#Lukáš Kovanda, Ph. D.

„Američané umí jen prostitutky a pivo“

28. ledna 2010

Předloni na přelomu jara a léta poskytla Bushova administrativa Američanům daňové úlevy ve výši 600 dolarů. Opatření mělo stimulovat spotřebu v době, kdy se nejsilnější hospodářství světa začalo hroutit pod tíhou finanční krize.

Marc Faber (rozhovor autora blogu), globální investiční guru, tehdy zásah po svém komentoval: „Utratí-li Američané těch šest stovek ve Wal-Martu, půjdou peníze do Číny. Pokud jimi zaplatí u benzínky, poputují k Arabům. Koupí-li si za ně počítač nebo software, budou se z nich těšit v Indii. Pořídí-li za ně ovoce a zeleninu, zamíří do Mexika, Hondurasu nebo Guatemaly. Koupí-li dobré auto, půjdou ty peníze do Německa, a pokud koupí jen průměrný vůz, pak zase na Tchaj-wan. Ani jedna z možností nepomáhá americké ekonomice. Jediným způsobem, jak ty peníze udržet v USA, je utratit je za prostitutky nebo pivo, neboť to jsou jediné produkty dosud tam vyráběné.“

Faber je znám svoji provokativní mluvou, která nemusí lahodit sluchu každého, leč je mnohdy velmi blízko pravdě. Původem švýcarský investor, někdejší ředitel hongkongské pobočky investiční banky Drexel Burnham Lambert, jenž nyní žije v Thajsku, v roce 1987 svým klientům správně poradil, aby stáhli peníze z burz těsně před říjnovým krachem. Tím proslul. Nemýlil se ani předpovědí splasknutí technologické bubliny v roce 2000. Jeho varování o pivu a prostitutkách – jakkoliv zní poněkud nadsazeně – by tudíž nemělo být jen tak oslyšeno.

Ostatně na tom, že tato krize mění „geoekonomické“ schéma příznačné pro druhou půli dvacátého století, se s Faberem shodují i globální finanční instituce typu britské banky HSBC. Krize je totiž konec konců o přeskupení ekonomické síly tak, aby tato zohledňovala nynější skutečnou produktivitu jednotlivých zemí.

Spojené státy a vůbec ta část světa označovaná jako Západ žily v posledních, řekněme, dvaceti letech z tenčících se úspor, přičemž mnohdy musely sáhnout po dluhu. To proto, aby mohly spotřebovávat zboží a v posledních letech i služby – například onen pověstný indický outsourcing – produkované v zemích, jež bývají označovány jako rozvíjející se trhy (emerging markets). Mezi ně spadá kromě Indie i Faberem jmenovaná Čína, Mexiko, Tchaj-wan, ale též Vietnam, ropní producenti, Brazílie a další státy.

Mnohé z těchto rozvíjejících se ekonomik – nejviditelněji samozřejmě Čína – fungují v posledním zhruba čtvrtstoletí jako „továrny“ na výrobu zboží, jež je následně spotřebováváno na Západě. To však není vše. Země typu Číny nejen, že dodávají uměle zlevněné (nezapomeňme, že třeba Peking drží svoji měnu, jüan, podhodnocenou, což činí vývozní zboží ještě konkurenceschopnější) zboží, ale rovněž obyvatelům Západu, zejména Američanům, půjčují, aby si toto zboží mohli vůbec dopřát. Tím, že Peking nakupuje dluhopisy americké vlády, ta tak má stále dostatek zdrojů k dispozici, může tedy dokonce snižovat daně – jak tak činil zmíněný Bush – a Američané si mohou koupit čtvrté auto nebo druhý dům.

Proslulý finančník George Soros označoval řečenou provázanost – Číny a USA – za symbiotickou nerovnováhu. Ta není, ostatně jako jakákoli nerovnováha, dlouhodobě udržitelná. Nynější krize pak není konec konců jen ničím jiným než započetím procesu, jenž povede ke zrovnovážení vychýlené situace. Jelikož ono vychýlení spočívalo v prvé řadě v tom, že Spojené státy spotřebovávaly a spotřebovávají více, než na kolik jejich ekonomika stačí, což levná asijská produkce a čínské či japonské miliardové investice – prostředků získaných z obchodních přebytků plynoucích ponejvíce právě z vývozů do USA – do amerického dluhu nemohou maskovat věčně, je v prvé řadě zapotřebí, aby se právě americký spotřebitel uskrovnil. Ač se tomu administrativa snaží zabránit, seč ji síly stačí – hlavně však zadlužováním budoucích generací -, je zjevné, že dokud Amerika nebude reálně spotřebovávat tolik, nač její ekonomika stačí, vedoucí hospodářství světa bude oslabovat – a s ním i dolar. Slábnutí dolaru i americké ekonomiky – projev zrovnovážení globálně vychýlené situace – odráží rovněž rapidní změnu v proudění globálního kapitálu. Jeho průtok řečišti trhů dosud zvaných jako rozvíjející bude v nadcházejících letech stále mocnější, zatímco v USA a obecně na Západě zeslábne.

Ostatně, nedávno vydaná analýza expertů banky HSBC právě k rozvíjejícím se trhům mluví jasně. „Už dlouhou dobu tušíme, že rozvíjející se ekonomiky budou schopny po krizi růst ze svých vlastních sil bez toho, aniž by jim nejvyspělejší ekonomiky světa musely podávat pomocnou ruku. Data za prvá tři čtvrtletí roku 2009 toto potvrzují.“Relativní úspěšnost rozvíjejících se trhů plyne dle autorů studie z mnoha faktorů. Čína prý dokázala uvést účinný stimulační balíček ve formě navýšených výdajů na infrastrukturu; banky ve většině rozvíjejících se ekonomik již delší dobu vykazují nízké poměry úvěrů k vkladům, a tudíž nebyly tak zranitelné jako jejich západní konkurenti v době, kdy kolaps poptávky po cenných papírech navázaných na nemovitostní trh a další aktiva vyústil ve zhroucení úvěrových trhů.

Jenže to jsou všechno jen projevy hlubšího přeskupování ekonomických sil, který již byl naznačen. Zatímco Amerika a Západ nejsou s to vlastními silami pokrýt náročnou spotřebu – soukromou i vládní -, rozvíjející se trhy se dostávají rok od rok na vyšší úroveň, jejich obyvatelé postupně bohatnou; nikoli však zadlužováním – bohatnou i při stále vysoké tvorbě úspor, i při stále vysokých obchodních přebytcích. Pro rozvíjející trhy tak je stále více a více lákavé obchodovat mezi sebou navzájem, a nikoli se tedy úzce vázat na Západ. „Ačkoliv Spojené státy zůstávají nejdůležitějším obchodním partnerem pro řadu rozvíjejících se ekonomik, jejich relativní význam klesá: ve stále vyšší míře obchodují rozvíjející se trhy mezi sebou,“ konstatují dále experti HSBC.

Svoji nezaměnitelnou optikou, leč v důsledku velmi podobně to vidí i Faber. „Kde teď investovat? Indie je velká země. Čína také. Vietnam rapidně roste. Latinská Amerika je rozsáhlý světadíl,“ řekl nedávno autorovi blogu. A pokračoval: „Západ bohatl dlouhá léta nejdříve skrze kolonialismus a později proto, že čtyřicet procent světa skomíralo v područí socialistických a komunistických – hospodářsky neefektivních – režimů. Západní bohaté země se tak staly ještě bohatšími. V posledních deseti letech se to změnilo. Chudé regiony světa – Čína, Indie, Vietnam, východní Evropa, Latinská Amerika, Blízký východ a další – pomalu bohatnou a hlavně budou bohatnout i nadále. Naproti tomu Západ nečeká v podstatě žádný růst. Třeba moje dcera bude mít pravděpodobně horší životní úroveň, než jsem měl já.“

Důvodem pádu Západu a nástupu rozvíjejících se trhů je dle něj kromě přesunu výroby za levnější pracovní silou rozvíjejících se ekonomik a s ním související růst jejich produktivity též skutečnost, že vlády těchto zemí nemají vůči vlastnímu obyvatelstvu takové závazky jako na Západě a že ekonomiky nejsou tak tuhým způsobem regulovány. „Rozjet byznys je v Evropě mnohem nákladnější. V Číně si usmyslíte, že postavíte továrnu, a prostě to uděláte. Zaměstnancům dáte tak dvě stě dolarů měsíčně, maximálně tři sta, a můžete začít vyrábět. No a v západní Evropě přicházejí vlády s těmi a těmi regulacemi. Dohromady to už není vůbec konkurenceschopné,“ srovnává Faber starý kontinent s říší středu. HSBC cituje jako klíčové faktory růstu rozvíjejících trhů cosi obdobného:  politickou otevřenost a liberální přístup ke kapitálovým trhům, které jsou zvláště markantní přibližně od osmdesátých let minulého století.

Výše zmíněné tedy dává jasně tušit, že mapa světových hospodářských velmocí se bude muset po krizi překreslit tak, aby reflektovala relativní změnu jejich významu a potenciál, jejž jejich ekonomiky skýtají. Ovšem nic není černobílé. Zejména růst Číny – tahouna rozvíjejícího se světa – budí mezi některými ekonomy stále větší rozpaky. Peněžní a úvěrová expanze, která do krize vehnala Ameriku a s ní i Západ a vlastně celý svět, bývá totiž často spatřována i jako nynější hlavní motor růstu čínské ekonomiky, což samozřejmě není zdravé. Pakliže by čínská úvěrová bublina skutečně splaskla, utlumí to na čas kapitálové toky do rozvíjejících ekonomik. Opět by to ovšem poznamenalo celý svět – natolik již jsou dnes rozvíjející se trhy z globální perspektivy významné. Mohla by to být dokonce jakási krize číslo dvě. Rostoucí produktivita a stále poměrně levná pracovní síla společně s poměrně neregulovaným ekonomických prostředím jsou ale esa v rukávu, jež bude mít rozvíjející svět k dispozici stále a jež mu patrně pomohou splasknutí případné bubliny přestát a nadále tak stahovat náskok Západu.

Západ, povážlivě stárnoucí, chce-li si udržet stávající standardy, bude muset – obrazně a s Faberem vyřčeno – začít opět „makat“ a vynalézat, přestat tolik přerozdělovat a snažit se invenčně inovovat tak, aby se jeho produkty neomezovaly jen na pivo a prostitutky. Dokáže to? Vzchopí se?

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře