#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Více sobců? Více peněz!

22. ledna 2009

Proč vyspělé země nespoří? Tak ptá se hned v názvu prosincové studietrio ekonomů působících v USA a Itálii. Dokladují, že Itálie či Francie uspořily v roce 1970 více než 17 procent národního důchodu, kdežto roku 2006 už jen méně než sedm procent. Japonská míra úspor se v tomtéž období ztenčila z 30 na osm procent a Američané již nenaspoří ani devět procent, jako roku 1970, nýbrž pouhá dvě procenta. Autoři mají za to, že tato čísla ukazují i na rostoucí úroveň mezigenerační sobeckosti. Kupujme teď, půjčujme si, po nás potopa.

Ale – a na to už neodpovídají – co je příčinou tohoto nárůstu? Rodí se snad celosvětově více sobců? Ba ne. Lidé se obecně chovají tak, jak dovolí systém. Spoří-li méně, znamená to, že postrádají podněty, jež by je nutily chovat se prozíravěji. Systém holt dovoluje hodně: zadlužovat se, půjčovat si na kde co. Ale proč? Rodí se snad celosvětově více ochotných věřitelů? Ba ne. „Rodí“ se více peněz.

Bankovky – ty banky původně vydávaly jako oprávnění vybrat si z jejich trezorů dané množství reálné hodnoty, třeba zlata. Papírové peníze ulehčily život: obchodníci místo měšců se zlatem pohodlně směňovali papírová oprávnění k tomuto zlatu. Oč více se vytvořilo – prací, obchodem – reálné hodnoty, tím více bylo peněz. Jen to, co bylo uspořeno – nikoli projedeno – mohlo jít, skrze banku, na investice, nutný to předpoklad dalšího růstu.

Situace se rapidně změnila s příchodem centrálních bank, jejichž prostřednictvím státy monopolizovaly tisk peněz. Počátkem sedmdesátých let navíc peníze přestaly být definitivně kryté jakoukoliv reálnou hodnotou. Dříve lidé spořili, jelikož dobře věděli, že čím více úspor, tím více prostředků na investice firem a tím větší budoucí blahobyt. Dnes je situace jiná: lidé nemusí spořit, mohou se dokonce zadlužovat, a přesto firmy mají na investice. Prostě proto, že centrální banka vytiskne peníze a komerční banky je v rámci peněžní tvorby„rozmnoží“ – takže na investice je i bez úspor.

Problém pak nastává, když se to s tvorbou úvěrů přežene. Tak započala i nynější krize. Ve světě se investovalo nadmíru: firmy užívaly úvěrů, jejichž účetní protihodnotou byl jen (bez)cenný papír – fantazie, že ceny nejčastěji amerických nemovitostí porostou donekonečna. Jenže komerční banky se jen chovaly, jak systém dovolil. A ten dovolil hodně, jelikož centrální banky nastavily tuze nízké úroky.

Ba ne, lidé nejsou více sobečtí. Jen jim státy vzaly důvod být střídmými.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře