Čína ještě pevněji zatíná své svaly – do Tchaj-wanu se nám nepleťte, vzkazuje Americe

Trumpovi, aby jej nenechala ztratit tvář, předhodila „drobné“ – boeingy, bifteky a boby

Pokud dojde na slova amerického prezidenta Donalda Trumpa, výsledkem jeho státní návštěvy Číny bude snížení deficitu USA v obchodu s Čínou o zhruba 14 miliard dolarů. To odpovídá nějakým pěti procentům loňského deficitu 280 miliard. Žádný průlom ve vzájemném obchodním vztahu dvou největších ekonomik světa se tedy nekoná.

Lze říci, že oba státníci vlastně jen sklidili nízko visící ovoce, výše do korun pomyslného stromu se však nedostali. Zabránily jim tom stále propastné – ne-li dokonce stále propastnější – rozpory obou velmocí, rozhodně nejen ekonomické.

Nic se nemění na tom, že mezi Spojenými státy a Čínou nadále přetrvává napětí, nedůvěra, ba podezřívavost, ekonomická a geopolitická rivalita, korunovaná poměrně vysokými celními sazbami. V průměru totiž Spojené státy uvalují na jednotlivé země, resp. dovoz z nich, clo 10,7 procenta, ovšem sama Čína čelí celní sazbě hned zhruba dvojnásobné, 21 procent (viz graf Bloombergu níže). Ta zůstává v platnosti i po skončení pekingské vrcholné schůzky.

Loni čínský vývoz do USA klesl hned o pětinu, zatímco americký export do Číny se snížil o 15 procent. Trumpova cla a odvetná opatření Pekingu jsou pochopitelně stěžejním důvodem těchto propadů. Přes všechno pekingské krasořečnění obou prezidentů celní tenze fakticky nepolevily, Si si však alespoň Trumpa před zraky světa zavázal ke „strategické stabilitě“. Takže když se teď Trump vytasí s novými cly na čínský dovoz – třeba až mu rádci pořádně ozřejmí, co je to Thúkýdidova past –, Peking na něj bude moci ukázat coby na muže, jenž nejen svět destabilizuje, ale ani nedrží slovo. Lze si dobře představit, že Čína Trumpovo případné porušení slova zastřeně vydá za akt zoufalství celých Spojených státu, plynoucí z postupné a potupné ztráty jejich pozice světového hegemona.   

Čínský prezident tedy získává příslib stability, byť v nadále napjatých obchodních vztazích – a svědkem mu je celý svět. Navíc příslibu dosáhl i přesto, že Trumpa na poměry světové diplomacie poměrně razantně varoval, ať, lidově řečeno, se moc neplete do vztahu Pekingu s Tchaj-wanem. Neváhal dokonce ani odkázat na zmíněnou Thúkýdidovou past. Tím, že takto vzal Trumpa na krátkou exkurzi do antiky, do dějin peloponéské války, mu vlastně mezi řádky naznačil, že Peking vidí Čínu coby světovou velmoc na vzestupu, zatímco Ameriku coby dosavadního hegemona, jenž se však ocitá ve fázi určitého ústupu z pozice jednoznačné globální dominance.

Trump sice ohlásí pár větších obchodů, avšak z hlediska podstaty střetu obou velmocí se tím nic nezmění. Naopak, varování stran Tchaj-wanu i slova o Thúkýdidově pasti signalizují další vzestup asertivity Pekingu a upevnění jeho odhodlání se Spojeným státům postavit, bude-li třeba.

Snad i proto, aby summit pro Trumpa neskončil fiaskem, přikývl Si na větší obchody s boeingy, hovězím a sójovými boby. Uvažme ale že z hlediska tisícileté historie Číny a jejích dynastií – z nichž nejnovější „dynastii“ představuje tamní komunistická strana – jde o „drobné“. Daleko podstatnější je pro Peking to, že se Spojenými státy nyní na geopolitické šachovnici hraje zase o něco vyrovnanější partii – o čemž svědčí i to, že Trump na novou čínskou asertivitu, na ještě pevnější zatnutí svalů, reagoval jen krotce. Možná zkrotnul, neb se spokojil s tím, že světu oznámí čínský nákup 200 „velkých“, jak uvedl, boeingů či obnovení licencí stovkám amerických závodů na zpracování hovězího masa. Jenže ani boeingy, ani ty největší, ani bifteky nebo sója „Made in USA“, které nyní budou moci v Číně ve zvýšené míře konzumovat, makroekonomicky zase tak významné nejsou.

Vždyť vskutku platí, že navýšení vývozu amerického hovězího do Číny, stejně jako čínský závazek nakupovat dále 25 milionů tun sójových bobů ročně a objednávka 200 boeingů (při rozpočtení dodávky na pět let) sníží americký deficit v obchodu s Čínou jen v rozsahu zhruba pěti procent.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin