#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Nový stavební zákon může v důsledku učinit bydlení dostupnějším, zvýšit porodnost či stáhnout náskok Polska a Maďarska ve výstavbě dálnic

24. srpna 2020
Vláda má dnes schvalovat nový stavební zákon. Návrh je sice kompromisem, k ideálu mu cosi schází, avšak jde o krok vpřed, protože snižuje počet nutných razítek a zkracuje povolovací a stavební proces. Nový stavební zákon by české ekonomice a vlastně celé tuzemské společnosti prospěl jako máloco jiného. Namátkou může v důsledku dokonce i zvýšit porodnost, zlepšit životní prostředí či urychlit výstavbu klíčové infrastruktury.

V Česku se rodí málo dětí. Zato ovšem máme až nad hlavu odpadů. Málo dětí znamená problém do budoucna, neboť už dnešní střední generaci nebude mít kdo pořádně vydělávat na důchod. Smutný fakt, že nevíme, kam s opadem, zase do budoucna představuje rostoucí zátěž pro životní prostředí. Důchody by mohly být vyšší a životní prostředí čistší, pokud… pokud bychom už nyní měli nový stavební zákon.

Děti, odpady, stavební zákon, že prý to spolu nesouvisí? Ale ano. Nejprve děti.

Výstavba bytů sice loni byla v Česku nejrychlejší za uplynulých deset let, stále to však nestačí. Pomalá výstavba je hlavním důvodem dramatického zdražování nemovitostí. Ty se zvláště ve větších městech stávají například pro běžnou mladou rodinu prakticky nedostupné. Omezená výstavba, a tedy omezená nabídka navíc přitahuje spekulanty, včetně těch zahraničních. Vyhánějí cenu realit ještě výše. Například v Praze to znamená, že na běžný byt bude muset mít mladá rodina našetřeno až kolem dvou milionů korun, aby vůbec měla šanci získat hypotéku. S poklesem dostupnosti vlastnického bydlení porostou nájmy, což mladým dále ztíží život. Ve výsledku se mnozí z nich proto rozhodnou mít méně dětí nebo početí ratolestí odsunou do budoucna, případně odloží „na neurčito“. Malý být či málo peněz (po zaplacení nájemného) zrovna nemotivují k plození dětí. Tím pádem, pomineme-li imigraci a dluh, ovšem o to naléhavěji tiká časovaná bomba pro důchodový systém i systém veřejné zdravotní péče.

Nuže, přejděme k odpadům.

Zbavit se krabic, kartónů a obecně papíru, i toho balícího na dárky, bylo letos začátkem roku, po svátcích, obtížnější než v minulosti. Pro firmy i domácnosti. Na řadě míst ČR totiž pozastavili sběr papíru. Dělo se tak kvůli výraznému snížení ceny odpadového papíru. Za něj může rozhodnutí Číny omezit dovoz odpadu. Česko přitom dlouhodobě vykazuje nedostatek recyklačních kapacit, takže je v podstatné míře závislé na vývozu sběrného papíru. Poptávka po sběrném papíru pro účely jeho recyklace v ČR sice dlouhodobě postupně narůstá, ale v tuto chvíli pomaleji než jeho nabídka – právě proto, že přebytečnou nabídku už neodčerpává v takové míře jako v minulosti Čína. Nedostatek recyklačních kapacit v ČR způsobuje zejména ta skutečnost, že tu v uplynulých letech investoři nevybudovali dostatek příslušných závodů. Zvolili raději okolní země typu Maďarska, Polska či Německa. Zásadním důvodem jim bylo to, že stavební a povolovací řízení jsou v ČR nejen v případě výstavby recyklačních závodů velmi zdlouhavá, což snižuje výnosnost investice, resp. prodlužuje časový horizont její návratnosti.

Zmíněné Maďarsko loni vévodilo zemím EU v růstu objemu nové výstavby. V uplynulých dvaceti letech se v Maďarsku daří stavět zdaleka nejen recyklační závody. Třeba dálnice tam po přepočtu na obyvatele budují násobně rychleji než v Česku. A nejen tam. Ještě v roce 2001 v Maďarsku, resp. v roce 2005 v Polsku byla celková délka dálniční sítě kratší než v Česku. V současné době je však už kratší v Česku; v porovnání jak s Polskem, tak zejména Maďarskem je ani ne poloviční. V letech 2010 až 2018 se dálniční síť v Česku rozšířila o deset procent, v Polsku se za stejnou dobu rozrostla o 91 procent, v Maďarsku o třicet procent a na Slovensku o jedenáct procent. Pokud budeme brát v potaz i dálnice II. třídy, klasifikované ovšem až do konce roku 2015 jako rychlostní silnice, je situace o něco lepší. I tak však budeme jak za Polskem, tak Maďarskem v celkové dálce dálniční sítě citelně zaostávat. V přepočtu na obyvatele je naše zaostávání zvláště markantní v porovnání s Maďarskem, náš někdejší náskok ale stahuje také Polsko.

Společný důvod toho všeho? Ano, správně. Získání stavebního povolení je v Česku dle údajů Světové banky nejzdlouhavějším procesem v rámci Visegrádské skupiny. Celkově se Česko umisťuje 157. ze 190 zemí, v sousedství zemí, jako je Kamerun, Burundi či Pobřeží slonoviny. Třeba Poláci jsou dle loňského pořadí na 39. místě.

Chceme-li do budoucna vyšší porodnost, chceme-li lepší odpadové hospodaření a chceme-li stavět dálnice alespoň tak rychle jako v Polsku či Maďarsku, musíme udělat především jedno. Zpružnit legislativu týkající se stavebního řízení. Už předevčírem bylo pozdě. Každé jedno razítko, které je třeba k získání stavebního povolení, nejen zpomaluje výstavbu, ale v důsledku, jak vidíme, též výhledově snižuje důchody nás všech, zhoršuje životní prostředí či dopravní dostupnost.

Je třeba počet nutných razítek omezit na minimum. Když to jde v jiných vyspělých zemích typu Dánska, které je čtvrté v rámci zmíněného žebříčku Světové banky, musí to jít i u nás. Dílčí zájmy jednotlivých úředníků ovšem musí ustoupit zájmu celé ekonomiky, zájmu generací nynějších i těch budoucích, ještě nenarozených.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom CZECH FUND. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.

Více o mně

Odebírejte ekonomické komentáře