisté míře třeba i mnozí centrální bankéři). Mises psal v tomto duchu v první polovině dvacátého století, Friedman v té druhé. Přesto to zjevně nestačilo.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře