#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Platy rostou příliš pomalu

5. prosince 2017

Průměrná hrubá mzda v Česku se přiblížila třiceti tisícům korun. Každých deset let roste jen o deset tisíc korun. Jenže firmám jejich zisky nestačí, aby mohly takový mzdový růst trvaleji zvládat. Nejsou dost produktivní.

Skoro 541 milionů korun. Tolik peněz takřka přesně před deseti lety ukradl František Procházka. Jde o dobře známý případ rekordní loupeže v Česku. Dost možná by k němu nedošlo, pokud by se tehdy, v prosinci roku 2007, nacházela česká ekonomika v horší kondici. Jenže míra nezaměstnanosti se ve dnech, kdy zločin uskutečnil, zrovna octila na svém tehdejším, desetiletém minimu – 4,2 procenta. Trh práce – tak jako dnes – sužoval kritický nedostatek vhodné pracovní síly.
Proto se bezpečnostní agentura, která „zloděje století“ jen necelé čtyři měsíce před loupeží zaměstnala, rozhodla, že víkendové směny budou zajištěny jen jedním člověkem. Tím značně zvýšila Procházkovu šanci na úspěch. Napjatá situace na trhu práce mu navíc pomohla i v tom, že v bezpečnostní agentuře, na jejíž pobočce loupil, povýšil během pouhých 26 směn z pokladníka na obsluhu trezoru. Gaunerovi zkrátka přálo i makroekonomické štěstíčko. Příležitost nepromarnil.
Česká ekonomika však zhruba od té doby, v posledních skoro deseti letech, svoji šanci promarňuje. Stejně jako v době, kdy Procházka v pražské Českobratrské ulici loupil, jsme stále „montovnou“. To není samoúčelně pejorativní označení, to je popis reality, který lze vyčíst ze statistických dat. Přidaná hodnota naší průmyslové výroby je souhrnně v mezinárodním měřítku tak nízká, že se do ní o mnoho více než právě montování dovážených součástek a opětovný vývoz celků nevejde. Výjimky existují, avšak tyto firmy, které vykazují vysokou přidanou hodnotu, jsou stejně jako před deseti lety jen příslovečným potvrzením pravidla.
Poté, co statistici včera zveřejnili nová čísla ke mzdám, je zřejmé, že právě prožíváme první čtvrtletí v historii Česka, kdy průměrná mzda dosahuje takřka třiceti tisíc korun. Pro zajímavost, úroveň deseti tisíc korun překročila průměrná mzda poprvé v roce 1996 a úroveň dvaceti tisíc pak v posledním kvartále roku 2006.
Každých deset let deset tisíc korun na hrubé mzdě navíc je však málo. Lépe řečeno, naší ambicí by mělo být, aby to za jinak stejných podmínek bylo o poznání více. A mělo by to být o poznání více, aniž by se do situace musely vkládat odbory nebo vláda se svým skokovým navyšováním minimální mzdy.
Protože takhle se sice odboráři a politici mohou holedbat – a je pravda, že bez jejich křiku a dekretování by průměrná mzda letos ještě úrovně 30 tisíc korun nedosáhla – avšak ekonomice tím zadělávají na vážné problémy už v blízké budoucnosti. Firmy jednoduše nevytvářejí takové zisky, aby mohly současný mzdový nárůst – který v posledním letošním kvartále vykáže nominálně skoro osm procent – trvaleji zvládat. Jejich produktivita na to nestačí. A nestačí na to proto, že se už od počátku tisíciletí spokojujeme s rolí montovny. Kdysi, na úsvitu milénia, to snad byla nutnost. Domácí firmy byly bez peněz a kapitálu, chybělo know-how západního manažerského řízení a banky se sbíraly z krize. Z toho, co mělo být přechodným řešením, jsme však učinili trvalý národohospodářský model. Investičními pobídkami jsme do země nalákali vedle montoven ještě i sklady. Bravo! Tenhle model se svým způsobem ve zmíněném roce 2007 vyčerpával, což značí, že jsme na nový model mohli začít přecházet už někdy v polovině minulého desetiletí. Už tehdy jsme mohli lákat výrobu s vyšší přidanou hodnotou.
A vytvářet podmínky pro mobilizaci českého kapitálu, který mezitím zmohutněl. To jsme neudělali. Takže osobní náklady podnikatelského selhání jsou dnes v Česku nejvyšší v hospodářsky vyspělém světě.
Přitom stačí upravit několik řádků příslušné legislativy, aby se snížením penále za podnikatelský neúspěch alespoň na průměr evropských zemí, když už ne třeba na úroveň USA, zvýšil inovativní potenciál českých podnikatelů a celé ekonomiky.
Kde se inovuje, tam „z definice“ roste produktivita. Kde roste produktivita, tam stoupají reálné mzdy a životní úroveň.
Ale ne, naopak, my jsme museli růst produktivity ještě na další tři roky zbrzdit. Intervenční režim České národní banky sice pomohl ke stamiliardám českým vývozcům – a řádně obohatil také banky a spekulanty – avšak současně jen dále přispěl ke konzervaci české ekonomiky jakožto montovny. Umožnil totiž řadě vývozců vydělávat lácí svých výrobků, nikoli kvalitou. Ostatně zejména ke konci intervenčního režimu už si na jeho kontraproduktivitu stěžovali i někteří vývozci. To jen podtrhuje jeho letošní perverzní vyvrcholení, kdy ČNB za tři měsíce vytvořila přes tisíc miliard nových korun, čímž dramaticky prohloubila svoji údajně jen „účetní“ ztrátu, která ovšem představuje skutečný zisk pro banky a mezinárodní spekulanty.
Nyní jsme konečně, po takřka deseti letech, v situaci, kdy neprocházíme krizí ani recesí a kdy je koruně umožněno volně dýchat a posilovat. Její zhodnocování zvýší životní úroveň Čechů prostřednictvím dostupnějšího zahraničního zboží. Firmy budou muset na zahraničních trzích soupeřit kvalitou. Mobilizují tedy svůj kapitál a zapracují na produktivitě. Místo pěti lidí zaměstnají jeden stroj i s obsluhou. Třeba pak i trezory se stamiliony budou díky tomu hlídat morálně čistí lidé, žádní Procházkové. Ano, i tak zesílí tlak na růst nezaměstnanosti, i když ideálně jen přechodně.
Ale jinak to nejde. Nebo snad chceme být montovnou ještě i za dalších deset let?

Vyšlo v Mladé frontě Dnes.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře