#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Rusové jsou divný

2. června 2008

Problémy Rusům činí předávání otěží moci. Během třísetletého panování dynastie Romanovců se jen třikrát nástupnictví odehrálo dle déle známého plánu. Ve dvou z těchto případů skončili nastoupivší zavražděni. Finální zkázu dynastie, jejíž jádro bylo vyvražděno roku 1917, není třeba připomínat. Ani komunisté pověst nevylepšili, naopak. Obešlo-li se to bez vražd, pak nikoliv bez sáhodlouhých tahanic, soudružských intrik či, po Brežněvově skonu, záměrného dosazení na smrt nemocných starců.

Vladimír Putin šéfoval Rusku přes osm let, do funkce prezidenta ho na Silvestra roku 1999 překvapivě uvedl nemohoucí Boris Jelcin. Za tu dobu se mu podařilo akumulovat značnou moc. Předseda ruských komunistů Gennadij Zjuganov dokonce prohlásil, že ani faraon, car a tajemník Sovětského svazu dohromady jí neměli více.

Letos musel Putin definitivně vyřešit problém: jak si co největší podíl té moci podržet a přitom se – navenek – neproměnit v prototyp absolutistického vládce 21. století; a nezařadit se tak do zástupu za faraony, ani po bok carů, či dokonce tajemníků ÚV. Po Putinově boku se jednoho rána začal objevovat Dmitrij Medveděv – a problém se zdá vyřešen. Od 7. května je prezidentem, zatímco Putin premiérem. Vlk se nažral a koza zůstane celá. Podobná řešení jsou v Rusku oblíbená, soukromá sféra je jimi protkána. Badatelé je označují za ruský nástupnický paradox.

Stanislav Šekšnija publikoval přesně před rokem pod hlavičkou francouzského institutu INSEAD studii, jež na paradox poukazuje, zkoumajíce jej na několika případových studiích z ruského byznysu. Konkrétně si všímá nástupnictví po otcích zakladatelích ruských firem, kteří z nejrůznějších důvodů předávají otěže profesionálnímu managementu. Paradox ale vězí v tom, že role nástupců je zpravidla jen „nominální“, přičemž „starý režim pokračuje de facto v řízení společnosti“.

Po odchodu otce zakladatele se klíčovými prvky nového systému typické ruské firmy stává rada ředitelů (představenstvo), jejímž členem – nejčastěji ve funkci předsedy – je nyní i onen zakladatel, a pravomocně značně posílené kontrolní orgány (například auditorské oddělení). Zakladatelé si však na novou roli pouhého člena či předsedy představenstva nezvykají snadno a exekutivním složkám firmy včetně novopečeného výkonného ředitele lidově řečeno „kecají do práce“.

Pro odstoupivšího otce zakladatele je takové řešení spásou: stále si nárokuje faktickou moc, ale již na něm neleží tíha odpovědnosti za výkon firmy. To ale vytváří pro firmu nezdravou situaci, jelikož dochází ke zpoždění v klíčových rozhodnutích a nový výkonný šéf je vnímán jako slabý uvnitř i vně společnosti (musí zásadní věci konzultovat se zakladatelem, postupem času je více a více nemotivován).

Dosadíme-li za otce zakladatele novodobého Ruska Vladimíra Putina, za firmu v jeho správě matičku Rus a za nástupce Dmitrije Medveděva, lze závěry Šekšnijovy studie uplatnit v politice. Z toho plyne jedno: Putinova neochota vzdát se moci a rošáda s Medveděvem nakonec může Rusko spíše oslabit – a to jak vnitropoliticky, tak geopoliticky. Koza pojde dříve, než se vlk stačí nažrat.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře