#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Nečůrejte nám do misky aneb Jak to dělají kouzelníci

5. června 2008

Ochrana kouzelnického know-how aneb Jde to i bez státu.

Svedou téměř vše. Od tahání králíků z klobouku přes proměnu holubice ve stejně bělostný kapesníček až po levitaci i rozpůlení osob či zmizení všeho od drobných mincí po Sochu svobody. Kouzelníci.

„Ty triky mě fascinují,“ napsal na jejich adresu Seneca (1917: XLV). „Ukažte mi ale, co se za trikem skrývá, a má fascinace je ta tam.“Kouzelníci nejsou polobohy – spíše baviči, svého druhu umělci. Duševní vlastnictví je alfou a omegou kouzelnického byznysu. Státní úředníci jsou ale na kouzelníky krátcí – nedokáží napsat takové zákony, jež by uspokojivě chránily specifičnost kouzelnického know-how. Starobylá kouzelnická komunita ale prosperuje dále, i bez asistence státního aparátu. Snad také čáry a máry? Nikoliv.

„Kouzelnická branže obývá takzvaný negativní prostor duševního vlastnictví, v němž tradiční procedury ochrany takového vlastnictví nelze uplatnit,“ píše Jacob Loshin (2008: 1) z Yale Law School v eseji pro připravovanou knihu Law and Magic: A Collection of Essays.

Zákony na ochranu duševního vlastnictví jsou státem vynucovány údajně proto, aby vizionáři, objevitelé, vynálezci mohli dosyta sklízet plody vlastních nových postupů – aby ekonomika nepostrádala impulsy ke kýžené inovaci, jež ji činí více konkurenceschopnou.

Kouzelníci inovují, jejich branže kvete, i přesto, že žádný byrokrat nebdí nad řádným zacházením s novotami v odvětví. Jak to? Komunita zástupců „druhé nejstarší profese“ totiž rozvinula jedinečný soubor neformálních norem a sankcí za jejich porušení, které účinně chrání celý tajnosnubný byznys v zásadě za absence relevantních státních zákonů.

Tři kanály sdílení

Šamani a čarodějové měli své nezastupitelné místo už v dobách kmenových společenství. Zprostředkovávali kontakt s nadpřirozenem, s bohy. Od náboženské magie se ale odštěpila magie sekulární – již už obdivoval zmíněný Seneca. Ta se boomu dočkala na konci devatenáctého století, v éře vaudevillů. Kouzelníci a iluzionisté počali vévodit bujně se rozvíjejícímu zábavnímu průmyslu – televize a internet měly teprve přijít. Nejlepší z mistrů magie brázdili světem, předváděli kouzla první jakosti a pobírali záviděníhodné peníze. Vznikla respektovaná zábavní branže se vším všudy, i se zaštiťujícími organizacemi typu Society of American Magicians (vznikla roku 1902, jedním z prvních prezidentů byl Harry Houdini) nebo londýnského Magic Circle.

Rozvoj branže přinesl nutnost pečlivěji než kdy předtím hledat nejlepší řešení tradičních „horkých brambor“ světa magie: jak sdílet kouzla, jak bránit jejich krádeži a především vyzrazení veřejnosti.

Sdílení triků a kouzel mezi zasvěcenými mistry magie je nezbytným krokem k rozvoji celého odvětví. Inovační proces zde totiž probíhá kumulativně. K triku starého mistra přidá po letech mladší mistr něco nového a tak dále. Designéři a novátoři iluzí jsou v branži respektováni a obdivováni mnohem více než třeba David Copperfield, jenž nově upgradovaná kouzla již „jen“ předvádí nejširší veřejnosti. Sofistikované kouzlo je dílem generací mistrů magie – sdílení je výsostně důležité. Dochází k němu prostřednictvím tří kanálů, jež po řadě svoji četností konturují Gaussovu křivku (kanály číslo jedna a tři jsou relativně méně rozšířené než kanál druhý).

Prvním jsou příručky „populární magie“ typu „Deset karetních triků pro pobavení“. V rámci tohoto kanálu je široké veřejnosti odhalováno tajemství těch nejprimitivnějších kouzel. Vyzrálejší magie je sdílena kouzelníky, kteří již jeví vážný zájem o řemeslo – do druhého, nejrozšířenějšího kanálu sdílení jsou řazeny profesionální knihy, instruktážní videa nebo přednášky pořádané kouzelnickými kluby. Třetí kanál zahrnuje postupy profesionálů v oboru – v jeho rámci jsou neformálně a selektivně sdílena ta nejpropracovanější kouzla a iluze, jež svět zná. Napojit se na tento třetí kanál samozřejmě není vůbec jednoduché.

Sdílení kouzel obohacuje celou branži, pakliže ovšem nedojde k poškozující krádeži (sdílení bez povolení) některého z utajovaných triků.

Z kouzelnické historie je známo několik případů velekrádeží, dokonce i rozvinuté špionáže mezi mistry magie. Vzhledem k tomu, že samotná technika triku tvoří jen část vystoupení profesionálního iluzionisty (druhou část tvoří vždy jedinečné showmanství, de facto herecký výkon protagonisty), krádež v rámci profese není nutně nahlížena jako branži likvidující. Mnohem horším proviněním je vyzrazení opravdu sofistikovaného kouzla veřejnosti.

Není ale vyzrazení jako vyzrazení. Když v roce 1584 vydal Reginald Scot knihu The Discoverie of Witchcraft, sledoval tím bohulibý účel – dílo mělo přesvědčit náboženské hodnostáře, že za kouzly mistrů magie se neskrývá nic z toho, co by si mohlo zadat s tehdy tvrdě potíraným čarodějnictvím.

Klasickým příkladem ničemného vyzrazení je ale kampaň na cigarety Camel z roku 1933. Firma R. J. Reynolds, výrobce cigaret, tehdy po osm měsíců ve více než tisíci amerických novin zveřejňovala sérii plnobarevných inzerátů, jež vedle toho, že propagovaly cigarety, prozrazovaly celkem 39 klasických kouzelnických triků. V devadesátých letech hrozil devalvovat kouzelnická vystoupení čtyřdílný seriál televize Fox, v němž maskovaný kouzelník odkrýval pozadí opravdu sofistikovaných triků – první díl sledovaly úctyhodné 24 miliony diváků. Pořad ohrozil živobytí řady profesionálních mistrů magie, jejichž nákladně vyšlechtěné postupy jím byly totálně znehodnoceny. Jak uvedl jeden z dotčených, televize Fox a onen maskovaný kouzelník „načůrali ostatním do misky kukuřičných lupínků“ (1998: 66). Štěstím je, že vyzrazovanými triky jsou většinou ty sdílené v rámci druhého kanálu, a nikoliv tedy ty sdílené vybranými špičkami v oboru.

Dojde-li k vyzrazení, řekněme, obchodního tajemství, původní držitel je sice zbaven výhody v konkurenčním boji, leč předmětu toho tajemství může užívat i nadále. Vyzrazení kouzla je pro mistra magie tím, čím pro firmu vypálení ústřední kanceláře – na čas dochází k naprostému ochromení obchodní činnosti.

Kouzelnické tajemství

Kouzelníci tedy maximalizují množství produktivního sdílení uvnitř komunity, přičemž se snaží minimalizovat množství krádeží a zejména vyzrazování triků. Vzniká svébytné aktivum – kouzelnické tajemství, jež je zcela specifickým druhem duševního vlastnictví. Natolik specifickým, že jej nelze uspokojivě ochránit konvenčními zákonnými postupy – ani copyrightem, ani patentem, ani obchodním tajemstvím.

Zákony o copyrightu zpravidla vyžadují, aby původní dílo či vystoupení bylo zaznamenáno na fyzickém nosiči. Jak je uvedeno výše, důležitou součástí kouzelnického vystoupení je samotné unikátní showmanství. A to na sebekvalitnější médium zaznamenat nelze. Navíc, copyrightem sice lze ochránit například popis metody určitého kouzelnického triku, jenže nikoliv (nehmatatelnou) metodu samu, modus operandi dané iluze.

Ideje a metody nelze chránit copyrightem, a tak se obecně užívá patentového zákonu. Patentovat kouzlo je ovšem nemyslitelné téměř „z definice“. Nutným předpokladem k patentování je totiž vyjevení a plný popis dané metody (triku), a to se v případě kouzelnictví rovná jejímu znehodnocení.

Problém s uplatněním obchodního tajemství ve sféře magie tkví ve dvou příčinách. K postižení vyzrazení obchodního tajemství může soud sáhnout pouze tehdy, došlo-li k vyzrazení prostřednictvím zapovězených způsobů, tedy zejména krádeží a porušením povinnosti zachovávat tajemství. Zapovězeným způsobem ovšem není vyzrazení, jež je umožněno veřejným předváděním triku, které je náchylné například k užití principu „reverse engineering“. Ostatně, právě na základě tohoto principu firma R. J. Reynolds mohla v roce 1933 odhalit veřejnosti zmíněné kouzelnické triky.

Druhou příčinou, proč obchodní tajemství není totožné s tajemstvím kouzelnickým, je skutečnost, že držitel obchodního tajemství musí zpravidla vyvíjet dostatečnou snahu k uchování tohoto tajemství. Je zjevné, že tato snaha není vyvíjena, je-li dané kouzlo sdíleno prostřednictvím některého z výše zmíněných kanálů. Základní problém s uplatněním obchodního tajemství na kouzelnické know-how spočívá v tom, že soudy nahlíží na takové tajemství jako na něco, co lze dědit a předávat mezi jednotlivci či firmami, ale nikoliv v rámci celých sektorů či branží (stát zákony o obchodním tajemství totiž chrání zejména konkurenční výhodu inovátora v rámci sektoru).

Normy efektivnější než zákony

Jak se tedy kouzelníci potýkají s faktem, že zákony týkající se ochrany duševního vlastnictví na specifika jejich branže obvykle „nepasují“? Poměrně bravurně.

Výše uvedený první kanál sdílení „populární magie“ slouží k navození falešného dojmu, že kouzelnická komunita nedokáže skrývat svá tajemství. Snadná dostupnost „populární magie“ je zamýšleným cílem kouzelnické komunity, neboť „svádí ze stopy“ – „populární magie“ uspokojí tu většinu laiků, jíž postačí levné a primitivní triky.

Tento druh magie plní i filtrovací roli – kdo se prokouše dostatečným množstvím laciných triků, kdo třeba dostatečně často navštěvuje kouzelnické obchůdky, ten zpravidla neujde pozornosti těch, kteří již mohou zprostředkovat napojení na druhý kanál sdílení kouzel – vytříbené kouzelnické knihy ani magazíny totiž nelze zakoupit jen tak na stánku nebo v nejbližším knihkupectví. A stát se členem kouzelnického klubu není snadné ani pro syna anglické královny – Princ Charles, amatérský kouzelnický nadšenec, musel projít složitým přijímacím procesem do renomovaného Magic Circle. Jen nejlepší a nejprověřenější z těch, kdož jsou napojeni na tento druhý kanál, mohou postoupit mezi světovou kouzelnickou elitu, jejíž zástupci sdílí iluze a kouzla třetího kanálu.

Čím výše se kouzelník v komunitě nachází, tím důsledněji musí postupovat podle jejích norem. V zásadě lze shrnout, že tyto normy odrazují od krádeží, zatímco současně motivují ke sdílení, přičemž vyzdvihují originalitu prezentace kouzla. Přikázáním číslo jedna je ovšem „Nikdy nevyzraď kouzlo komukoliv mimo branži“. Jakýkoliv tok cenných informací od kouzelnických „insiderů“ k „outsiderům“ totiž významně snižuje hodnotu celého řemesla.

Zkrátka, normy účinně zachovávají hodnotu kouzelnické profese, čímž chrání zisky jejích členů, aniž by lpěly na státních vynucovacích mechanismech, jelikož státní zákony stejně nelze – na rozdíl od přirozených norem – na její specifika uplatnit.

Vymahatelnost kouzelnických norem je umožněna dobře zavedenými etickými kodexy klíčových kouzelnických organizací stejně jako propojeností celé komunity. Loshin (2008: 32) uvádí příklad britské společnosti Illusions Plus, která zcizila kouzelnické postupy jiného mága. Po protestech mu odpověděla, že u soudu stejně neobstojí. Dotčený mág sdělil skutečnost organizaci Magic Circle. Illusions Plus sice ušla verdiktu klasického soudu, nicméně ji stihl jiný verdikt, verdikt bankrotu. Kouzelnickou komunitou totiž zastřešující Magic Circle rychle nechala prosáknout, že Illusions Plus je podezřelá, neetická a nejedná košer – mágové tedy rychle zapojili „obranné mechanismy“, společnost získala nálepku černé ovce, již je třeba maximálně ignorovat, přišla o zakázky i o diváky.

S ještě mnohem menším slitováním pak kouzelnická komunita postupuje vůči těm, kdož vyzradí trik veřejnosti. Hned po odvysílání prvního dílu zmíněného seriálu o maskovaném kouzelníkovi – mnohem dříve než na konci čtvrtého dílu odhalil svoji identitu – byl komunitou identifikován „viník“. Val Valentino, kouzelník z Las Vegas, byl kolegy doslova exkomunikován a nakonec raději emigroval z USA do Brazílie.

Shrneme-li, kouzelnictví je jedinečným příkladem branže, která stojí na nehmotném vlastnictví, jež ovšem není ne-rivalitní povahy. Novátorství v takto specifických podmínkách není schopen zajistit státní zákonodárný aparát. Branže však rozkvétá i navzdory tomu, že duševní vlastnictví není v jejím rámci chráněno zákony – kouzelnické normy tvoří alternativní režim ochrany duševního vlastnictví, který je dostatečně efektivní.

A pro justici z toho plyne to ponaučení, že při posuzování, zda bylo v rámci kouzelnické komunity případné obchodní tajemství dostatečně střeženo, by neměla užívat šablonovité paradigma vnitrosektorové konkurence, nýbrž přihlédnout k faktu, že odhalení kouzla (obchodního tajemství) v rámci komunity zasvěcených mistrů magie („insiderů“) vlastně žádným odhalením není.

Literatura:

Loshin, Jacob: Secrets Revealed: „How Magicians Protect Intellectual Property Without Law“, In: Law and Magic: A Collection Of Essays. Durham: Carolina Academic Press, 2008

Seneca, Lucius Annaeus: Moral Epistles. Loeb Classical Library, 1917

Sisti, Jim: „My Side of the Table: The Exposure Problem“, In: Genii Magazine 64, January, 1998

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře