#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Bankéřka, která povládne světu

11. ledna 2014

Americký Senát schválil tento týden nominaci Janet Yellenové do čela centrální banky (Fed). Připomeňme si, jak již brzy nejmocnější žena světa přihlížela vzniku i bobtnání bankovních molochů.

Ti z ekonomů, kteří soudí, že za finanční krizi z velké části může deregulace finančních trhů, se zpravidla shodují na jednom. Že deregulace započala za Reaganovy vlády v 80. letech a trvala vlastně až do té doby, než se roku 2007 projevily první příznaky finanční krize. Když jsem v červnu 2010 vedl rozhovor s Georgem Akerlofem, laureátem ekonomické Nobelovy ceny, překvapilo mě proto, jak důsledně odlišoval jednotlivé úseky téměř třicetiletého období obecně označovaného za éru deregulace. Tvrdil, že deregulace zaznamenala rozmach v 80. letech, v 90. letech byla celkem zanedbatelná, aby na přelomu tisíciletí její vývoj zase zrychlil.
Manželské souznění Snad je to jen náhoda, že zrovna v 90. letech, kdy dle Akerlofa deregulace polevila na zanedbatelnou úroveň, seděla v čele klíčového hospodářského orgánuvUSA, prezidentovy Rady ekonomických poradců, Janet Yellenová. Lze si totiž představit, že Akerlof, její manžel, mohl mít zájem na tom, aby se role deregulace 90. let upozadila; mohla by s ní totiž být spojována jeho choť. Ta přitom v době našeho zmíněného rozhovoru zrovna čekala, zda američtí senátoři potvrdí její nominaci na post vicepředsedkyně Federálního rezervního systému. Dnes, jak známo, má za sebou další potvrzení Obamovy nominace, tentokrát na post nejvyšší, na post šéfky americké centrální banky.
Pravda ovšem je, že zřejmě nic tak nevystihuje celou éru deregulace jako zrušení Glass-Steagallova zákona, k němuž došlo roku 1999. Tento zákon, přijatý v době velké hospodářské krize 30. let, odděloval komerční bankovnictví od toho investičního; zákonodárcům šlo v zásadě o to, aby ochránili peníze střadatelů před jejich užitím při spekulacích bank. Cesta za jeho zrušením byla zahájena v lednu 1995, kdy tehdy novopečený šéf senátního bankovního výboru James Leach uvedl legislativu, která měla se zákonem v podstatě skoncovat. Tento krok získal podporu Clintonovy administrativy, do jejíž výše zmíněné klíčové pozice jen o dva roky později, v únoru 1997, usedne Yellenová. A vydrží tam až do roku 1999, kdy Glass-Steagallův zákon zmizí v propadlišti dějin – čímž, jak dnes mnozí míní, bude nastoupena cesta k finanční krizi.
Zajímavé je, že pokud ve druhé půli 90. let proti zrušení zákona někdo opravdu účinně vystupoval, byl to hlavně privátní sektor, například pojišťovnická lobby. Naopak vládní a akademické kruhy se vyjadřovaly spíše pro jeho zrušení. Pro zrušení byl třeba i Paul Volcker, jeden z předchůdců Yellenové, dnes známý naopak výnosem, jenž uvádí širší regulaci finančnictví. Akademický ekonom Hyman Minsky, k jehož myšlenkám v současnosti tíhnou mnozí kritici takzvaného neoliberalismu (tedy proudu, jenž podle nich tvoří ideovou bázi éry deregulace), se zase vyjádřil v tom smyslu, že zrušení zákona Americe ani nepomůže, ale ani jí neuškodí.
Kruh se uzavírá S následkem zrušení Glass-Steagallova zákona – finanční krizí – se z pozice šéfa americké centrální banky utkával Ben Bernanke. Yellenová, jeho pravá ruka, nyní, zdá se, bude mít coby šéfka úřadu (do křesla usedne 1. února) na starosti zejména to, jak zařídit plynulý ústup od historicky bezpříkladných opatření, která její předchůdce v rámci boje s krizí aplikoval. V prvé řadě pochopitelně půjde o utlumení takzvaného kvantitativního uvolňování, v jehož rámci nyní centrální banka odkupuje vládní a hypoteční cenné papíry tempem 75 miliard dolarů měsíčně – takováto suma prostředků je tedy každý měsíc „vytvářena z ničeho“ a poskytována v rámci snah o oživení americkému finančnímu systému.
Yellenová, ať už z titulu své funkce stávající, či té nadcházející, kvantitativní uvolňování pochopitelně nerozporuje. Ne tak někteří její (ex)kolegové. Například Andrew Huszar, jenž byl zodpovědný za odkup hypotečních cenných papírů během první vlny kvantitativního uvolňování, která započala na sklonku roku 2008, se loni v listopadu na stránkách The Wall Street Journal za tento program americké veřejnosti omluvil. Ekonom, jenž dnes přednáší na Rutgersově obchodní škole, kvantitativní uvolňování popsal jako „dějinně největší zastíranou sanaci Wall Street“ a jako „největší vládní intervenci na finančních trzích všech dob“. Program, jenž je činiteli centrální banky včetně Yellenové hájen coby prostředek pomoci řadovým Američanům, podle Huszara pomáhá jen velkým bankám.
Úrokové sazby, které Federální rezervní systém drží de facto na nule už od prosince 2008, ve spojitosti s kvantitativním uvolňováním vytváří prostředí, jež je z hlediska velkých bank v důsledku velmi příznivé: jejich náklady klesají, zatímco například hypoteční sazby, které platí řadoví Američané, odpovídající snížení nezaznamenávají, všímá si Huszar. Velké banky také profitují z toho, že se díky uvolňování zvyšují ceny akcií, tedy i těch, které drží ve svých objemných portfoliích. Nové regulace, například zmíněný Volckerův výnos, sice regulují kde co, avšak podle Huszara v rukou velkých bank stále ponechávají přespříliš moci. Na tom se s ním shoduje třeba Ken Griffin, šéf hedgeového fondu Citadel, jednoho z největších na světě. Ten je přesvědčen, že zrušení Glass-Steagallova zákona bylo zcela zásadním omylem, neboť umožnilo vznik bank, které jsou nejen tuze velké na to, aby mohly být ponechány svému vlastnímu osudu, ale také příliš rozsáhlé, aby mohly být efektivně řízeny. Je tak prý třeba tyto molochy rozdělit na menší části, opět důsledně oddělit investiční bankovnictví od komerčního.
Dojde však k tomu? Když se v roce 1998 stala známá wallstreetská investiční banka Salomon součástí skupiny Citigroup (v rámci tehdejší fúze Citibank a finanční skupiny Travelers), předznamenalo to brzký konec Glass-Steagallova zákona. Yellenová tomu přihlížela z pozice Clintonovy hlavní ekonomické poradkyně. Dnes zase přihlíží tomu, jak jsou z velkých bank typu Citigroup banky ještě větší a ještě mocnější. Jejím povýšením do role nejmocnější ženy světa se tak tento neblahý kruh, zdá se, uzavírá.

Vyšlo v Lidových novinách.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře