Zatímco se sportovní svět upíná k italským vrcholkům, ekonomové už teď sčítají účty. Zimní olympijské hry v Miláně a Cortině d’Ampezzo 2026 slibují velkolepou podívanou, ale historická data a akademické studie naznačují, že pro italského daňového poplatníka může jít o další velmi hořkou pilulku.
Původní plány jsou jedna věc, realita druhá. Provozní rozpočet her se sice odhaduje na přibližně 2 miliardy dolarů, ale tato částka je pouze špičkou ledovce. Celkové náklady, zahrnující masivní investice do infrastruktury, se podle aktuálních odhadů šplhají k 7 miliardám dolarů, přičemž veřejné finance kryjí zhruba 63 % těchto výdajů.
I když se organizátoři chlubí tím, že využijí 92 % stávajících nebo dočasných sportovišť, historie varuje. Průměrné překročení rozpočtu u zimních her dosahuje závratných 156 %. Itálie se navíc potýká s inflačními tlaky, které již nyní navyšují náklady na klíčové projekty, jako je rekonstrukce bobové dráhy v Cortině či výstavba hokejových hal.
Zastánci her často operují s takzvanými multiplikačními efekty – vizí, že každé investované euro do infrastruktury vygeneruje další zisk v cestovním ruchu a službách. Podle některých analýz by hry mohly italské ekonomice přinést až 5,3 miliardy eur v dlouhodobém horizontu.
Akademické studie však tento optimismus krotí. Upozorňují na „efekt vytěsnění“. Zatímco totiž fanoušci přijíždějí, běžní turisté se předraženým a přelidněným lokalitám vyhýbají. Studie her v Turíně 2006 navíc ukázaly, že ačkoliv se zvýšil turismus, zároveň došlo k výraznému nárůstu městského dluhu na obyvatele, zatímco klíčové ukazatele jako nezaměstnanost či reálný HDP se nijak významně nezlepšily. Turín dnes v důsledku dvacet let starých her představuje jedno z nejzadluženějších italských měst. Komu přijde dvacet let jako dlouhý doba, nechť zví, že takový Řím přitom ještě nedávno splácel své dluhy vzniklé v souvislostmi s olympiádou konanou roku 1960.
Akademický verdikt je zřejmý: většina nezávislých studií potvrzuje, že skutečný ekonomický dopad je buď blízký nule, nebo tvoří jen zlomek předpovědí.
Skutečným vítězem olympiád bývá málokdy hostitelské město. Zatímco Mezinárodní olympijský výbor (MOV) inkasuje miliardy z vysílacích práv a sponzoringu, náklady na údržbu „bílých slonů“ – nevyužitých stadionů – zůstávají na bedrech místních.
Pořádání her je často spíše otázkou národní hrdosti, politického marketingu, stavbou pomníčků vládnoucích politiků na účet daňového poplatníka a navíc leckdy ještě jejich přihrávkou veřejných peněz spřáteleným firmám, třeba stavebním. Pro průměrného daňového poplatníka jde o „vstupné“ do prestižního klubu, které se v peněžence pravděpodobně nikdy nevrátí. Skutečným poraženým tak bývají veřejné rozpočty, které se budou s dluhy vyrovnávat ještě roky po zhasnutí olympijského ohně.
Když se její poslanci opakovaně pokoušeli sesadit Babišovu vládu z let 2017 až 2021, také neměli většinu Babišova vláda čelila v... více
Pařížané litují, že se do ní nechali „uvrtat“, na rozdíl od prozíravějších občanů Budapeště či Hamburku. Olympiáda v Paříži zatím zanechává... více
Letos hospodaří nejlépe za posledních šest let, díky růstu ekonomiky, mezd a spotřeby. V příštím roce už to ale platit nebude,... více
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
