Pět dnů ročně s teplotou nad 40 stupňů Cesia českou ekonomiku připraví až o 36 miliard korun

Za klimatizování dá Čech desetkrát méně Američan, bazény jsou též prostředkem adaptace; snižují počet výjezdů záchranek kvůli horku

Vysoké teploty jsou z ekonomického hlediska převážně nákladovým faktorem, který se promítá do produktivity práce, zdravotnictví, zemědělství, energetiky, dopravy i sociálních rozdílů. Neplatí, že každá vlna veder sama o sobě českou ekonomiku ztlumí. Platí ale, že častější a intenzivnější horka ekonomice postupně ukrajují část výkonu. Ne během jednoho dne extrémních veder, ale nanpádně, opakovaně a v součtu – je-li tropických dní řada do roka – už měřitelně.

Akademická literatura k tomu nabízí poměrně silné opěrné body. Zřejmě nejcitovanější makroekonomickou studií je práce Marshalla Burkeho, Solomona Hsianga a Edwarda Miguela „Global non-linear effect of temperature on economic production“, zveřejněná v roce 2015 v časopise Nature. Autoři ukazují, že vztah mezi teplotou a ekonomickým výkonem je nelineární a že celková hospodářská produktivita podle jejich dat vrcholí při průměrné roční teplotě kolem 13 stupňů Celsia. Nad touto hranicí produktivita klesá, a to nejen v zemědělství, ale i mimo něj. Jinými slovy: ekonomika má své klimatické optimum – svoji optimální „konstrukční teplotu“. Přílišné horko není jen nepříjemné, nýbrž hospodářsky neefektivní.

Tento závěr neznamená, že každý den nad 13 stupňů je pro ekonomiku ztrátový. Studie pracuje s průměrnou roční teplotou zemí a dlouhodobým makroekonomickým výkonem, nikoli s jedním letním odpolednem v Praze. Pro českou debatu je ale důležitý princip: dopady teploty na výkon ekonomiky vskutku nejsou lineární, nejsou tedy přímo úměrné. Ekonomika může bez větších potíží fungovat při běžném letním počasí, ale při extrémním horku se ztráty zvyšují skokově. Lidé pracují pomaleji, častěji přerušují práci, více chybují, roste únava, absence i zdravotní rizika.

Podobně studie Melissy Dellové, Benjamina Jonese a Benjamina Olkena „Temperature Shocks and Economic Growth: Evidence from the Last Half Century“, zveřejněná v roce 2012 v American Economic Journal: Macroeconomics, ukazuje, že teplotní šoky mohou snižovat ekonomický výkon a růst, přičemž dopady se projevují přes zemědělství, průmysl i další složky ekonomiky. Nejsilnější účinky studie nachází u chudších zemí, což je důležitá výhrada při převodu na Česko. Přesto je mechanismus obecný: vysoké teploty zasahují práci, výrobu i infrastrukturu.

Pro Evropu je obzvlášť relevantní studie Davida García-Leóna a kolektivu „Current and projected regional economic impacts of heatwaves in Europe“, publikovaná v roce 2021 v Nature Communications. Studie přímo analyzuje ekonomické škody v Evropě způsobené poklesem pracovní produktivity při vlnách veder. Autoři se zaměřují na horké roky 2003, 2010, 2015 a 2018 a ukazují, že extrémní vedro podkopává pracovní kapacitu lidí, snižuje produktivitu a tím i hospodářský výstup. Podle studie se odhadované škody ve vybraných horkých letech pohybovaly kolem 0,3 až 0,5 procenta evropského HDP, s výraznými regionálními rozdíly.

Mikroekonomický kanál dobře zachycuje studie E. Somanathana, Rohini Somanathanové, Ananta Sudarshana a Meenu Tewariové „The Impact of Temperature on Productivity and Labor Supply: Evidence from Indian Manufacturing“, zveřejněná v roce 2021 v Journal of Political Economy. Autoři na datech z indických výrobních firem ukazují, že horké dny snižují produktivitu pracovníků a zvyšují absenci. Důležité je i zjištění, že klimatizace či obecně kontrola vnitřního klimatu ztráty výrazně tlumí. Převod čísel z Indie do Česka by byl samozřejmě nepřiměřený, ale mechanismus je zřejmý: tam, kde lze chladit, organizovat práci jinak a chránit pracovníky, je ztráta menší; tam, kde to nelze, dopadá vedro přímo do výkonu.

Na tomto základě lze udělat modelový výpočet pro Česko. Modelová konstrukce „30 dní nad 30 stupňů místo 5 dní“ není tvrzením, že právě tolik tropických dnů Česko letos nebo v běžném roce skutečně má. Je to srovnávací scénář, který umožňuje přiblížit řád velikosti ekonomického dopadu. Pokud by ekonomika čelila 25 dodatečným tropickým dnům, tedy dnům s teplotou nad 30 stupňů Celsia, lze orientačně odhadovat, že by to mohlo stát kolem 0,1 až 0,3 procenta ročního HDP. Při velikosti české ekonomiky kolem devíti bilionů korun jde zhruba o devět až 27 miliard korun ročně. Středový odhad by se pohyboval kolem 13 až 18 miliard korun.

Jde o zjednodušení. Část takových dnů připadne na víkendy, část práce se později dožene, některé firmy a domácnosti jsou klimatizované, jiné nikoli. Rozdíl je také mezi suchým horkem a dusnem, mezi dnem s maximem těsně nad 30 stupňů a několikadenní vlnou veder s tropickými nocemi. Přesto je základní logika zřejmá. Nejvíce zasaženo je stavebnictví, zemědělství, logistika, doprava, sklady, průmyslové haly bez dostatečného chlazení, gastronomie, zdravotnictví a sociální péče. Tedy sektory, v nichž nelze snadno přejít do klimatizované kanceláře nebo pracovat výhradně z domova.

Ještě silnější je dopad extrémních teplot. Pokud by Česko zažilo pět dnů s teplotou nad 40 stupňů Celsia místo nuly, opět jde o modelový scénář umožňující výpočet, nikoli tvrzení, že taková situace je běžným českým normálem. Ekonomický náklad takové epizody by mohl činit zhruba 0,1 až 0,4 procenta HDP, tedy přibližně devět až 36 miliard korun. Středově lze mluvit o částce kolem 18 miliard korun. Pět dnů nad 40 stupňů totiž nelze chápat jako pět trochu teplejších letních dnů. To už je teplotní extrém, při němž může část práce výrazně zpomalit, přesunout se do ranních či večerních hodin, nebo se dočasně neprovádět vůbec.

Rozdíl mezi třiceti a čtyřiceti stupni není lineární. Při 30 stupních ekonomika ztrácí výkon, ale často ještě funguje v upraveném režimu. Při 40 stupních už se přidává bezpečnost práce, zdravotní rizika, větší zátěž zdravotnictví, vyšší poruchovost dopravy a infrastruktury, tlak na spotřebu elektřiny a riziko souběhu se suchem. Právě zde se potvrzuje poznatek z akademické literatury: škody z tepla rostou nelineárně, nikoli prostým aritmetickým tempem.

Z toho plyne, že adaptace na horko nemá být chápána úzce jen jako výsadba stromů nebo instalace klimatizací. Patří sem širší soubor opatření od organizace práce přes vodní hospodářství až po energetiku. Do této logiky patří také bazény, byť je třeba přesně rozlišovat jejich roli. Veřejné bazény, koupaliště a vodní prvky jsou součástí městské adaptační infrastruktury. Soukromé zahradní bazény jsou spíše individuální mikro-adaptací domácností. Pomáhají konkrétní rodině zvládat horko, snižují tepelný stres v místě bydliště a nabízejí ochlazení bez cesty do veřejného prostoru. Nejsou však systémovým řešením pro celou společnost a jejich přínos je nerovnoměrný, protože si je mohou dovolit hlavně domácnosti s vlastním pozemkem a vyššími příjmy.

Přímo pro soukromé zahradní bazény neexistuje tak silná akademická evidence jako pro veřejné bazény nebo obecný přístup k vodě. Existuje však navazující literatura, která jejich adaptační smysl nepřímo podporuje. Studie S. Borskyho „Public pool usage as adaptation against urban heat“, zveřejněná v roce 2026 v Journal of Environmental Economics and Management, analyzuje návštěvnost všech 53 venkovních veřejných bazénů v New Yorku a ukazuje, že jejich využití s rostoucím horkem výrazně stoupá, zejména v nízkopříjmových čtvrtích. Autoři zároveň nacházejí, že veřejné bazény snižují výjezdy záchranné služby související s horkem. To je důležitý doklad, že bazény nejsou za veder jen rekreací, ale reálnou infrastrukturou tepelné úlevy.

Další podporu poskytuje studie Shehana Tawsifa, Md. Shafiula Alama a Abdullaha Al-Marufa „How households adapt to heat wave for livable habitat?“, zveřejněná v roce 2022 v časopise Current Research in Environmental Sustainability. Autoři zkoumali domácí adaptační strategie při vlnách veder a mezi neformálními opatřeními uvádějí pití vody, pobyt uvnitř, koupání, pobyt u vodních ploch či využívání vodních nádrží v domácím prostředí. Nejde o studii soukromých zahradních bazénů v evropském smyslu, ale potvrzuje, že kontakt s vodou a možnost ochlazení těla jsou běžnou domácí adaptační strategií při horku.

Podobně článek Huga Marche „Why water security matters to cities under extreme heat in the Global North“, publikovaný v roce 2026 v npj Urban Sustainability, zdůrazňuje, že bez bezpečného, dostupného a spolehlivého přístupu k vodě je schopnost domácností přizpůsobit se chronickému i extrémnímu horku zásadně omezená. Autor upozorňuje, že voda není jen otázkou pití, ale i chlazení těla, hygieny, úlevy při horku a sociální spravedlnosti. To opět podporuje širší argument, že vodní infrastruktura včetně bazénů, koupališť a domácích možností ochlazení je součástí adaptační kapacity.

Je ovšem nutné dodat druhou stranu mince. Bazény mají náklady: spotřebu vody, energie a chemie. Studie „Water and Energy Sustainability of Swimming Pools“, zveřejněná v roce 2024 v časopise Water, upozorňuje, že přizpůsobení bazénů podmínkám klimatické změny je důležité právě kvůli jejich vodní a energetické náročnosti. Přehledová práce „Sustainable Swimming Pool Management Under Climate Stress“ z roku 2026 pak uvádí, že bazény poskytují zdravotní a sociální přínosy včetně tepelné úlevy, ale současně vyžadují udržitelnější hospodaření s vodou a energií. Zahradní bazén tak může být adaptačním prvkem, ale jen za předpokladu rozumného provozu: zakrývání proti odparu, recirkulace, šetrná filtrace, omezení zbytečného dopouštění vody a ideálně využívání úsporných technologií.

Druhým často opomíjeným adaptačním nástrojem je rozvoj spolehlivé nízkoemisní energetiky, v českém případě zejména jaderné technologie a výstavba nových bloků. Jádro je obvykle řazeno hlavně mezi nástroje mitigace, protože vyrábí elektřinu s nízkými provozními emisemi. V podmínkách častějších veder je však zároveň adaptační infrastrukturou. Klimatizace domácností, chlazení nemocnic a domovů seniorů, čerpání vody, průmyslové chlazení, datová centra i krizové systémy potřebují stabilní elektřinu právě ve chvílích, kdy horko zvyšuje spotřebu a zatěžuje síť.

IPCC v kapitole o energetických systémech ve své Šesté hodnoticí zprávě uvádí jadernou energetiku mezi nízkoemisní zdroje, které mohou být součástí cest ke snižování emisí v energetice. Zároveň ale upozorňuje, že vodou chlazené vnitrozemské jaderné elektrárny mohou v některých případech přispívat k lokálnímu napětí ve využívání vody, zejména při nízkých průtocích a vysokých teplotách. To je důležitá výhrada: jádro je adaptačním prvkem jen tehdy, když jsou nové bloky projektovány jako klimaticky odolné, s promyšleným chlazením a zabezpečením proti extrémním hydrologickým podmínkám.

Právě tímto směrem míří literatura k odolnosti jaderné energetiky. Studie OECD Nuclear Energy Agency „Climate Change: Assessment of the Vulnerability of Nuclear Power Plants and Approaches for their Adaptation“ z roku 2021 uvádí, že jaderné elektrárny jsou obecně velmi odolnou infrastrukturou a v extrémních povětrnostních situacích se mohou stát klíčovými prvky, ovšem za podmínky průběžné adaptace na měnící se klimatická rizika. Podobně zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii „Nuclear Energy in Climate Resilient Power Systems“ zdůrazňuje roli jaderné energetiky ve spolehlivých a klimaticky odolných energetických soustavách, ale zároveň řeší citlivost různých typů chlazení na extrémní počasí a dostupnost vody.

Pro Česko z toho plyne praktický závěr. Adaptace na horko není jen otázkou, zda si domácnost pořídí klimatizaci. Je to otázka, zda bude mít stát dost stabilní elektřiny, dost odolnou síť, dost vody v krajině, dost stínu ve městech a dost možností, jak se mohou lidé ochladit. Zahradní bazén, městské koupaliště, klimatizovaná nemocnice, nový jaderný blok, vodní nádrž, stromová alej i zateplený byt jsou různé články téhož adaptačního řetězce. Každý má jiné náklady, jiné přínosy a jinou sociální dostupnost.

Klimatizace se v Česku postupně mění z luxusu v adaptační nástroj, ale finančně jsme stále v úplně jiné situaci než Spojené státy. V USA je chlazení bytu či domu běžnou součástí životního standardu, zatímco v Česku jde zatím o výdaj menšiny domácností. Podle průzkumu Nielsen a ResSOLUTION Group mělo klimatizaci doma v roce 2023 jen zhruba 16 procent Čechů. V USA ji podle americké vládní agentury EIA používá téměř devět z deseti domácností. To samo o sobě vysvětluje, proč je klimatizace pro Američana běžnou položkou účtu za elektřinu, zatímco pro Čecha spíše jednorázovou investicí, k níž ho dotlačí až série úporných veder.

Rozdíl je patrný i v přepočtu na hlavu. Průměrný Čech, započteme-li i většinu domácností bez klimatizace, vydá na domácí chlazení orientačně jen kolem 280 korun ročně na osobu. Čech žijící v domácnosti, která klimatizaci skutečně má a používá, však může dát zhruba 1750 korun ročně na osobu. Američan je výrazně výše: v celopopulačním průměru vychází domácí chlazení zhruba na 2800 korun ročně na osobu, v domácnostech s klimatizací kolem 3150 korun. Nejde o přesné účetnictví každé domácnosti, ale o realistické řádové srovnání. Vychází z toho, že český sezonní provoz klimatizace v bytě lze modelově odhadnout kolem čtyř tisíc korun na domácnost, zatímco v USA klimatizace tvoří významnou část rezidenční spotřeby elektřiny.

Česko se tak nachází na začátku podobné adaptační křivky, kterou Spojené státy prošly už dříve. S rostoucí četností tropických dnů poroste poptávka po klimatizacích i u nás. To zvýší jednorázové výdaje domácností na pořízení zařízení i jejich letní účty za elektřinu. Zároveň se prohloubí rozdíl mezi těmi, kdo si chlazení mohou dovolit, a těmi, kdo zůstanou v přehřátých bytech, zejména v panelových domech, podkrovích či hustě zastavěných městských částech. Klimatizace proto není jen otázkou komfortu. Stává se také otázkou zdraví, produktivity práce, kvality spánku a nakonec i sociální nerovnosti. V horkých letech bude stále více platit, že kdo si může dovolit chladnější byt, bude mít nejen větší pohodlí, ale i lepší podmínky k práci a regeneraci.

Klimatizace, bazény a jaderná energetika tak patří do jedné širší debaty. Klimatizace přímo chrání zdraví a produktivitu, ale zvyšuje spotřebu elektřiny. Bazény a koupaliště poskytují tepelnou úlevu, ale spotřebovávají vodu a energii. Jádro pomáhá zajistit stabilní elektřinu pro chlazení domácností, nemocnic, průmyslu i krizové infrastruktury, ale samo musí být připraveno na horko, sucho a nižší průtoky řek. Adaptace proto není jedno opatření, nýbrž kombinace mnoha kroků.