#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Rádoby vodní války

30. července 2007

„Voda, všude voda, ale ani kapka k pití,“ povzdechl si v roce 1798 britský básník Samuel Taylor Coleridge. O více než dvě stě let později mluví obdobně investiční analytici. Kdo bude mít vodu, bude bohatý. Opravdu?

Hladina Mrtvého moře poklesla za posledních sto let o více než dvacet metrů. Čadské jezero je nyní pouze dvacetinou toho, co bylo před 35 lety. Kilimandžáro přijde do roku 2020 o celou sněhovou čepičku. 449 čínských měst trpí nedostatkem vody. To není alarmující sprcha hrozeb environmentalistů, nýbrž analytická čísla, jež na papír položil William S. Brennan, konzultant kapitálových trhů z Aqua Terra Asset Management. Ilustrace, že i někteří finanční experti začínají „zelenat“. Nebo spíš „modrat“. Hitem investičních doporučení se v poslední době stává „modré zlato“ čili voda. „Objem vložených finančních prostředků činil 504 milionů korun,“ popsal před pár dny Jan Barta, generální ředitel Investiční společnosti ČSOB, nově vzniklý fond Vodního bohatství 2. Jeho předchůdce už spravuje aktiva ve výši blížící se 900 milionům. Investice do vod a návazných odvětví se zabydlují i v Česku. Průměrná výkonnost Palisades Water Indexu, globálního indexu sektoru vody, v posledních třech letech dosáhla 21 procent, přičemž Globální index byl překonán o deset procent. Problém je, že mnozí investiční rádci, brokeři či analytici se snaží kapitál nalákat způsoby, které jsou nefér a které zavánějí vyhroceným bubnováním na poplach. Úkolem lidí v investičních firmách je spíše tišit pesimismus potenciálních klientů ohledně stavu na trzích. Čím optimističtější klient, tím více bude ochoten skrze investiční firmu či brokera „hodit“ na trh. A tím vyšší budou i provize. V případě vody platí, že čím pesimističtější tvrzení o její budoucí vzácnosti, tím vyšší klientova naděje, že se investice výrazně zhodnotí.

Války o vodu? Nesmysl!

Současnou investiční horečku po vodě patrně odstartovala často citovaná slova bývalého viceprezidenta Světové banky Ismaila Serageldina z roku 1995. „Jestliže se války v tomto století vedou o ropu, pak války století příštího budou souboji o vodu.“ Postupně se přidaly pochmurné prognózy CIA či britského ministerstva obrany. Nebýt globálního oteplování, byly by teď mediální hrozbou číslo jedna nejspíše takzvané vodní války. „Vodní války? To je absolutní nesmysl. Nic takového se nestane, alespoň ne v příštích sto letech,“ říká profesor Asit K. Biswas z mexické organizace Third World Centre for Water Management, jenž byl loni ve Stockholmu oceněn prestižní Water Prize. „To jsou kecy,“ odpovídá dokonce na námitku, že svět se řítí do doby, kdy bude voda vyloženou vzácností. Skutečným problémem je podle něho špatné vodohospodářství, vodní management. „Tady jde skutečně o krizi,“ potvrzuje. Historické zkušenosti opravdu ukazují, že války o vodu neexistují. I státy, které mezi sebou válčí kvůli „prvořadějším“ záležitostem, se na vodě vždy nějak dohodnou. Proč? Protože voda je tak důležitá, že státy si prostě nemohou dovolit o ni bojovat. Naopak. Zlepšený management sdílených vodních zdrojů může sbratřit rozkmotřená území. Nicméně čertíci vodních válek a vzácnosti vody už vyletěli z krabičky. Brokerské domy apelují na zjednodušené ekonomické zákony. Malthusovská proroctví jsou opět – pokolikáté už? – na stole. „Během padesáti let bude polovina celkové populace, více než čtyři miliardy lidí, trpět nedostatkem vody,“ hlásá zmíněná studie Aqua Terra Asset Management. Jednoduché počty: populační nárůst plus žádné nové vodní zdroje odkudsi z vesmíru plus růst znečištění vod. Výsledek? Litr pitné vody bude časem dražší než barel ropy a později snad i než cihla zlata. Investujte! O možnosti odsolování mořské vody ani slovo.

Privatizace snižuje úmrtnost

Situace není tak dramatická a lidstvu nedostatek vody nehrozí. A to přesto, že – ekonomicky řečeno – poptávka po vodě je neelastická, že tedy vodu nelze ničím nahradit a třeba při případném růstu cen přejít na “ něco jiného“. Problémem je, jak zmiňuje Biswas, špatný management vod. Ten je třeba řešit. Jedním z často navrhovaných opatření je privatizace. Drtivá většina světových rozvodných sítí je stále ve státních rukou. Trio ekonomů analyzuje ve studii, vydané před dvěma lety Chicagskou univerzitou, privatizaci vodních služeb v Argentině. Vláda se v devadesátých letech rozhodla odstátnit vodárenské podniky, jejichž kapalina proudila k 60 procentům Argentinců. Nově privatizované firmy, konkrétně konsorcium vedené francouzskou firmou Suez, se ukázaly jako efektivnější, investovaly více do infrastruktury a poskytovaly lepší služby než státní molochy, shrnuje studie. Dětská úmrtnost, hmatatelný doklad vyššího blahobytu, poklesla v Argentině o osm procent. Autoři tento jev zřetelně spojují právě s privatizací vodárenských sítí. Nepotvrdilo se ani obvyklé klišé, že privatizace vod poškozuje chudé. Dvě vedoucí světové firmy v sektoru vodárenství, Suez a Veolia, pocházejí z Francie. Není to náhoda. Ve Francii má privatizované vodárenství dlouhou tradici, překvapivě je zakořeněno více než třeba v USA. Tam klesl podíl soukromých vodárníků z 94 procent v devatenáctém století na patnáct procent v roce 2000. Veolia, přesněji její česká dcera Veolia Voda, je vedoucí vodárenskou společností i v České republice. V některých regionech stále rozhoduje stát. Když na přelomu roku došlo ke zdražení vody, například Brna se to netýkalo, neboť městská rada se svými 51 procenty v místní vodárenské a kanalizační společnosti takový krok neodklepla. Růst cen je u nás dán potřebou rozsáhlých investic do rozvodných sítí, které mají do roku 2010 vést ke splnění evropských norem, a růstem cen elektřiny, již spotřebují například čerpadla. I u nás, stejně jako všude ve světě, je patrné, že vodohospodářství soukromý kapitál potřebuje. Fondy, které takové investice umožňují, činí dobrou věc. Ty ostatní, které se snaží svézt na módní vlně vodních válek a fatálně vzácné vody, prostě klamou.

Kohoutky versus PET lahve

Zatímco rozvodné vodárenské sítě a trh s vodou z kohoutku jsou stále regulované, obrovský boom provází trhy s vodou balenou, které jsou naopak jedním z nejméně regulovaných sektorů vůbec. Globální státní vlastnictví drtivé většiny vody z kohoutku vedlo k určité obdobě “ efektu vytěsnění naruby“. Státy nebyly tržně motivovány propagovat tuto vodu, čehož hbitě využil soukromý sektor a pomocí šikovného marketingu přesvědčil spotřebitele o její “ závadnosti“ a předložil vlastní variantu, vodu úhledně balenou. Zatímco v roce 2000 se na celém světě prodalo 108 miliard litrů balené vody, v roce 2005 už to bylo 164 miliard litrů. Prognózy konzultantské firmy Canadean označují balenou vodu za “ hvězdu“ mezi všemi nápoji, přičemž jí během dalších šesti let věští celosvětový prodejní růst o čtyřicet procent. Ve spotřebě na hlavu je Česká republika na 13. místě na světě. I to je důvod, proč Veolia Voda nedávno rozjela kampaň, v níž kvalitu “ své“ vody klade na stejnou úroveň s vodou balenou. Skutečnou “ vodní válku“ lze do budoucna čekat právě na tomto poli: mezi vodou balenou a tou z kohoutku. Bojovat se bude marketingem. Právě ten stojí za boomem balených vod. Například na výrobu litrové PET lahve, v níž je balená voda také prodávána, se spotřebuje 17,5 litru vody z kohoutku. Zákazníci vlastně nekupují balenou vodu, ale obal. Jenže právě ten je důležitý: navozuje dojem, že balená voda je lepší, čistší a zdravější než ta, která nám teče doma.

Zázrak z Fiji

Balená voda je tak často znakem luxusu, okázalé spotřeby. Známé jsou příklady vody Evian, oblíbeného nápoje modelek a jiných celebrit. Madonna ji popíjela při koncertech přímo na scéně. “ Když jste chtěli být cool, pili jste balenou vodu,“ říká Ed Slade, který se v roce 1990 stal marketingovým viceprezidentem Evianu. Bruce Nevins je zase odpovědný za věhlas značky Perrier na americkém trhu. Když mu během rozhlasové show dali vybrat ze sedmi totožných kelímků s vodou, Perrier vybral až na pátý pokus. Největším hitem na největším trhu s balenou vodou je však momentálně Fiji Water ze stejnojmenného soustroví v jižním Pacifiku. Její marketingový náboj je tak silný, že se jí do USA vyplatí vozit doslova přes celý Tichý oceán (osmnáct hodin letu má trasa Fiji – New York). Značku v roce 2004 koupila firma Roll, jeden z největších producentů oříšků v USA. Paradoxní přitom je, že ač se vody Fiji Water vyrobí přes milion lahví denně, více než polovina domorodých obyvatel Fiji nemá k dispozici spolehlivý zdroj pitné vody. A její úspěch? Etiketa hlásá, že jde o vodu z jednoho z posledních zachovalých ekosystémů na světě. Realita je marketingově méně romantická. Počítačově řízená výrobní linka je ukryta v odlehlé dvojpodlažní budově ` a la sedmdesátá léta na severovýchodě Viti Levu, největšího z ostrovů Fiji. V průběhu letošního roku se Fiji Water stane hlavním vývozním artiklem souostroví – po desetiletích přijde o primát cukrová třtina, kvůli jejímuž svozu z plantáží dokonce ostrované vybudovali rozsáhlou síť úzkorozchodných železnic. Voda prostě jen tak nedojde. Ani ta pitná.

Vyšlo v Týdnu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře