#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Hypotéky jsou teď něco jako prošlý jogurt v supermarketu

23. října 2019

Proč jsou ceny bydlení pořád pro většinu běžných Čechů nedostupné? A jak by mohl pomoct rozvoj vysokorychlostních železničních sítí?

Pokud si mladá rodina chce pořídit v Praze běžný byt na hypotéku, musí dát přes 1,5 milionu ze svého, aby si vůbec mohla vzít hypotéku. Tu bude splácet 30 let. Vede to k tomu, že se lidé stále častěji stěhují ven z velkých měst, kde je bydlení dostupnější.

Hypotéka ve slevě

Místo růstu cen hypoték tak došlo k jejich poklesu. „Hypotéky jsou teď něco jako prošlý jogurt v supermarketu: prodejce se snaží jít s cenou dolů, a přesto ho nikdo nechce. Řada lidí totiž nemá na nemovitost ani s hypotékou,“ popisuje Lukáš Kovanda.

Vysokorychlostní železnice by zkrátila dojezdovou vzdálenost i ze vzdálenějších měst a zmírnila tlak na růst cen nemovitostí, myslí si Kovanda.

„Některé byty jsou bohužel úplně prázdné, protože spekulantům se vyplatí samotné zhodnocování nemovitosti bez inkasování nájemného,“ vysvětluje ekonom. „A situace se bude zhoršovat, protože roste zájem cizinců o nemovitosti v českých městech.“

Budoucnost jsou rychlovlaky

Jedno z možných řešení, jak zmírnit tlak na růst cen nemovitostí, je snazší dojíždění. „Bohužel Česko stále nemá dobudovanou vysokorychlostní železniční síť, která by zkrátila dojezdovou vzdálenost i do měst typu Jihlavy a zmírnila tlak na růst cen nemovitostí.“

„Lidé by pak mohli bydlet i dál od Prahy, jako třeba v Jihlavě, a přitom to mít do práce půlhodinku nebo čtyřicet minut rychlodráhou.“ Vysokorychlostní železnice by kromě ekonomického přínosu mohla mít i celospolečenský dopad.

Kovanda poukazuje na příklad Německa, kde dobrá železniční obsluha příhraničních oblastí vedla k jejich rozvoji, a tím i ke snížení politické polarizace ve společnosti.

Nestropovat, ale stavět

Další témata rozhovoru: návrh rozpočtu; Nobelova cena za ekonomii; 90 let od celosvětové hospodářské krize; příprava Evropské centrální banky na případnou novou krizi.

Odvysíláno v pořadu Jak to vidí na Českém rozhlase Dvojka.

 

Přepis rozhovoru:

Zita SENKOVÁ
Dobrý den, přeje Zita Senková, mým dnešním hostem je ekonom Lukáš Kovanda, já vás vítám, dobrý den.

Lukáš KOVANDA
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ
Co nám v Jak to vidí dnes neunikne, například exploze cen bytů ne jenom u nás nebo také střídání stráží v čele Evropské centrální banky, nerušený poslech. Sněmovna dnes bude jednat o státním rozpočtu na příští rok, v parlamentu má vystoupit také prezident Miloš Zeman. V návrhu najdeme například rekordní výdaje na důchody nebo rodičovské příspěvky, ale obsahuje také vyhlídku na výběr daní, v době, kdy ekonomika přece jenom o něco zpomaluje. Bude to Lukáši Kovando, dlouhý den, nebo to půjde hladce?

Lukáš KOVANDA
Já očekávám, že to půjde hladce, protože vlastně z těch koaličních stran, z těch stran, které podporují vládu, tak zaznívají souhlasná stanoviska, to co tyto strany, ať už se jedná o sociální demokracii nebo komunisty vlastně chtěly, aby podpořily ten rozpočet v tomto prvním čtení, tak to zdá se dostali, takže rámcově by ten rozpočet měl být schválen s deficitem 40 miliard korun, co pak bude už v rámci toho přeskupování těch jednotlivých dílčích položek poté, co ten rámec bude schválen, to samozřejmě nelze nyní předjímat, lze očekávat nějaké změny, ale ta základní kostra toho rozpočtu, tedy i s tím deficitem by měla být schválena.

Zita SENKOVÁ
Bude to dobrý rozpočet?

Lukáš KOVANDA
Bude to rozpočet, který se tváří tak, jako bychom už byli v krizi nebo v nějakých vážných ekonomických problémech, protože za takové situace je obhajitelné schodkové financování vládních výdajů, ovšem my jsme na tom stále poměrně dobře a za takové situace bych si uměl lépe představit například vyrovnaný rozpočet, který by si schraňoval ty prostředky, které vzniknou tím, že nepůjde do deficitu na horší časy, až udeří horší časy, tak pak se vyplácí tedy, aby vláda schodkové financovala výdaje, aby například poskytovala dávky v nezaměstnanosti nebo, aby vytvářela pracovní místa v době, kdy toho kvůli krizi není soukromý sektor tolik schopen.

Zita SENKOVÁ
Hypotéky jsou po krátkém růstu zase na svých starých cenách, byty byly nejlevnější asi před třemi lety, proč jsou ty ceny nového bydlení pro pracující lidi pořád tolik nedosažitelné?

Lukáš KOVANDA
Říkáte správně, pořád tolik nedosažitelné, možná bych řekl, ještě stále nedosažitelnější, to znamená více a více problematické pro například mladé rodiny s dětmi dosáhnout na bydlení, vezměme si například, že v Praze, pokud chcete byt, běžný byt na hypotéku nyní. Musíte dát třeba milion a půl přes milion a půl dokonce ze svého, řekněte mi, která mladá rodina s dětmi si může dovolit dát milion a půl ze svého a teprve poté třeba 30 let ještě splácet hypotéku na ten byt, tudíž my pozorujeme i to, že se lidé už stěhují za města, za Brno, za Prahu a například tolik diskutované vysokorychlostní železnice, která by například dramaticky zkrátila dojezdovou vzdálenost i do měst typu, řekněme Jihlavy, tak by ulehčila nebo zmírnila ten tlak na růst cen nemovitostí v Praze, protože by jaksi bylo snazší právě pro ty lidi z Prahy, od někam odjet nebo bydlet někde za Prahu i třeba dále od Prahy jako v Jihlavě a přitom to mít do Prahy půlhodinku 40 minut. Tou rychlodráhou, takže vidíme, že ten rychlovlak nebo ta vysokorychlostní železnice, o níž se stále hovoří, by měla i své blahodárné celospolečenské ne jen ekonomické účinky, něco podobného je patrné v Německu, kde také vlastně ta vysokorychlostní železnice, která dobře obsluhuje ty příhraniční oblasti, způsobuje, že tyto příhraniční oblasti rozkvétají, jak podnikatelsky tak celospolečensky a to vede například k tomu, že je nižší politická polarizace, protože ta často právě vzniká v těch místech, které jsou odlehlejší od těch center, což je v České republice třeba příhraničí tak, že to lepší spojení vlakové by vedlo k tomu, že by tedy zmírnily třeba tlaky na politickou polarizaci a inklinaci k politickému extrému, takže bylo by to samozřejmě příhodné, pokud by se podařilo snížit ceny nemovitostí, ať už výstavbou té rychlodráhy nebo větší výstavbou samotných nemovitostí v Praze v jejím okolí, ale k tomu potřebujeme uvolnit legislativu, a to je ten základní problém.

Zita SENKOVÁ
Mimochodem Brno v cenách bytů dohání Prahu, takže to není jenom problém metropole.

Lukáš KOVANDA
Je to tak, je to problém i ne jen Brna, ale i těch krajských měst.

Zita SENKOVÁ
Jistě.

Lukáš KOVANDA
Je to rostoucí problém měst, jako je Olomouc, Hradec Králové a ta situace vlastně nebude lepší, spíš si myslím, že se to bude dále zhoršovat, protože roste i zájem například cizinců o nemovitosti v českých městech.

Zita SENKOVÁ
A pak jsou některé byty úplně prázdné?

Lukáš KOVANDA
Pak jsou některé byty úplně prázdné, protože některým spekulantům se vyplácí investovat do bytů a uložit si v nich peníze a prostě hrát na to, že jenom to samotné zhodnocení, aniž by inkasovali nájemné se jim vyplácí. Museli by také, pokud by tam měli někoho ubytovaného, například více investovat do renovací. Měli by s tím spojeny další náklady, takže opravdu zůstávají některé byty prázdné, ale to je záležitost i řady západních měst například loni Londýna.

Zita SENKOVÁ
Když jste se právě zmínil o těch jiných metropolích, tak i další města bojují s těmi vysokými nájmy. Berlín, Vídeň, Paříž v Německu se rozhodly zastropovat ten, ceny vlastně konkrétně v německé metropoli, je toto cesta?

Lukáš KOVANDA
Já si myslím, že není, protože je to vlastně omezování, nakládání s tím majetkem, který patří těm, v tomto případě majitelům nemovitostí, myslím si, že v tomto ohledu je lepším řešením opravdu zajistit rychlejší výstavbu, protože dlouhodobě těžko existuje jiné řešení zastropování. Nakonec ve svém důsledku povede ke vzniku černého trhu, kdy ta regulace bude obcházena, bude to mít další celospolečensky negativní následky. Nicméně uvědomuji si, že není ani jednoduché to uvolnění té legislativy, týkající se výstavby, také je problémem to, že řada lidí vlastně nechce, aby se v jejich okolí stavělo, takže různě blokují tu novou výstavbu, někteří komunální politici také vlastně nechtějí novou výstavbu, sami často vlastní nemovitosti, takže si uvědomují, že rychlejší výstavba způsobí tlak na pokles cen nemovitostí a vede k tomu, že jsou tou žábou na prameni, takže je to složitý, složitá záležitost, ve které se prolínají ne jen čistě ekonomické, ale řekněme i sociologické vlivy, politické vlivy a vidíme, že je to problém ne jen České republiky, ale i dalších vyspělých ekonomik.

Zita SENKOVÁ
Lidé si vlastně půjčují méně na byty, konkrétně v České republice.

Lukáš KOVANDA
Pozorujeme velké zamrznutí toho hypotečního trhu, navzdory tomu jak jste tedy řekla, že ceny nebo ceny hypoték klesají opětovně, což je vlastně nečekané, to se nečekalo na začátku tohoto roku, tak v podstatě o hypotéky není zájem, takže hypotéky jsou teď něčím, jako třeba prošlý jogurt v supermarketu, kde se také prodejci snaží jít s cenou dolů, a přesto ho nikdo nechce, stejně tak banky nyní jdou tedy s cenou dolů s úrokovou sazbou na hypotékách dolů, ale přesto o ně příliš zájem neoživuje, je to dáno právě z velké části těmi vysokými cenami nemovitostí, kde je řada lidí jednoduše nemá ani s tou hypotékou na to, aby si tu nemovitost pořídila, takže si hypotéku nebere.

Zita SENKOVÁ
Mimochodem o letošní Nobelově ceně za ekonomii se hovoří o tom, že ukazuje trend z těch posledních let, ukazuje vlastně tu snahu ekonomů přispět k tomu zmírnění chudoby, respektive poukázat na tuto problematiku, souhlasíte s tím?

Lukáš KOVANDA
Jednoznačně ta Nobelova cena letošní míří do šesti rukou, když to tak mám říct.

Zita SENKOVÁ
Ano.

Lukáš KOVANDA
Šel tedy třem, třem Nobelistům, třem ekonomům, dvou ekonomům, jedné ekonomice.

Zita SENKOVÁ
A jednomu manželskému páru.

Lukáš KOVANDA
A jeden ano, jeden manželský pár ještě k tomu, což je skok opravdu nebývalé, i když ne úplně ojedinělé, ale velmi zřídkavé v historii Nobelovy ceny, a to klíčové zač tedy Nobelův výbor oceňuje ty laureáty, tak je právě boj s chudobou, kdy oni vlastně ten velký problém bude s chudobou, rozčleňují, parcelují na dílčí podotázky a dospívají k tomu, že, když se dobře identifikuje nějaký dílčí problém, například nízká vzdělanost nebo špatný zdravotní stav dětské populace, ať už v subsaharské Africe nebo, nebo Indii, například tak tímto zmírněním toho dílčího problému, které velmi levné to zmírnění, tak můžete velmi zmírnit i tu celkovou chudobu, takže například se často uvádí ten případ odčervení dětí v subsaharské Africe, což výrazně zlepšuje jejich zdravotní stav, ony ty děti pak mají lepší školní docházku a vlastně dramatický stoupá úroveň jejich vzdělanosti, to znamená ta generace jen kvůli levnému zásahu v podobě odčervení, tak je vlastně daleko vzdělanější, než byly generace předchozí a prokazatelně ti Nobelisté vlastně takto zlepšili vzdělanostní úroveň třeba milionů dětí na indickém venkově v subsaharské Africe, takže se ukazuje, že ekonomie umí vlastně dnes už, že to není jenom teoretizování od stolu ale že. Prací v terénu dokáže vydatně zlepšovat život v těchto rozvojových zemích.

Zita SENKOVÁ
Vrací se svým způsobem pak tedy ekonomie ke svým kořenům k té podstatě?

Lukáš KOVANDA
Trochu ano, trochu máte pravdu, ona ve druhé polovině 20. století opravdu se vrhla až příliš, řekl bych na to teoretizování, na takovéto uvažování od stolu a myslím si, že to byla chyba, nicméně v současné době objektivně je třeba říci, že také máme daleko lepší prostředky, jak pracovat v terénu, jak sbírat data, a to nám otevírá možnost právě k tomu výzkumu, který má blíže, řekněme praxi, takže je to i věc, řekněme určitého technologického pokroku, levnějšího i třeba cestování, je dnes levnější se pro například západní ekonomy, pro ekonomy z amerických univerzit dostat třeba na ten africký venkov, dlouhodobě tam pobývát, mapovat, sledovat, analyzovat ty tamní populace na základě této analýzy a sběru dat přímo v terénu, tedy vyhodnocovat a navrhovat nejlepší řešení, která se ukazují jako daleko efektivnější než ty teorie, které byly v kursu, řekněme před 20-50 lety.

Zita SENKOVÁ
Před 90 lety koncem října 1929 vypukla největší hospodářská krize. Málem pohřbila demokracii, vedl ke krizi, Lukáši Kovando, pouze v uvozovkách krach na newyorské burze, protože o příčinách těch událostí se dodnes vedou spory, co vůbec předcházelo tomu období?

Lukáš KOVANDA
Bylo to období „roaring twenties“, jakýsi burácivých, bujarých 20. let, kdy rostly akciové trhy, nyní se bavíme o Spojených státech a trhy byly v euforii, tehdy v podstatě já nevím holiči, kadeřníci si prostě kupovali akcie firem a aniž tomu rozuměli, nevěděli do čeho investují. To co podnítilo tuto euforii, byla uvolněná měnová politika americké centrální banky, která, když to řeknu hodně lidově, tak pumpovala peníze do ekonomiky, lidé měli peníze, měli pocit tedy, že se všechno daří, ovšem do značné míry tento pocit byl pouhou iluzí, což se pak projevilo v černém úterý roku 1929 29. října, kdy došlo k tomu legendárnímu krachu na newyorské burze a tento krach vlastně vzal důvěru lidí v ekonomiku, protože najednou viděli, že opravdu podstatná část jejich bohatství byla iluzí a ti lidé najednou se zdráhali, jaksi investovat, zdráhali utrácet, došlo k něčemu, co se nazývá, co ekonomové označují jako paradox úspor, samozřejmě na úrovni jednotlivce ve špatných časech může být rozumné spořit, připravovat se na časy ještě horší, ovšem když spoří celá ekonomika, když spoří všichni, tak se jaksi zadrhnou kola celé ekonomiky, protože nikdo neutrácí, takže firmy nemají odbyt, nemají zisk, musí propouštět, aby pokryly své náklady, a to propouštění vede k takzvané deflační spirále, protože ti propuštění lidé, nemohou utrácet, nemají peníze, tudíž firmy mají ještě nižší zisky a musí propouštět další lidi a opět ty další lidi neutrácejí, a ta spirála se dále a dále prohlubuje, no a výsledkem bylo to, že ve Spojených státech například byli nuceni v roce 1930 zavíst, zavést silná protekcionistická opatření, aby ochránili tu ekonomiku, která už byla v té spirále zničující před zahraničním dovozem, aby alespoň částečně pomohli těm domácím pracovním místům, což ovšem vedlo k odvetným opatřením celním, to znamená americká cla se dočkala odvety v podobě cel jiných zemí a celosvětový nárůst protekcionismu pak oslabil světový obchod, takže v roce 1933 byl pouze na jedné třetině své úrovně z roku 1929 a například Československo silně průmyslově závislé, ač silně exportně závislé už v té době utrpělo zásadně tímto poklesem světového obchodu, a proto se také dostavily ty obrovské sociální problémy a nakonec, bohužel také druhá světová válka, která teprve řadu zemí z té krize a z té, z těch důsledků té krize vyléčila, dáli se to tak o válce říci tedy.

Zita SENKOVÁ
Při tom ve 20. letech minulého století naše ekonomika rostla.

Lukáš KOVANDA
Přesně tak, ta dvacátá léta byla nesmírně, jak jsem řekl bujará, trochu připomínalo to, co se dělo, no řekněme na západě před rokem 2008, před tou globální finanční krizí z doby před 10 lety, kdy už také panoval určitý, určitá naděje nebo určitá víra, ale spíše iluze, jak se dnes ukazuje, že jsme pod, že jsme konečně dosáhli stavu, kdy jsme vyhladili ekonomické cykly, že už nebudou nějaké další propady. Podobně jako jsme byli zaskočeni v roce 1929, tedy my ne, spíše naši předci, tak jsme pak byli zaskočeni v tom roce 2008, kdy se v roce 2009 zásadně propadla světová ekonomika, ale zde je nutno říci, že ten propad ve světovém hrubém domácím produktu byl pouze o jedno procento v tom roce 2009, když to v tom roce 1929 a v těch počátkem třicátých let to bylo o 15 %, že to znamená ta krize třicátých let byl vlastně 15× horší než ta krize z doby před 10 lety.

Zita SENKOVÁ
Lze z té velké hospodářské krize, která začala v tom roce 1929 vyvodit něco, nechci říkat návod na to, jak zabránit, aby se opakovaly podobné scénáře, už jste sám Lukáši zmínil rok 2008, možná bych připomněla ještě jednu velkou krizi, která také začala na podzim ovšem v roce 1973 a arabské ropné embargo, jak jsme na kolik jsme se poučili, možná je také otázka, jestli je bohatství vůbec iluzí?

Lukáš KOVANDA
Já bych ty, já bych srovnat ty dvě krize, to je velmi dobrá otázka, krize 1929 a řekněme 2009, protože vlastně se ukazuje, že jsme se dokázali poučit, že jsme se dokázali poučit, v tom roce 1929 učinila zásadní chybu americká centrální banka, kdy vlastně byla příliš pasivní, ona měla, se říká lidově pumpovat peníze do ekonomiky, ale ona to neučinila, takže proto docházelo k dalším sériovým řetězovým krachům, v tom roce 2008, 2009 americká centrální banka poučena právě i z té krize roku 1929 začala poměrně agresivně pumpovat nové peníze do ekonomiky, byť i za to jí stihla kritika, ale myslím si, že to bylo oprávněné a tím vlastně ulevila od té největší paniky, takže ta největší panika zmizela, řekněme někdy v prvém čtvrtletí roku 2009 a problém je v tom, že zatímco v tom roce 1929 ta americká centrální banka jaksi vůbec neposkytla žádnou, žádný záchranný medikament, medikament je vždy určitou drogou a vytváří určitou iluzi, ale někdy je to třeba. Tak nyní se zdá, že právě tohoto medikamentu té jakési drogy poskytujeme zase naopak až příliš, to znamená, že jednou jsme neposkytovali nic, což vedlo v konečném důsledku až ke druhé světové válce, nyní poskytujeme až příliš, což má ovšem také své nežádoucí důsledky, jedním z těch důsledků je třeba to, že nyní je vlastně si ty drogy, ty trhy na tu drogu jaksi navykly, a my se dostáváme do situace, kdy ta droga přestává účinkovat, to je právě nyní, kdy pozorujeme třeba v řadě zemí záporné úrokové sazby a my nevíme, jak dál, protože jsme se ocitli v určité pasti, kterou někteří ekonomové označují jako past dluhů nebo pas nízkých úrokových sazeb, snad to tedy nepovede ke třetí světové válce, ale je to velice závažný úkaz a zatím nevíme, jak vlastně odnaučit ty trhy, aby zbavily té závislosti na té droze.

Zita SENKOVÁ
Nějaká substituční léčba?

Lukáš KOVANDA
Musíme si projít zřejmě nějak dříve či později nějakým otřesem nějakou krizí, tím nechci malovat čerta na zeď, ale v podstatě my jsme v těch uplynulých 10 letech na základě poskytování té drogy, na základě snižování úrokových sazeb opět vytvořili určitou iluzi, určitou iluzi, vytváření bohatství a v tomto smyslu, obávám se, že se může opakovat něco, co jsme právě zažívali v těch 20. letech nebo zase před tou krizí roku 2008, to znamená my tu krizi z doby před 10 lety jsme úplně nedokázali nikdy vyřešit a pořád tady existuje velké riziko, že podstatná část toho bohatství, které se od té doby vytvořilo, je pouhou iluzí, určitou bublinou, která velice bolestivě splaskne.

Zita SENKOVÁ
Ve studiu je se mnou ekonom Lukáš Kovanda. Je na případnou novou možnou krizi připravena Evropská centrální banka, v její čele dochází ke střídání, odchází Mario Draghi, přichází Kristin Lagardeová a lze očekávat vůbec nějakou změnu stylu nebo jsou ty výhybky prostě nastaveny?

Lukáš KOVANDA
Evropská centrální banka bohužel vlastně na tu krizi je připravena méně než například americká centrální banka, to znamená, že Evropská centrální banka už nyní má své úrokové sazby na nule dokonce v záporu, zatímco americká centrální banka ještě je v plusu, to znamená centrální banka ve Spojených státech může ještě snižovat sazby a tím jaksi podporovat ekonomiku, ale Evropská centrální banka už nemá kam jít s těmi sazbami dolů, takže Kristine Lagardeová, která převezme otěže v čele centrální banky evropské, tak se od 1. listopadu ocitá v prekérní situaci, ne snad, že by nyní ta situace byla kritická to rozhodně ne, ale pokud by se dramaticky zhoršily podmínky na světových trzích, tak opravdu bude čelit historicky bez příkladné situaci, kdyby vlastně se zhoršovaly ekonomické podmínky a ona už neměla vlastně těmi konvenčními postupy nebo dokonce i prostřednictvím toho pumpování peněz ve velkém jaksi tu ekonomiku jak stimulovat, to znamená, že opravdu před ní může být velmi pravděpodobně nebo docela pravděpodobně velká výzva, bude zřejmě muset zavádět úplně nová opatření na to, aby ekonomiku eurozóny stimulovala.

Zita SENKOVÁ
Dovedete si, pane Kovando, představit jaká opatření by to mohla být?

Lukáš KOVANDA, ekonom
Často se hovoří o takzvaných vrtulníkových penězích, o penězích shazovaných z helikoptéry. To je pouze samozřejmě příměr, se kterým právě přišel tuším někdy v šedesátých letech právě jeden z klíčových teoretiků velké hospodářské krize třicátých let Milton Friedman a znamená to to že, obrazně řečeno, ta centrální banka bude jaksi opravdu shazovat peníze z vrtulníku, tudíž ty peníze poskytovat přímo lidem, bude tedy obcházet ten bankovní systém. Nebude to samozřejmě, takže by nad našimi hlavami kroužily helikoptéry nebo drony a shazovaly nám bankovky, ale bude to třeba tak, že každý občan eurozóny prostě získá na svůj účet zcela bezpracně, já nevím, v přepočtu 300 tisíc korun a budete si s nimi moci dělat, co bude chtít. Centrální banka samozřejmě bude spoléhat na to, že je utratí a tím bude rozhýbávat kola ekonomiky, v takovém případě troufám si říct, že řada Čechů by proklínala, že jsme nepřijali euro, protože kdyby viděli, že třeba Slováci získali bezpracně 300 tisíc v korunách, tak asi by to vyvolalo určitý pocit nelibosti, ale je to něco, co se stát opravdu může a je to jedna z těch zásadních teorií, které se nyní objevují ohledně toho, jak tedy podporovat ekonomiku v případě, že je na takzvané nulové hranici, není kam tedy s úroky už dále, protože do záporu stále nemůžeme jít kvůli existence hotovosti a takže si myslím, že je to pravděpodobné, že něco takového dříve či později nastane.

Zita SENKOVÁ
Švýcaři ti euro nemají a některé banky v konfederaci začaly vyplácet bohatým klientům úroky z vkladů a začínají jim účtovat poplatky za to, že si u nich ukládají hotovost, proč přistoupily k takzvané záporné úrokové sazbě, jaký je jejich smysl?

Lukáš KOVANDA
Není to pouze ve Švýcarsku, i když také ve Švýcarsku, ale třeba v Dánsku to bude v Itálii. Největší italská banka je to právě ten důsledek toho, že my v posledních 10 letech, jak jsem říkal, jsme do značné míry to bohatství vytvářely na základě určité iluze a nyní je třeba za tu iluzi platit. No prvním nebo prvními, kteří budou platit, budou ti majetnější držitelé vkladů v těchto bankách, ve Švýcarsku, v Dánsku, v Itálii, ale my už vlastně za to platíme, protože třeba naše i tady v České republice jsou úroky v bankách na vkladech, jak víme, jsou úročeny velmi dle, například penzisté mají velmi mdle úročeny celoživotní úspory, což pak vede k tomu, že když se jim přidá 900 korun na důchodech tak je to pro ně, tak je to pro ně velký, velký přínos a ovlivňuje to politiku, ovlivňuje to to komu dají hlas u voleb, ale tím klíčovým důvodem je to, že to úročení jejich celoživotních úspor je v podstatě na nule nyní v České republice a v těchto zemích o níž jsme hovořili, tam dokonce se už dostává pod nulu a je to právě důsledek toho, že my platíme nyní ve formě toho mdlého nebo žádného úročení za to, že jsme tady vytvářeli 10 let tu iluzi bohatství a já se obávám, že budeme platit ještě daleko více bohužel, a to mě vede k určité skepsi, kterou jsem tedy už předesílal před chvílí.

Zita SENKOVÁ
Je iluze také odchod Velké Británie z Evropské unie, víme, že nebo vypadá to tak podle komentátorů, že Spojené království se přiblížilo neřízenému odchodu.

Lukáš KOVANDA
Já pořád v ten neřízený odchod nevěřím, ale opravdu ve věci brexitu nyní cokoliv tipovat, je velice ošemetné. Nyní se to zdá, že opravdu zase po včerejšku pravděpodobnost toho takzvaného tvrdého brexitu, odchodu bez dohody stoupla, ale já si pořád myslím, že nakonec to bude třeba i s nějakým odkladem, ale s dohodou, ale opravdu ruku do ohně za to nedám.

Zita SENKOVÁ
Jak píše nejnovější online vydání serveru Spiegel, Johnson pauzuje, to se ale netýká pořadu Jak to vidí, ten se přihlásí opět zítra, mým mostem bude Jiří Hlaváč a dnes děkuji LukášiKovandovi, mějte se hezky.

Lukáš KOVANDA
Děkuji za pozvání, hezký den všem.

Zita SENKOVÁ
Zita Senková přeje příjemný poslech Dvojky.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře