#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Felčařina zaslepených ekonomů

9. února 2015

POPEKONOMIE

Tištění peněz není na ekonomiku lékem

Japonci se musejí cítit tak trochu jako odepsaná pěvecká „star“. Mnozí z nich ještě pamatují dobu – léta a desetiletí před Silvestrem roku 1989 –, kdy záře tamního ekonomického zázraku oslňovala celý svět. Pokud osmdesátá léta měla nějaký svůj „iPhone“, globální technologický hit, byly to buď japonské digitálky, nebo japonský walkman.
Od počátku devadesátých let, od splasknutí nemovitostní bubliny, nejenže Japonsko není žádnou hvězdou, ale představuje dokonce jakýsi odstrašující příklad. Vlivný ekonom Larry Summers dnes varuje, že svět upadá do sekulární stagnace, takové, kterou Japonsko zažívá právě od roku 1990. Keynesiánec Paul Krugman zase japonský příklad využívá, aby demonstroval neúčinnost „příliš malých“ programů lití nových peněz do ekonomiky. Japonci podle něj od devadesátých let stagnují proto, že se zdráhají pumpovat mnohem více. Co na tom, že právě v Japonsku v roce 2001 kvantitativní uvolňování „vynalezli“ a že jejich aktuální uvolňování je po přepočtu na velikost ekonomiky výrazně větší než to americké.
Pokud se však centrální bankéři nenaučí připravovat nějaký ten elixír mládí, nemají příliš šanci japonskou ekonomiku nastartovat, i kdyby pumpovali mnohem, mnohem více (i když Krugman by poté nejspíše opět řekl, že je to pořád málo). Zcela zásadním problémem – podstatnějším, než si keynesiánští ekonomové přiznávají – je totiž stárnutí japonské populace. Japonským problémem není nedostatečná poptávka, ale nedostatečná nabídka (produktivní populace).
Japonské stárnutí je dobře patrné z čísel týkajících se ekonomicky produktivních osob čili lidí ve věku 15 až 65 let. Zatímco v USA potenciální pracovní síla vzrostla v letech 1990 až 2007 (poslední rok před ? nanční krizí) o 23 procent a ve „starých“ zemích Evropské unie o jedenáct, v Japonsku v téže době poklesla o čtyři procenta.
Pokud místo hrubého domácího produktu na obyvatele spočítáme hrubý domácí produkt na ekonomicky produktivní osobu, japonská stagnace je náhle tatam. Zjistíme totiž, že v tomto vyjádření vzrostlo Japonsko v letech 1990 až 2007 o 31 procent. Více než „stará“ EU (29,6 procenta) a nepatrně méně než USA (31,8 procenta). V Japonsku přitom v daném období slibně rostla i produktivita ekonomiky jako takové srovnatelně s Německem. Japonská stagnace tak není stagnací v pravém smyslu slova. Nejde o výsledek ekonomické neefektivity nebo jakési nedostatečnosti, ale čistě o důsledek demografického procesu. Keynesiánští ekonomové, kteří doporučují dopady stárnutí populace léčit tiskem nových peněz (což přispívá k celosvětově rekordnímu japonskému zadlužení), budou jednou v učebnicích sami odstrašujícími příklady – jako středověcí felčaři, co radili kurýrovat kdejakou nemoc pouštěním žilou.

Vyšlo v Euru.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře