Fúze a akvizice, tohle slovní spojení se začíná opět zabydlovat i v USA. Zejména poté, co minulý týden koupila německá burzovní skupina Deutsche Börse – k nelibosti mnohých Američanů! – proslulou newyorskou burzu. Ale pokrizová euforie, co se fúzí a akvizic týče, byla jinde ve světě patrná již loni, kdy počet uzavřených obchodů narostl o dvacet procent na hodnotu 2,4 bilionu dolarů. Vzhledem k tomu, že objem fúzí a akvizic bývá vnímán coby ukazatel kondice té které ekonomiky, nezbývá než se radovat – krize je zcela pryč. Vskutku?
Dlouhá řada odborných studií dokládá, že fúze a akvizice v konečném důsledku bohatství mnohem spíše ničí než vytváří. „Dvě třetiny nově vytvořených společností svým výkonem zaostávají za průměrem daného odvětví,“ píše se v Harvard Management Update. „60 až 80 procent veškerých sloučených podniků a firem čeká pomalý, strastiplný pád,“uzavírá zase Journal of Property Management. Když automobilka Daimler-Benz kupovala roku 1998 Chrysler za 37 miliard dolarů, zřejmě nikdo z jejího vedení nepočítal s tím, že se jí o devět let později budou zbavovat za pouhých sedm miliard.
Jenže managementy velkých firem, nejen automobilek, nezřídka podléhají megalomanii. Věří, že dva plus dva je pět; realita bývá však spíše taková, že to jsou jen tři (je snadné firmy sloučit účetně, mnohem obtížnější je integrace například odlišných firemních kultur). Jenže to už jsou ve vedení často nástupci oněch megalomanů, kteří sice stvořili obra (zač shrábli tučné bonusy), ovšem obra churavějícího.
Nad nynější vlnou fúzí a akvizic však netřeba jásat ještě z dalších důvodů. Předně proto, že je vyvolána politikou levných peněz, kterou praktikují klíčové centrální banky světa. Při nízkých úrokových sazbách na úvěry, jimiž jsou fúze financovány, ta firemní sloučení fungují – hlavně ovšem opět jen účetně. Šéfové navíc mohou kalkulovat i s tím, že čím větší firmu utvoří, tím pravděpodobněji ji vláda při další krizi nenechá padnout – nebude si moci dovolit pohřbít kolos s tak značným počtem zaměstnanců-voličů, s tak značnou lobbistickou sílou. I proto se teď v USA s fúzemi roztrhl pytel, aniž významněji klesla nezaměstnanost. „Koupíme raději tisíce již zaměstnaných, místo abychom najímali po desítkách ty, co práci nemají,“ jako by uvažovali megalomanští šéfové.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
