#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Czexit? To se střelíme do nohy

28. února 2018

Češi si euro nepřejí a mnozí mluví i o odchodu z EU. Jenže zatímco uchovávání koruny ekonomice svědčí, czexit by pro ni byl pořádnou ranou.

Tak dlouho část politiků a průmyslové lobby bojovala za brzké přijetí eura, až se ocitla před docela jinou výzvou. Musí hájit naše samotné setrvání v Evropské unii. Možnost czexitu se nikdy nezdála pravděpodobnější. Ukazuje, že obhajoba eura v zemi, kde je nechce až 80 procent populace, je nejen zbytečná, ale představuje navíc ještě i vodu na mlýn antisystémovým politickým silám.
Když řadoví občané v drtivé většině dávají v tak zásadní otázce, jakou měna je, najevo svůj postoj, avšak mediálně vlivná část establishmentu si „pořád jede svou“, ztrácí občan víru v systém. V to, že jeho hlas je slyšet. Uchyluje se tedy k antisystémovým silám. A dokonce je ochoten to establishmentu vracet i s úroky. Což v kontextu eura a našeho vztahu k EU obecně v krajním případě, tedy v případě referenda, znamená třeba i hlasování proti setrvání v tomto celku.
Už říjnové parlamentní volby byly varováním. Strany, které se pro euro více či méně hlasitě vyjádřily, pohořely. Přitom volání po přijetí jednotné měny ani po nich neutichlo, dokonce spíše naopak. To si však občan vyloží jako další pohrdání jeho názorem. I proto je teď na stole otázka czexitu. A horliví stoupenci eura si možná poprvé uvědomili, že se mohou dostat do situace, kterou historie zhodnotí tak, že „chtěli víc, a nemají nic“. V dějinách by to nebylo nic nového. Ostatně sám Shakespeare v Králi Learovi dává tušit, že život takovou situaci občas připraví.
To však nic nemění na tom, že zatímco nepřijetí eura české ekonomice svědčí, czexit by pro ni byl ranou. Nemalou. Jako bychom se měli dobrovolně střelit do nohy. Czexitem bychom totiž hodně ztratili, aniž bychom něco jen vzdáleně odpovídajícího získali.
Především bychom ztratili poměrně bezproblémový přístup na jednotný trh EU, kam vyvážíme skoro 84 procent zboží. I kdybychom si po czexitu s Bruselem nakrásně dojednali vztah po vzoru Švýcarska nebo Norska, stejně bychom si oproti současnému stavu pohoršili. Ať už bychom dohodli cokoli, jedno je jisté – přístup na jednotný trh by se českým firmám prodražil, zřejmě citelně, a ty by tak na něm byly méně konkurenceschopné. Těžko si totiž lze představit situaci, že by Brusel po našem vystoupení z EU nepodnikl kroky, jimiž by z nás udělal exemplární případ nehodný následování.
Brusel by po brexitu a czexitu stál před fatální hrozbou pokračujícího drolení, a dokonce rozkladu EU. Využil by tedy své přirozené výhody, kterou bude mít. Ta spočívá v tom, že vzhledem ke své velikosti potřebujeme trh EU více než Unie náš. A díky své silnější vyjednávací pozici by nám Brusel dal ekonomicky pocítit, jak obrovské chyby jsme se czexitem dopustili. A ostatním členským státům tím vyslal varování, jak by na podobné rozhodnutí doplatily, pokud by nás následovaly.
Skutečnost, že by náš přístup na jednotný trh zdražil, by byla částečně korigována jiným nevyhnutelným ekonomickým důsledkem czexitu, a sice znatelným oslabením české měny. Vývozci by díky němu na jednotném trhu získali zpět část své ztracené konkurenceschopnosti, ovšem pochopitelně jen za cenu, že by se nám ostatním dramaticky zdražily dovolené a zboží z dovozu. Oslabená koruna by patrně také roztočila inflaci a životní úroveň Čechů by zamířila dolů. Se ztrátou části jednotného trhu by nutně došlo ke ztrátě důvěry zahraničních investorů v naši ekonomiku, propouštění, růstu míry nezaměstnanosti či poklesu mezd oproti stavu při setrvání v EU.
A nic bychom za to nezískali!
Přitom české firmy, které by chtěly být nadále přítomné na trhu EU, by tak jako tak musely dodržovat všechny příslušné „bruselské“ směrnice, normy či standardy.
Takže onomu údajnému „diktátu Bruselu“ by stejně neunikly. Pokud by se nepřeorientovaly na úplně jiné trhy. Což je však utopie. Už jen geografická blízkost zemím EU je obrovskou výhodou jednotného trhu, které nemůže konkurovat žádná jiná vývozní destinace.

Dálavy nám nepomohou

Jen si vezměme, kolik politického i jiného kapitálu jsme v posledních pěti letech vynaložili na zlepšení vztahu s Čínou. Přitom platí, že v roce 2013 představoval náš export do Číny 1,6 procenta našeho vývozu do zemí EU. V roce 2017 toto číslo činilo opět 1,6 procenta. Čtyři roky, tolik snahy o vstřícnost k Pekingu – a výsledkem v porovnání s vývozem do EU není ani jediná desetinka procentního bodu navíc!
To jen naznačuje, jak scestná je představa, že bychom snad po czexitu výpadek na jednotném trhu EU pohodlně nahradili přeorientováním se na jiné trhy. Kouzlo jednotného trhu je nejen v tom, že jsme jeho přirozenou součástí, ale i v jakémsi samozřejmém přístupu na něj. Žádný nákladný politický lobbing doma či v zahraničí, žádné prezidentské delegace do dálav s odlišnou kulturou a smýšlením. To není argument proti rozvíjení obchodních vztahů s neevropskými částmi světa. Rozvíjejme je. Ale nepřipravme se současně o to, co už máme.
Evropská unie se musí zásadně změnit, o tom žádná. Bohužel, brexit ji zatím k reflexi nevede. To však nic nemění na tom, že k ní patří druhý největší světový trh, jehož jsme díky členství organickou součástí. Když jej opustíme, budeme mít chudší život a nižší životní úroveň. Bez náhrady.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře