#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Hodnocení působení vlády v ekonomické oblasti u příležitosti výročí jejího jmenování

23. června 2019

Současná česká vláda vyhlíží ve čtvrtek v nadcházejícím týdnu, tj. 27. 6., výročí svého jmenování. Co se jí v ekonomické oblasti podařilo či nepodařilo splnit vzhledem k prioritám stanoveným v programovém prohlášení?

Prioritou má být zjednodušení a elektronizace daňového systému, zjednodušení správy daní a snížení administrativní zátěže na obou stranách.

O zjednodušení daňového systému příliš hovořit nelze. Podle nedávno zveřejněné srovnávací studie vypracované dvěma německými univerzitami mají v celé EU jen tři země ještě složitější daňový systém než ČR, a sice Itálie, Řecko a Chorvatsko. Jedná se vesměs o země, které v evropském kontextu kvalitou státní správy rozhodně nevynikají. ČR má tedy značnou rezervu ve zkvalitňování své správy daní a jejich elektronizaci. Jistého dílčího posunu k lepšímu docílila v uplynulých letech v pořadí Světové banky, které je součástí její rozsáhlé pravidelně vydávané srovnávací studie Doing Business, avšak ani tento posun nelze označit za naplnění potenciálu. ČR má v této oblasti značné rezervy a další potenciál ke zlepšení. Svalovat však vinu za nelichotivé mezinárodní umístění pouze na stávající vládu samozřejmě nelze. Jedná se o výsledek zanedbání situace, které je záležitostí dlouhých let, ba desetiletí, po která jednotlivé politické strany stále dokola slibují zjednodušení daňového systému, ale opravdu znatelný posun k lepšímu se nedostavuje.

Vláda bude klást důraz na zvyšování investic a efektivní čerpání zdrojů na investice z EU, podpoří růst důchodů a platů u vybraných profesí (u pedagogů a v sociálních službách).

Vládě rozhodně nelze vyčítat nedostatečný důraz na růst důchodů a platů. Letos velkoryse navyšovala jak důchody, tak také plošně platy, zvláště výrazně učitelům. Slib současné vlády, že do roku 2021 vystoupá průměrný učitelský plat na 45 tisíc korun hrubého měsíčně, je tudíž realistický. Z hlediska sociálního nelze nic namítat, protože důchody a platy právě učitelů, ale i některých dalších pracovníků placených z veřejných peněz, si navýšení zasluhovaly. V případě navýšení platů učitelů lze dokonce hovořit o výdaji, který není jen čistě provozního rázu, ale má svůj určitý investiční aspekt – ve smyslu investice do nastupujících generací, prostřednictvím finančně lépe motivovaných pedagogů. Nicméně chybou je, že vláda postupuje nekoncepčně. Navyšování důchodů a platů by měla předcházet nebo alespoň doprovázet reforma, tedy jak reforma penzí, tak například vzdělávacího systému. Bezkoncepční přidávaní na důchodech a platech získává charakter líbivého kupování si voličských hlasů a preferencí. Ekonomiku však nepovznese zdaleka tolik jako přidávání na důchodech a platech, realizované v rámci propracované koncepce s jasnou vizí. Ve formulaci takovýchto vizí a vytvoření náležitých koncepcí vláda selhává, stejně jako mnohé vlády předchozí.

Udržení nízké úrovně státního dluhu ve vztahu k HDP.

Zde vláda svůj slib naplnila. ČR loni měla čtvrtou nejnižší úroveň veřejného dluhu v poměru k hrubému domácího produktu v EU, předčily ji pouze Estonsko, Lucembursko a Bulharsko. Plusem pro vládu je to, že toto lichotivé umístění udržuje a nenechává se zlákat k bezuzdnému fiskálnímu populismu. Prostor k takovému líbivému jednání jednoznačně měla, svodu však naštěstí nepodlehla. Přesto se dopustila některých výstřelků. Příkladem jsou naprosto zbytečné slevy, prosazené loni, na vlakové a autobusové jízdné pro studenty a důchodce, hrazené z veřejných peněz. Naštěstí se vláda nedopouštěla takovýchto excesů v míře, která by vedla ke zhoršení úrovně veřejného zadlužení v poměru k HDP. Vláda však mohla být ambicióznější a lépe využít uplynulá léta značné prosperity české ekonomiky k budování výraznějších přebytků a vytváření fiskálního polštáře pro časy ekonomického útlumu. V tomto ohledu se promarnila příležitost k ozdravení veřejných financí na úroveň vykazovanou v období před globální finanční krizí z doby před deseti lety.

Zrušení superhrubé mzdy u daně z příjmů fyzických osob, zavedení 19procentní sazby a zachování solidárního zvýšení daně zavedením sazby 23 procent. Přeřazení dalších položek do druhé snížené sazby DPH ve výši 10 procent.

Zrušit superhrubou mzdu se, jak známo, vládě nepodařilo. I když o to usilovala. Ještě letos by se návrh zrušení superhrubé mzdy měl vrátit na koaliční radu, takže nelze vyloučit, že vláda ještě svůj slib naplní. K přeřazení položek do druhé snížené sazby DPH však dojde, už příští rok. V některých případech je však problematické, třebaže obecně lze snižování daní vítat, jelikož podněcuje ekonomickou aktivitu. Jenže například snížení DPH na točené pivo spíše povede k ještě vyšší konzumaci oblíbeného alkoholického nápoje, jehož spotřeba je už nyní v ČR jedna z nejvyšších na světě. Vyšší spotřeba alkoholických nápojů představuje budoucí vyšší zátěž na systém veřejné zdravotní péče, který se tak jako tak ocitne pod silným tlakem z titulu populačního stárnutí. Navíc vláda postupuje nekonzistentně, protože v rámci svého letošního sazbového balíčku hodlá od příštího roku zvýšit spotřební daň z tvrdého alkoholu. Argumentuje přitom právě ohledy na financování systému veřejné zdravotní péče. Jenže alkohol je jen jeden, zdravotní problémy může způsobit jak konzumace lihovin, tak právě i třeba točeného piva.

Změny v elektronické evidenci tržeb včetně zavedení zvláštního offline režimu pro fyzické osoby s nízkými ročními hotovostními příjmy.

Rozšíření EET znamená sice splnění slibu vlády, ale bude pro řadu lidí tou příslovečnou poslední kapkou, která je přiměje k ukončení živnosti či podnikání. Může jít třeba o instalatéra či řemeslníka, ale také třeba lékaře vyššího věku, který si řekne, že „tohle už nemá zapotřebí“. S EET se totiž pojí jak náklady pořizovací (koupě samotného zařízení – elektronické pokladny), tak trvalejší náklady (účtenkový papír, aktualizace softwaru). Ty mohou být zátěží zejména pro starší, technologicky méně zdatné generace. Lze navíc očekávat, že rozšíření EET nepřinese státní kase takový dodatečný daňový výnos jako první dvě vlny. Celkově tak zápory opatření předčí jeho přínosy.

Podpora rozvoje sdílené ekonomiky a sdílených služeb, doprovázená ovšem přiměřenou regulací a kroky směřujícímu k řádnému danění příjmů z ní.

Vláda v oblasti sdílené ekonomiky zastává poměrně prozíravý postoj. Snaží se s představiteli platforem sdílené ekonomiky typu Uberu či Airbnb vést poctivou diskusi a teprve na jejím základě uvádět nebo novelizovat příslušnou legislativu. Česká vláda však „příliš tlačí na pilu“ v otázce zavádění digitální daně. Jejím případným jednostranným zavedením, o němž vážně uvažuje, riskuje zhoršení ekonomického vztahu se Spojenými státy, protože většina zdaněných platforem – typu Googlu či Facebooku – pochází právě odtamtud. Zhoršení vztahů s USA kvůli zavedení digitální daně se obávají například Irsko nebo Dánsko. V současné atmosféře zjitřené obchodní válkou mezi USA a Čínou může právě i krok České republiky přispět k rozpoutání obchodní války mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Inkaso české digitální daně, odhadované na pět miliard korun ročně, by v takovém případě bylo jen slabou a nedostatečnou kompenzací za výrazné ponížení daňového inkasa, způsobené ochromením českého zahraničního obchodu. Česká republika vykazuje mnohem nižší úroveň veřejného zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu než většina zemí EU. V porovnání se zeměmi, jako je Francie, Itálie, Španělsko či Belgie, je tato úroveň v případě Česka dokonce trojnásobně nižší. Jestliže právě tyto země patří k těm, které jednostrannou digitální daň nejvehementněji prosazují, Česká republika se v oblasti veřejných financí zdaleka pod takovým tlakem nenachází. Navíc je coby malá a otevřená ekonomika více závislá na plynulosti mezinárodního obchodu než větší ekonomiky typu Francie, Itálie nebo Španělska. Ty jsou schopny dopady méně plynulého zahraničního obchodu, a dokonce dopady případné obchodní války EU a Spojených států, lépe absorbovat. V jejich případě je tedy přínos za zavedení jednostranné digitální daně potenciálně vyšší než v případě ČR, resp. není tak výrazně jako v ČR potlačován možnými nepříznivými dopady a konsekvencemi jejího zavedení. Pozdržení rozhodnutí o zavedení digitální daně do roku 2020, kdy bude k dispozici globální konsensuální řešení zdanění digitální ekonomiky dojednané v rámci OECD, se tak v tuto chvíli jeví z hlediska České republiky a jejích ekonomických a mezinárodně-politických zájmů jako optimální postup.

Vláda nebude usilovat o přijetí eura, a to kvůli hrozící ztrátě vlastní měnové politiky a negativním dopadům takového kroku na úspory občanů.

Tento svůj slib vláda beze zbytku plní a je nutno říci, že tím české ekonomice prospívá. Euro je projekt, který potřebuje zásadní reformu. Dokud taková reforma nenastane, „žádná bota Česko netlačí“, aby do eurozóny vstupovalo. Chybí pádný ekonomický argument pro takový krok a vláda dělá dobře, že nenaslouchá argumentům opírajícím se o politická, případně bezpečnostní zdůvodnění. Přijetí eura, ač jde nepochybně předně o politický projekt, je třeba posuzovat ekonomickou optikou proto, že měna je věc bytostně ekonomická. Neexistuje jasný důkaz, že by ekonomický růst ČR s přijetím eura zrychlil a že by zahraniční obchod České republiky zintenzivnil.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře