Když skočí Němci, skočí i Češi?

Debata o zadlužení Česka se jako k fetiši stáčí k jednomu číslu, aniž by brala v potaz mezinárodní kontext či kontext nesmyslného utrácení jakoby za zbrojení, ve skutečnosti za emisní povolenky, které Rusko neodstraší

Debata ohledně ekonomické kondice Česka se stáčí k jedinému číslu – schodku státního rozpočtu. Důležitý je však také kontext této kolize příjmů a výdajů. Například kontext mezinárodní.

Tempo zadlužování Česka má být letos i po navýšení schodku méně než poloviční v porovnání s průměrem sousedních zemí. Zatímco deficit veřejných financí Česka má podle prognózy Mezinárodního měnového fondu činit 2,3 % HDP, v Německu by to měla být rovná 4 %, v Rakousku 4,1 %, na Slovensku 4,4 a konečně v Polsku dokonce 6,5 % HDP. Česko by tak společně s Německem mělo v rámci této skupiny zemí vykazovat letos i napřesrok nejnižší náklady obsluhy dluhu v porovnání s HDP. V Německu mají letos i příští rok činit 1,2 % HDP, v Česku v obou letech 1,3 %. V Rakousku však příští rok dle stejného zdroje – Evropské komise – vystoupají na 1,9 % HDP, stejně jako na Slovensku. V Polsku by měly být více než dvojnásobné v porovnání s ČR, a to 2,8 % HDP. To, že Česko letos na úrocích z dluhu zaplatí přes 100 miliard korun, není nic, čemu lze tleskat. Ale pokud by čelilo procentuálně stejným nákladům obsluhy dluhu jako Polsko, platilo by letos na úrocích nějakých 240 miliard. Polsko sice zbrojí jako žádná jiná země v EU, ale také za to, resp. za související půjčování platí citelný úrok.

Obranné výdaje mají být v dnešním světě prioritou nejen v Polsku, ale i v Česku. Po desetiletí soustavného poddimenzování obranných výdajů a vzhledem k napjaté geopolitické situaci o tom lze těžko pochybovat. Česká vláda přitom v novém návrhu rozpočtu obranné výdaje snižuje, byť stále zůstávají nad úrovní 2 % HDP. Do roku 2035 by však měly činit 5 % HDP, jak zní závazek vůči NATO. Jenže podstatná část těchto výdajů půjde nyní nikoli na zbraně a munici, ale na emisní povolenky a drahé energie. A ty nikoho neodstraší. Je tedy prozíravější nejprve se zasadit o zkrocení cen povolenek, ba o jejich pozastavení, zlevnit tak průmyslovou výrobu včetně té zbrojní, i tedy příslušné státní zakázky, a teprve následně navyšovat postupně výdaje na úroveň oněch 5 % HDP. Za stejné peníze bude pak více muziky. Tento kontext v nynější debatě o schodku veřejných financí zcela chybí. Přitom pokud by průmyslová a zbrojní výroba byly „zlevněny“ omezením či pozastavením povolenek, stát může splnit zmíněný pětiprocentní závazek vůči NATO znatelně levněji – a tím peníze daňového poplatníka ušetřit.

Jestliže nyní již povolenky tepou jak Německo, tak Francie, šance na zkrocení jejich cen – a levnější odstrašení zemí typu Ruska – dosud zřejmě nebyla větší. Že se pohled na povolenky mění, dokazují i aktuální slova francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten dosud povolenky neochvějně podporoval. Nyní však nově kritizuje jejich příliš vysokou cenu, která podle něj poškozuje země typu Česka, jež jsou stále závislé na fosilních energiích. Podle francouzského prezidenta by cena povolenek místo 70 až 90 měla být spíše 30 až 40 eur za kus. Škodí jim prý i to, že se staly předmětem burzovního spekulování. Proti povolenkám se teď nezvykle ostře vyjádřil také německý kancléř Friedrich Merz, načež se jejich burzovní cena propadla nejvýrazněji od roku 2022. Merz však posléze svá slova mírnil, přestože německý průmysl zjevně poškozují. Německý průmysl upadá od té doby, co cena povolenek začala před osmi lety výrazněji narůstat.

Pravda však je, že pokud chtějí evropské státy efektivně – tedy také cenově dostupně – odstrašovat země, jako je Rusko, musí si zvolit, zda hodlají dále válčit s uhlíkem, nebo si účinným odstrašením, tj. i emisně náročnou přípravou na skutečnou válku zajistit mír. Kdo v dnešním světě nákladně válčí s uhlíkem, riskuje, že nebude mít dost výrobní efektivity a dost peněz, aby uhájil mír.

Německo však svému průmyslu – ale i domácnostem – od drahých energií masivně ulevuje už nyní. Vždyť letos dá z „eráru“ na levnější elektřinu průmyslu i domácnostem historicky rekordních 29,5 miliardy eur, v přepočtu 715 miliard korun. Vzhledem k velikosti německé ekonomiky a lidnatosti země je to, jako kdyby Česká republika na dotace elektřiny dala v roce 2026 přibližně 53 miliard korun. Německé ekonomice tamní vláda tedy v tomto případě poskytuje dotační doping, který ta česká ve srovnatelném rozsahu nemá. Přesto mnozí kritizují českou úlevu od drahých energií v podobě převedení poplatku za obnovitelné zdroje na státní rozpočet – protože přece navyšuje schodek státního rozpočtu. Tato úleva však letos vyjde na 17 miliard korun, takže je třikrát nižší než zmíněná dotace německá, a to po přepočtu na velikost ekonomiky a populace. Německo je přitom už nyní v poměru k HDP přibližně o 40 % zadluženější než Česko. Veřejný dluh Česka činí zhruba 44 % HDP, zatímco ten německý nějakých 62 % HDP.

Prý Německo skáče z okna, což nemá vést k tomu, že my také. Ani to není pravda. Pokud totiž Němci masivně podporují své firmy, třeba právě úlevou od drahých energií, jejich firmy získávají konkurenční výhodu oproti českým. Dotační výhoda je pořád výhoda, ať se nám to líbí, nebo ne. Jestliže dotačně dopuje konkurence, není reakce v podobném duchu „skákáním z okna“, ale pragmatickým krokem, který umožňuje zachovat výrobu a pracovní místa v Česku. A tedy i s ní spjaté daňové inkaso českých veřejných rozpočtů, které by jinak mohlo zmizet, pokud by dotační výhoda Německa nebyla alespoň zčásti tlumena.

I tento kontext – kontext dotačního dopingu sousedních zemí – tedy musíme v debatě o schodku veřejných financí použít. Příliš se tak ovšem opět neděje.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin