Férové vypořádání minoritářů ČEZ není politický dárek

Je to ve vyspělé ekonomice nijak zvláštní cena za to, že ČEZ byl roky burzovní společností, zatímco nyní po něm stát chce roli strategického nástroje

Debata o budoucnosti ČEZ a o možném vypořádání menšinových akcionářů se nyní částí kritiků jeho zamýšleného postupu zužuje na líbivou, ale zavádějící zkratku, že „zaplatí všichni a vydělají jen minoritáři“. Takové pojetí ale míjí podstatu věci. Skutečnou otázkou není, zda má někdo na úkor veřejnosti inkasovat prémii. Skutečnou otázkou je, kdo ponese riziko výstavby nových jaderných bloků, které Česko pro svou energetickou bezpečnost a náhradu uhlí bude potřebovat.

Nové jádro není běžný komerční projekt. Jde o investici v řádu stovek miliard korun, s návratností přesahující horizont několika vládních období a s výrazným politickým, regulatorním i tržním rizikem. Cena elektřiny, pravidla evropské energetiky, emisní politika, bezpečnostní standardy i samotná veřejná podpora jádra se mohou v průběhu desetiletí měnit. Takový projekt se proto v Evropě zpravidla nestaví jako obyčejná investice burzovní firmy, jejíž vedení má primárně maximalizovat hodnotu pro všechny akcionáře.

Právě v tom spočívá podstata českého problému. ČEZ je sice firmou ovládanou státem, ale nikoli firmou stoprocentně státní. Vedle státu v něm existují menšinoví akcionáři, kteří vlastní zhruba třicet procent společnosti. Ti nejsou nějakými trpěnými příživníky veřejného sektoru, nýbrž spoluvlastníky majetku ČEZ. Mají právo na ochranu své investice, na rovné zacházení a na to, aby s nimi nebylo nakládáno jako s překážkou státní energetické politiky. Pokud stát chce používat ČEZ jako nástroj strategické politiky, musí tento vlastnický konflikt férově vyřešit.

Z tohoto pohledu je argumentace části kritiků zestátnění oprávněná jen napůl.

Ano, výkup či restrukturalizace ČEZ něco stojí. I kdyby nešla přímo přes státní rozpočet, nýbrž přes prostředky samotné firmy, stále jde o hodnotu podniku, který stát většinově vlastní. Peníze použité na vypořádání minorit by jinak mohly sloužit k investicím, ke snížení zadlužení, k dividendám státu nebo k posílení kapitálové pozice ČEZ. Tvrdit, že taková transakce nemá veřejný náklad, by bylo ekonomicky nepřesné.

Stejně nepřesné je ale tvrdit, že vypořádání minoritářů je samo o sobě jakýmsi dárkem soukromým vlastníkům. Pokud stát chce získat plnou strategickou kontrolu nad energetickým aktivem, musí zaplatit za majetek, který mu dosud nepatří. To není mimořádná výsada minoritářů, ale elementární projev právního státu a ochrany vlastnictví. Jinou věcí samozřejmě je, jaká cena je férová, jak se stanoví, jaká aktiva se prodávají, kdo nese rizika a zda transakce není nastavena nevýhodně pro veřejný sektor.

Mezinárodní precedenty ukazují, že česká debata není výjimečná. Francie po energetické krizi dokončila plné převzetí EDF, tedy své klíčové jaderné společnosti, právě proto, aby stát měl stoprocentní kontrolu nad strategickými investicemi a restrukturalizací zadluženého energetického gigantu. Británie u projektů Hinkley Point C a Sizewell C zvolila jiné nástroje, ale princip je podobný: stát se podílí na riziku skrze garance, regulovaný model výnosu či přímý kapitálový vstup. Finsko u Olkiluoto pracovalo se specifickým modelem, v němž akcionáři nesou náklady a získávají elektřinu podle předem daných pravidel.

Ani jeden z těchto modelů ale nestojí na představě, že stát politicky rozhodne o strategické investici a pasivní menšinoví akcionáři burzovní firmy ponesou část rizika bez jasného a férového vypořádání.

Stavět nové jádro přes polostátní burzovní firmu s významnou minoritou je dlouhodobě konfliktní. Vytváří to prostor pro spory, regulatorní nejistotu, podezření ze zvýhodňování státu na úkor soukromých vlastníků a nakonec i pro odkládání investic, které Česko potřebuje. Nejčistší model je ten, v němž nové jaderné bloky staví stát, případně státem plně kontrolovaná projektová entita. Pokud má stát nést strategickou odpovědnost za bezpečnost dodávek, dekarbonizaci a dlouhodobou stabilitu energetiky, měl by nést také hlavní investiční riziko. Nelze chtít, aby stát rozhodoval jako plánovač, ale část ekonomických důsledků nechával na soukromých akcionářích. To není tržní model, ale nejasný hybrid, který bude neustále generovat konflikty.

Výkup či restrukturalizace ČEZ tedy nejsou samospasitelné. Samy o sobě nezlevní elektřinu, nezaručí levnější jádro a mohou být pro veřejný sektor nevýhodné, pokud budou špatně oceněny. Odpůrci zestátnění výroby elektřiny ale podceňují cenu alternativy. Tou je pokračující soužití státní energetické strategie s právy menšinových vlastníků v jedné burzovní firmě. A tato alternativa také není zadarmo.

Česká energetika stojí před rozhodnutími, která budou zemi ovlivňovat desítky let. Má-li stát stavět nové jaderné bloky, měl by otevřeně říci, že jde o veřejnou strategickou investici, a podle toho nastavit vlastnickou i finanční strukturu. Férové vypořádání minoritářů není politický dárek. Je to cena za to, že ČEZ byl roky burzovní společností, zatímco nyní po něm stát chce roli strategického nástroje. Z tohoto hlediska je vlastnické vyřešení konfliktu racionálnější než jeho další prodlužování.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin