#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Dobyvatel růžového světa

7. května 2014

Zemřelý ekonom Gary Becker nebyl imperátorem, neplenil, leč obohacoval – celou společenskovědní oblast.

Nemám čas. Nestíhám. Nemohu, už něco mám. Zdá se, že tyto a podobné věty slýcháme a budeme slýchat mnohem častěji. A pronášíme je a pronášet budeme. A ještě s vyšší frekvencí budou jejich adresáty i původci naše děti a vnuci. Zřejmě žádný statek na světě totiž nezískává na vzácnosti tak závratně a vytrvale jako čas. „V posledních padesáti letech se v USA ztrojnásobil reálný produkt ekonomiky na hlavu. Ale stále máme jen 24 hodin,“ dozvěděl jsem se před několika lety během rozhovoru s ekonomem Danielem Hamermeshem. „Žijeme sice déle – asi tak o deset procent, zatímco příjem na hlavu se ztrojnásobil.“
Podobně jako Hamermesh promlouval i Gary Becker, laureát ekonomické Nobelovy ceny, jehož čas se o víkendu naplnil. „Zatímco objem statků a služeb narůstá v bohatých ekonomikách enormně,“ všímal si, že „celkový čas, během nějž je možné je spotřebovávat, nikoli. Tužby tedy zůstávají nenaplněny zrovna tak v bohatých jako v chudých zemích.“ Žádný fachidiot!
Vlastně není náhodné, že to Hamermesh i Becker viděli tak podobně. V těch samých padesáti letech, kdy se v USA ztrojnásobil produkt na hlavu, jak děl Hamermesh, nepůsobil podle jeho názoru na celém světě významnější ekonom než právě Becker. Ten Hamermeshe – a spolu s ním mnoho dalších ekonomů – ovlivnil způsobem zcela určujícím minimálně v jednom. A sice v odhodlání vydávat se v ekonomickém bádání za hranice ekonomie samotné. Becker průkopnicky uplatnil metody ekonomické analýzy nejen na sociologické, nýbrž třeba i demografické, kriminologické či adiktologické otázky. Od padesátých let, kdy se svými „dobyvačnými výpravami“ na neekonomická území započal, je ztělesněním takzvaného ekonomického imperialismu. Ačkoli jde o tendenci zvenčí hojně kritizovanou, ekonomové samotní jí zpravidla projevují – celkem samozřejmě – značné pochopení. A mnozí z nich „ekonomické impérium“ dále rozšiřují. Například zrovna Hamermesh originálně podrobuje ekonomické analýze na první pohled tak neekonomické záležitosti, jako jsou lidský vzhled a fyzická přitažlivost, případně ošklivost. Zkoumá třeba, do jaké míry se libý zevnějšek odráží ve vyšší mzdě, nebo naopak vyčísluje mzdovou srážku za ošklivost.
Becker, „ekonomický imperátor“ té nejpřednější linie, si však zjevně dobře uvědomoval, že jeho novátorský přístup k poznávání v mnoha společenských sférách může být kritiky celkem snadno zdiskreditován označením za ekonomismus, případně dokonce za fachidiocii. Nebo za marxismus. Když proto v prosinci 1992 pronášel projev u příležitosti převzetí Nobelovy ceny, hned v jeho počátku neopomněl zdůraznit, že „na rozdíl do marxistické analýzy jeho přístup k ekonomickému poznání nepředpokládá, že lidé jsou motivováni výlučně sobeckostí nebo touhou po zisku“. Vyzdvihl rovněž, že on sám se vždy snažil kolegy ekonomy odrazovat od úzkého zaměření na zájem o sebe sama – čili vlastně egoismus –, jenž byl (a stále mnohdy je) řadě z nich stěžejním předpokladem při analýze ekonomického chování jednotlivce. Vedle egoismu a sledování svého vlastního zájmu je podle něj lidské chování a rozhodování – včetně toho ryze ekonomického – formováno i jinými pohnutkami, ať už tyto pramení z altruismu, loajality, zlomyslnosti nebo třeba masochismu.
Jinými slovy, Beckerův „ekonomický imperialismus“ nespočíval v ekonomistické redukci barvitých a komplexních společenských otázek na jejich ekonomickou složku, nýbrž „jen“ v uplatnění nástrojů ekonomické analýzy v oblastech na první pohled zcela neekonomických. Becker nevnucoval badatelům z jiných společenskovědních disciplín určité předpoklady, východiska či teorie, pouze paralelně s jejich zkoumáním aplikoval jinou analytickou metodu. Vlastně se pouze snažil o popis reality z jiného úhlu pohledu, odlišným způsobem, aniž by stávajícím pohledům jakkoli ubíral prostor k existenci, či dokonce upíral právo k existenci. V pravém smyslu slova tak o žádný imperialismus nešlo, chápeme-li imperialismem dobývání a porobení si. Becker nic porobit nehodlal. Nehodlal sociologii, demografii, ani adiktologii začlenit pod ekonomii. O tom ostatně dobře svědčí fakt, že na Chicagské univerzitě, kde působil od konce šedesátých let nepřetržitě až do své smrti, se stal profesorem ekonomie a zároveň sociologie.
Diskriminace a zločinnost Dobývání bývá spjato s pleněním, beckerovský přístup však spíše obohacoval – nejen ekonomii, ale celou společenskovědní oblast. Dva příklady za všechny. V padesátých letech, kdy se svému zkoumání jal podrobit závažnou otázku diskriminace, ekonomové obyčejně předpokládali, že zaměstnavatelé zvažují čistě produktivitu zaměstnance, nikoli třeba jeho barvu kůže. Takový pohled byl zjevně značně zjednodušený, ba naivní. Becker proto přišel s ideou takzvaného diskriminačního koeficientu, jímž převedl fenomén rasové předsudečnosti do ekonomické analýzy. Koeficient vlastně vyjadřuje přirážku. Když daný zaměstnavatel kvůli svým předsudkům pociťuje duševní újmu ze zaměstnání pracovníka černé pleti, bude jednat tak, jako kdyby mzda tohoto pracovníka byla vyšší právě o onu přirážku. Ačkoli se tedy na konkurenčním trhu objektivně ustaví určitá mzda pracovníků černé pleti, zaměstnavatel si subjektivně, ve své hlavě, vybájí mzdu vyšší. Čím intenzivnější je jeho nechuť k černochům, tím vyšší ona přirážka bude a tím spíše dostane přednost pracovník jiné rasy.
Obdobně Becker vnesl porci obohacující realističnosti do otázek kriminologické povahy. Vpadesátých a šedesátých letech ještě dominovala představa, že kriminální jednání je důsledkem duševního onemocnění nebo společenského útlaku a že zločinci jsou nenapravitelní odpadlíci. Becker se ale intuitivně neztotožnil s tím, že by motivace kriminálníků měly být natolik odlišené od těch, jež sdílí zbytek společnosti, a jal se věc zkoumat jinak, ze svého úhlu pohledu. Dospěl k poznatku, že mnozí zločinci se na kriminální dráhu vydávají po čistě racionální úvaze, na základě ekonomické kalkulace. Prostě si spočítají, že finanční výnosnost ze zločinu je vyšší než zákonné obstarávání si obživy, a to po zohlednění pravděpodobnosti dopadení a odsouzení a potenciální tíže trestu.
Nemáme čas. Nestíháme. A bude hůř, víme. Přesněji víme i to, odkud se bere diskriminace, proč kriminálníci páchají zlo. To vše i díky Beckerovi. Opravdu díky? Není lidské nátuře alespoň zčásti v něčem imponující spíše návrat do starého, pomalého světa? Do světa jisté naivity a jednoduchých odpovědí? Takový svět už ale nikdy nebude. I kvůli Beckerovi. Avěřme tomu, že přínosy poznání, které jeho více než půlstoletí trvající výzkum přinesl, dalece předčí náklady spjaté s naším prozřením, s tím, že už si zdaleka tak snadno nemůžeme nasazovat růžové brýle. Jestli totiž Becker něco opravdu dobyl a porobil, totiž zrealističnil, pak svět lakovaný narůžovo.

Vyšlo v Lidových novinách.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře