#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Základní nepodmíněný příjem vyzkouší v Německu

25. srpna 2020
V Česku by jeho zavedení znamenalo, že průměrný starobní důchod se sníží ani ne na polovinu nynější úrovně.

Další zemí, která otestuje základní nepodmíněný příjem, se stává Německo. Naši západní sousedi jej otestují pilotní studií pod vedením berlínského Institutu pro ekonomický výzkum (DIW). Institut to oznámil tento týden. Studie se bude účastnit 1500 lidí, z nichž 120 obdrží 1200 eur (31 270 korun) měsíčně bez jakýchkoli podmínek. Financovat to bude 140 tisíc drobných soukromých dárců.

Idea základního nepodmíněného příjmu je prostá. A zároveň v praxi neuskutečnitelná. O její uvedení do praxe se v různých koutech světa lidé pokouší už vlastně po staletí, vesměs neúspěšně. Přitom každý nový pokus zase a znova vyvolává až nemístný mediální zájem, který je po tolika ztroskotáních už jen těžko pochopitelný. Vysvětlení je jediné: idea je to nejen prostá, ale také nesmírně svůdná.

Idea nepodmíněného příjmu spočívá ve zrušení systému sociálních dávek i důchodů. Místo něj by se zavedla dávka jedna jediná, pro všechny totožná. V českém kontextu by tedy Petr Kellner či Andrej Babiš, kteří patří mezi nejbohatší Čechy, pobírali stejnou dávku jako nebohý bezdomovec z pražského Hlavního nádraží. Všichni obyvatelé České republiky by ji dostávali bez ohledu na to, zda pracují či ne, bez ohledu na to, zda pracovat chtějí či ne.

Myšlenka základního příjmu není nová. Už v 18. století se honila hlavou takovým duchům, jakými byli Thomas Paine či Maximilien Robespierre. Dodnes se v různých podobách vrací, je testována v praxi, aby byla zavržena, avšak po čase opět nastolena. Její nezdolná vytrvalost tak už překonává jiný nápad, jemuž pomohl Robespierre – nechvalně – proslout, a sice gilotinu. Zatímco s gilotinou coby nástrojem výkonu trestu smrti se Francie rozloučila v roce 1981, pokusy zavést základní příjem jsou stále s námi, nejnověji tedy v Německu. Naštěstí ideu v Německu vyzkouší jen na omezeném vzorku a bez účasti veřejného financování. Pokud by se totiž nápad rozšířil po celé zemi, lze se důvodně obávat, že by měl na německou ekonomiku, jejíž kondice je tak důležitá i z hlediska Česka, podobný dopad jako gilotina na životy masově popravovaných v době Robespierrovy hrůzovlády.

Není tomu dávno, co ztroskotal pokus finské vlády. V rámci své snahy o základní příjem náhodně vybrala dvě tisícovky nezaměstnaných, kterým od počátku roku 2017 vyplácela 560 eur měsíčně. Klíčovým smyslem celé akce je zjistit, zda nezaměstnaní budou motivováni najít si práci právě i přes to, že už určitý, bezpracný příjem – oněch 560 eur měsíčně – garantován mají. Nezapomeňme, základní příjem je nepodmíněný, náleží tedy i těm, kteří pracují. Kritici ale varují, že nezaměstnané bude od hledání práce odrazovat. Tato obava není neopodstatněná. Opírá se o výzkum z řady zemí, včetně České republiky. Třeba právě data z České republiky potvrzují vyšší sociální dávky odrazují od hledání práce a že si ji hledají – a nacházejí – spíše ti, kteří je mají nižší. Pokud by ve Finsku zjistili, že garantovaný příjem nezaměstnané od hledání práce neodrazuje, byl by to významný argument ve prospěch jeho zavádění.

Dobře, proč ale základní příjem vůbec zavádět? Obnovená vlna zájmu o něj – spojená i s neúspěšnými pokusy o uvedení do praxe – trvá od 60. let. Tehdy často spíše liberální, pravicoví ekonomové typu Miltona Friedmana hledali způsob, jak zjednodušit systém sociálních dávek. V České republice myšlenku popularizoval Vlastimil Tlustý, někdejší stínový ministr ODS, který počátkem milénia navrhoval rovnou sociální dávku, která měla postupně nahradit všechny ostatní sociální benefity. V posledních letech však základní příjem prosazuje spíše levice, u nás Piráti nebo Zelení, a to z podstatné míry v obavě z automatizace. Lidem prý práci budou mohutně přebírat roboti, takže je třeba je garantovaným existenčním minimem chránit před hrozící takzvanou technologickou nezaměstnaností.

Před dvěma lety však vítr z plachet stoupencům základního příjmu vzal pohled právě do zmíněného Finska. Tamní pokus se základním příjmem totiž dle plánu skončil v prosinci 2018 a vláda usoudila, že v něm nebude pokračovat. Tehdejší finský ministr financí Petteri Orpo pokračování odmítl, dal přednost důkladné, nikoli však revoluční reformě stávajícího sociálního systému. Důvodem byla ovšem také skutečnost, že finská ekonomika se nenacházela v záviděníhodném stavu. Bez práce byla takřka pětina mladých lidí. Země se dlouho vzpamatovávala z dopadu světové finanční krize. Pomaleji než Finsko to v celé Evropské unii zvládaly už jen tři země, a sice Kypr, Itálie a Řecko.

S finským fiaskem se základním příjmem však hlasy volající po garanci bezpracných peněz neutichly, ani v Česku. Na základní příjem ale prostě nemáme a ještě dlouho mít nebudeme. Vezměme si třeba starobní důchodce. Ti letos v ČR pobírají průměrně zhruba 14 400 korun měsíčně. Pokud by byl zaveden základní příjem, klesne jejich důchod na zhruba 6000 korun měsíčně. Tuhle částku přitom budou pobírat všichni dospělí lidé (děti pak částku zhruba poloviční). Tedy nejen potřební, ale také Kellner nebo Babiš.  Samozřejmě, existují i další varianty. Třeba ta, že starobní penze budou ponechány na stávající úrovni a zruší se „jen“ všechny ostatní sociální dávky. Jenže v takovém případě by základní příjem všech dospělých, kteří ještě nemají nárok na starobní penzi, tedy včetně ovdovělých nebo invalidů, dosahoval jen zhruba tří tisíc korun měsíčně. Jinými slovy, invalidé, vdovy a sirotci by si dramaticky pohoršili, zato by ovšem měli miliardáři od státu nově na „dýško“ v restauraci.

Samozřejmě, také je tu poslední možnost – masivně zvýšit sociální výdaje nad současnou úroveň. To však v důsledku znamená mohutné zvýšení daní. Jenže vzestup výdajů by nakonec i při nárůstu daní – které však nelze zvyšovat donekonečna a už nyní je zátěž v případě některých daní neúnosně vysoká – naprosto ochromil běžnou činnost státu. Zvláště v zemi, která není schopna provést ani důchodovou reformu, ani reformu financování veřejné zdravotní péče. Nebylo by na školy, nemocnice, hasiče, policii. Důsledkem by byl růst veřejného zadlužení, vzestup kriminality, zhoršení dostupnosti zdravotní péče a nakonec rozvrat politického systému. Opravdová gilotina pro českou společnost.

Poučme se z finského fiaska, doufejme, že Němci svůj experiment rovněž brzy a bez výraznějších škod ukončí. Zůstaňme u adresných dávek pro ty skutečně potřebné a základní příjem ponechme tam, kde má místo už od času Robespierrových. V šuplíku s visačkou „Utopie.“

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře