Celkem 136 zemí a jurisdikcí, které dohromady vytváří přes 90 procent světového hrubého domácího produktu, včera uzavřelo přelomovou dohodu, jež přitvrdí boj proti daňovým rájům. Dohodly se totiž na minimální podnikové dani ve výší alespoň patnácti procent, které od roku 2023 budou čelit nadnárodní podniky. Ty dosud využívají třeba zemí typu Irska, kam účetně přelévají vlastní zisky, aby snížily svoji daňovou povinnost. Země, jako je Irsko, přestože je součástí EU, tak představuje svého druhu „offshore“. Dalšími „offshory“ jsou v rámci EU Nizozemsko nebo Lucembursko.
Tažení mezinárodní komunity proti „offshorům“ neboli daňovým rájům ilustruje, že ty samy o sobě nutně nelze spojovat s jakoukoli nelegální činnosti. To je zásadní připomenout v době probíhající mezinárodní kauzy Pandora Papers.
Dokumenty Pandora Papers vlastně potvrzují, co je známé: bohaté, nadnárodní podniky a bohatí jednotlivci využívají daňových rájů, „offshorů“, ke snížení své daňové povinnosti. Platí si za tím účelem protřelé právníky, daňové a účetní poradce, na něž běžný smrtelník nemá peníze.
Těžko předpokládat, že by tito velmi dobře zaplacení profesionálové odvedli špatnou práci a bohatou firmu nebo bohatého jednotlivce, který si je platí, „namočili“ do čehokoli nelegálního. Prostě hledají a nalézají legální skulinky v mezinárodním systému zdaňování. Skulinky hledají a nalézají jak pro nadnárodní podniky typu Applu nebo Googlu, resp. jeho mateřské společnosti Alphabet, tak pro českého premiéra Andreje Babiše a další tři stovky bohatých Čechů, často mediálně dobře známých miliardářů, kteří Česko „reprezentují“ v nejnovější kauze Pandora Papers.
Proto bývá zveřejnění dokumentů typu právě Pandora Papers nebo dříve Panama Papers do značné míry jen bouří ve sklenici vody. Tyto „bouře“, přestože krátkodobě nemají žádné hmatatelné důsledky, přispívají ovšem k mezinárodnímu růstu povědomí o „offshorech“ a daňových rájích a přispívají také ke stupňování mezinárodního tlaku na ně. Jedním z poměrně revolučních důsledků tohoto tlaku je právě včera dojednaná, výše zmíněná dohoda.
Minimální podniková daň ve výší alespoň patnácti procent má podle slov svých stoupenců ukončit po několik desetiletí trvající „závod ke dnu“, kdy se jednotlivé země předhánějí v postupném snižování podnikové daně. Činí tak zejména proto, aby na své území přilákaly nadnárodní firmy a investory.
Některé aktivistické organizace, které se angažují v oblasti reformy světového daňového systému, však patnáctiprocentní minimální sazbu daně mají za stále až příliš nízkou, přestože například právě Irsko nyní uplatňuje sazbu nižší, 12,5 procenta. Podle aktivistů nelze prý očekávat, že patnáctiprocentní sazba způsobí zásadní přehodnocení přístupu daňových rájů. Podle organizace Oxfam ve skutečnosti o žádné reformě nemůže být řeč, neboť minimální sazba je podobná nízkým sazbám podnikové daně uplatňovaným daňovými ráji typu právě Irska, Švýcarska nebo Singapuru.
Nová mezinárodní podniková daň by měla stavět na dodatečném inkasu takzvaného daňového deficitu. To znamená, že jednotlivé signatářské země včetně ČR budou moci vybírat daň nad rámec této sazby. Takže pokud například německá firma čelí v Singapuru efektivní daňové sazbě deseti procent ze svého zisku, jejž tam realizuje, Německo bude moci uvalit dodatečnou pětiprocentní daň na tento zisk tak, aby výsledná efektivní sazba představovala dojednaných patnáct procent. Oněch pět procent představuje právě zmíněný daňový deficit.
Studie EU Tax Observatory vypočítává (zde , simulace zde), že EU by zavedením patnáctiprocentní sazby podnikové daně získala ročně navíc 48 miliard eur. Česká republika by dodatečně získala 76 milionů eur neboli necelé dvě miliardy korun.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
