#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Milan Richter je nula, křiklouni za kulturu záporní

2. června 2008

Pražská kulturní a zábavně průmyslová obec se opět hašteří o drobty – zlaťáky, které jí milostivě předhazují konšelé. Podívaná je to pořád stejná. A právě proto, jako správná telenovela, neomrzí. Zainteresovaní se zase snaží vytyčit nevytyčitelné: lajnu, jež oddělí vyšší a nižší, cennou a bezcennou kulturu, případně dokonce vypíchne pozlátkovou stoku zábavního průmyslu.

Hádka je vedena o peníz erární. Konšelé nejdříve přihodí něco na tunely pro automobily, aby jich Prahou projelo ještě víc, něco na tubusy pro metro, něco na marketink Prahy olympijské, něco snad i na nic, a pak již na řadu přicházejí kumštýři. Pře se vede o zbytky zbytků, přou se však tváře profláklé; zájem veřejnosti je zaručen. Konšelé si libují – negativní reklama, taky reklama. A navíc se daří odvracet pozornost od projektů, kde lítá víc miliónů, ba miliardy. Jejich libost je o to větší, že se stávají veledůležitými, ač jen přerozdělují z eráru.

Kulturníci si totiž nárokují to, co vydělali jiní. Někteří ekonomové by toto nárokování kusu eráru označili za legalizovanou krádež. Pravda, dochází k němu v mnoha jiných branžích, zdaleka ne jen v kulturní. Přemíra angažmá státu ve věcech, do nichž mu nic není a jež se obejdou bez něj, bude jednou označena za největší omyl lidstva ve dvacátém století. Ale to si ještě počkáme.

Křiklouni na obou stranách současného sporu jen podtrhují tragikomičnost onoho omylu. Jedni argumentují „vyšším“ – intelektuálním povzbuzením do naší povrchní doby. Druzí „nižším“ – masovostí a oblíbeností davy. Oba tábory mají svým způsobem pravdu, oba po svém taky kalí vodu. Vidíme lobbistický střet zájmových skupin v přímém přenosu – vidíme jej jen proto, že se hádají o tak málo. V opačném případě by zůstal neviděn.

Divní jsou všichni, kdo se příliš horlivě berou za tu či onu stranu. Buď o věci vědí málo, nebo až moc, že hádka je o prostředky, jež nikomu z hádajících se nepatří. A právě proto je třeba věc zabalit buď do snahy o skutečné umění, nebo o zábavu vyhledávanou skutečně masově.

Morálně obhájitelné řešení? V době rozmáchlého státu bude znít tupě idealisticky: snížit daně o to, co jde na kulturu až zábavní průmysl, a nechat soukromé subjekty či osoby, ať z takto získaných prostředků podle svého gusta financují, jako diváci či jako mecenáši, co uznají za vhodné. Takto se kultura v nejširším smyslu slova v zásadě rozvíjela ve všech stoletích s výjimkou dvacátého. A nebývala špatná.

Týden, 2.6.2008

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře