#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Rozpočet na rok 2020 smutně vyjadřuje nulové reformní úsilí vlády, čtyřicetimiliardový schodek vadit nemusí, pokud se nevymkne kontrole

6. prosince 2019

Poslanecká sněmovna včera večer schválila rozpočet na rok 2020. Jeho celkové výdaje činí 1618 miliard korun, příjmy pak 1578 miliard.

Pokud vláda opravdu bude nakonec příští rok hospodařit se schodkem 40 miliard korun, bude to odpovídat 0,68 procenta hrubého domácího produktu české ekonomiky, předpokládaného pro rok 2020. V letošním roce by případné – a poměrně pravděpodobné – hospodaření s rozpočtovaným schodkem taktéž 40 miliard znamenalo, že takový deficit odpovídá 0,71 procenta HDP pro rok 2019. Je tedy patrné, že zachovávání nominální výše schodku při pokračujícím růstu ekonomiky vede k tomu, že ekonomika schodek stále lépe a lépe absorbuje. Například v roce 2008 by totiž schodek 40 miliard korun (ve skutečnosti tehdy vláda vykázala deficit 20 miliard) odpovídal celému jednomu procentu tehdejšího HDP.

S růstem nominální výše hrubého domácího produktu poměrně přirozeně narůstá také výše výdajů a příjmů rozpočtu. Například proto, že nominální výše hrubého domácího produktu ve svém vývoji zahrnuje též inflaci, kterou odráží nutně právě i růst výdajů a příjmů rozpočtu. S jejich růstem „kyne“ také částka, kterou poslanci navrhují v rámci pozměňovacích návrhů druhého čtení navrhovaného zákona o rozpočtu přesouvat mezi jednotlivými kapitolami. Letos poslanci podali návrhy na přesuny v objemu zhruba 177 miliard korun. Pro srovnání, loni při druhém čtení navrhovali přesuny za 134 miliard, předloni za téměř 100 miliard, v roce 2016 za zhruba 46 miliard a v roce 2015 za více než 44 miliard. V roce 2015 tedy navrhovali přesunout 3,5 procenta výdajů rozpočtu schválených v prvním čtení, letos to bylo již bezmála jedenáct procent. Je tedy patrné, že nárůst objemu peněz navrhovaných k přesunu není rozhodně dán pouze růstem nominální výše výdajů rozpočtu, ale odráží i další, zejména politické faktory. Mezi ně patří to, že politici chtějí vykázat určitý aktivismus před svými voliči, takže stále agilněji předkládají pozměňovací návrhy, i když musí tušit, že neuspějí. Z navrhovaných přesunů bývá nakonec schválen pouze zlomek. Tak jako letos, kdy se jedná o zhruba dvě miliardy korun (z uvedených 177 miliard).

Schválený státní rozpočet vychází ze základního předpokladu růstu české ekonomiky v příštím roce reálně o 2,2 procenta. Trh aktuálně počítá ve svém konsensu s růstem ekonomiky v roce 2020 právě o 2,2 procenta, jak plyne z listopadového šetření České národní banky mezi českými i zahraničními analytiky. V tomto ohledu je tedy výchozí předpoklad rozpočtu realistický. Nicméně je třeba upozornit, že rozpočet nepočítá s výraznějším zhoršením ekonomických podmínek v zahraničí, které by v ČR vedlo k nižšímu růstu, než je předpokládaná úroveň 2,2 procenta. Skutečnost, že Česko je zatím docela odolné vůči zhoršování mezinárodních ekonomických podmínek, neznamená, že tomu tak bude i příští rok.

V tomto světle se tedy navrhovaný schodek jeví opravdu jako až příliš výrazný. Při růstu české ekonomiky slabším než ona úroveň 2,2 procenta by totiž vážně hrozilo, že schodek bude hlubší než „jen“ čtyřicetimiliardový. Tuzemské veřejné finance by se pak mohly částečně „vymknout kontrole“. Slabinou rozpočtu jsou investice. Položka kapitálových výdajů, která je zahrnuje, představuje v návrhu rozpočtu na rok 2020 pouze devět procent celkových výdajů. Přitom třeba v roce 2015 to bylo 13,5 procenta. Běžné, provozní výdaje státu se mezi lety 2015 a 2020 tedy mají zvýšit z 86,5 procenta celkových výdajů na 91 procent. To představuje nežádoucí vývoj, jelikož investiční výdaje vytvářejí bohatství budoucnosti, nikoli výdaje běžné, které spíše pouze udržují chod státu ve stávajících mantinelech.

Mezi běžnými výdaji je však třeba rozlišovat. Ne všechny představují „projídání budoucnosti“. Největší meziroční procentuální nárůst zaznamenávají v návrhu rozpočtu na rok 2020 položky výdajů na vzdělávání a školské služby, a to o zhruba 20 procent, a na dávky a podpory v sociálním zabezpečení, kde navýšení představuje dokonce zhruba 50 procent. Pro srovnání, celkové výdaje mají dle návrhu rozpočtu na příští rok vzrůst meziročně o 7,5 procenta. Je tedy zřetelný důrazný akcent na oblast sociální, kde vláda sleduje spíše politický zájem a snahu naklonit si voliče, třeba navyšováním starobních důchodů, a na oblast vzdělání. Přidávání učitelům je žádoucí z hlediska celkového rozvoje ekonomiky a je svým způsobem „investicí“ do budoucích generací. Zato přidávání na starobních důchodech bez provedení skutečné důchodové reformy a reformy systému veřejné zdravotní péče je do značné míry nekoncepčním házením peněz daňového poplatníka do černé díry.

To vše při dalším poměrně dramatickém navýšení složené daňové kvóty. Tato kvóta má dle návrhu rozpočtu na rok 2020 činit 35,9 procenta, zatímco ještě v roce 2015 dosahovala jen 32,6 procenta. Složená daňová kvóta zachycuje daňové příjmy veřejných rozpočtů a příjmy z povinného pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění ve vztahu k objemu hrubého domácího produktu. Růst daňové kvóty značí nárůst přerozdělování, který sice tlumí možné sociální napětí, avšak zároveň podvazuje ekonomickou aktivitu a ekonomický růst. Zmíněný markantní vzestup složené daňové kvóty je tedy varovným znamením.

Shrneme-li, daňový poplatník na chod státu přispívá v rostoucí míře. Jeho příspěvek v posledních pěti letech narostl citelně rychleji, než jak rostla ekonomika jako celek. Jak kvůli zvyšováním některých daní, tak kvůli opatřením uváděním za účelem zlepšení daňového výběru, jako je EET nebo kontrolní hlášení. Vláda však z takto získávaných peněz disproporčně silně financuje běžné výdaje na úkor těch investičních. Navíc nadále hodlá hospodařit schodkově. Část běžných výdajů, například na vyšší platy učitelů, je ekonomicky obhájitelná. Avšak část nikoli. Zejména pak ne, přihlédneme-li právě ke schodku rozpočtu i v ekonomicky stále poměrně příznivých časech a také k té skutečnosti, na niž upozorňují i mezinárodní instituce či ratingové agentury, že vláda není s to uspokojivě reformovat systém penzí a systém veřejné zdravotní péče. Vláda zkrátka žije z podstaty a prosperity druhé půle běžícího desetiletí. Spíše, než aby léta prosperity využila k reformám, jede v zajetých kolejích a klade až přílišný důraz na nekoncepční sociální výdaje. Platí to pro rok letošní po včerejším schválení rozpočtu, i pro rok 2020.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře